Nejvyšší soud Usnesení občanské

33 Cdo 2800/2010

ze dne 2011-11-24
ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2800.2010.1

33 Cdo 2800/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Českého svazu chovatelů, Okresní organizace Karlovy Vary se sídlem v Karlových Varech, Žižkova 37, identifikační číslo 00448371, zastoupeného JUDr. Antonínem Šolcem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 14, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 326/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 24. března 2010, č. j. 15 Co 72/2010-102, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2010, č. j. 15 Co 72/2010-102, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. prosince 2009, č. j. 10 C 326/2009-72, jímž byla zamítnuta žaloba požadující, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, jejíž obsah je přílohou rozsudku, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihl žalobce několika námitkami. V prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu v zákoně, a prosazuje názor, že „dispoziční právo v nakládání s majetkem v tomto specifickém případě není již úplné, nýbrž zúžené právě o povinnost respektovat řádně uplatněný nárok na transformaci práva trvalého užívání, následně výpůjčky, na právo vlastnické“. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že vztahy účastníků je namístě poměřovat ustanovením § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, z něhož však povinnost státu jako vlastníka nemovitosti úplatně převést vlastnické právo k nemovitosti užívané na základě práva trvalého užívání - a posléze práva výpůjčky - na výpůjčitele nevyplývá; organizačním složkám státu je pouze uloženo upravit s jednotlivými výpůjčiteli další právní vztahy k užívanému majetku, konkrétně převést tento majetek nebo jeho část bezúplatně do vlastnictví výpůjčitele, jsou-li splněny konkrétní podmínky. Otázka, zda vlastník věci může být nucen s věcí disponovat, aniž mu to zákon ukládá, je otázkou triviální a její řešení nečiní v rozhodovací činnosti soudů potíže. Odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s hmotným právem a jeho rozhodnutí nemůže být z pohledu řešení této otázky zásadně právně významné. V této souvislosti je namístě uvést, že závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 3855/2008 a jichž se žalobce dovolává, na posuzovanou věc nedopadají, neboť v uvedeném rozhodnutí je posuzován skutkově zcela odlišný případ; dovolací soud se zde zabývá otázkou platnosti hospodářské smlouvy v souvislosti se změnou trvalého užívání pozemku podle ustanovení § 879c obč. zák., jež na posuzovaný případ aplikovat nelze. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani další námitka žalobce, že odvolací soud rozhodl v rozporu s dobrými mravy, jestliže jej jako dlouholetého uživatele, který užívaný majetek zvelebil, „neochránil před svévolí žalovaného“, jenž „odepřel transformaci pro stát nepotřebného majetku za obvyklou cenu stanovenou nezávislým soudním znalcem“. V rozhodnutí ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, svazku I, pod č. C 23, vyslovil Nejvyšší soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, a že rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Úvaha, zda postoj vlastníka věci, resp. jeho vůle nedisponovat se svým majetkem, je či není v rozporu s dobrými mravy, je z hlediska právního posouzení věci zcela nevýznamná. Pro úvahu o přípustnosti dovolání je pak bezcenná jak výtka žalobce, že soudy při rozhodování nezohlednily skutečnost, že účastníci uzavřeli „dohodu o předmětném prodeji, když žalovaný prodej nabídl a žalobce tento návrh přijal“ a že žalobou je pouze vynucována „nezbytná technikálie – kupní smlouva způsobilá zápisu v katastru nemovitostí“, tak námitka, že soudy zatížily řízení vadou, jestliže odepřely provést jím navržený důkaz výslechem Ing. J. R. Tato námitky představují uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Jak již bylo shora zmíněno, uplatnění těchto dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, resp. k okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody se nepřihlíží. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 24. listopadu 2011

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r. předsedkyně senátu