28 Cdo 3855/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v.
m., o zaplacení částky ve výši 616.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 376/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2008, č.j. 42 Co 64/2008-67,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 616.160,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem:
pozemku parc. č. 119, po rozdělení geometrickým plánem ze dne 20. 12. 2001
pozemku parc. č. 119/1, kat. území M. u J., a to na základě hospodářské smlouvy
o trvalém užívání národního majetku ze dne 28. 7. 1987,
pozemku parc. č. 5/2, kat. území J.-M., a to na základě hospodářské smlouvy o
trvalém užívání národního majetku ze dne 7. 9. 1989,
pozemku parc. č. 806, po přečíslování parc. č. 1428, kat. území D. L., a to na
základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 11. 4.
1978, a
pozemku parc. č. 556/7 (po vybudování stavby č. p. 228 ve vlastnictví žalobce
pak z této parcely byl vyměřen a označen pozemek pod stavbou jako st. p. č.
250), kat. území R. n. M., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání
majetku do trvalého užívání ze dne 19. 5. 1967.
V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku
zakotvil ustanovení § 879c, požádal žalobce dne 25. 7. 2000 a 6. 9. 2000 o
změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo,
neboť na základě § 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků
zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1. 7.
2000 do 30. 6. 2001 s tím, že jim ke dni 1. 7. 2001 mělo být právo trvalého
užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. S účinností ke dni 30. 6.
2001 bylo však ustanovení § 879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Vzhledem
k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný
převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na
základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 11. 11. 2003, 7.
11. 2003 a 1. 10. 2003. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004,
sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s
účinností ke dni 31. 12. 2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001
Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické
právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého
užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních
ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení
zrušených zákonných ustanovení a že platnost uzavřených kupních smluv je nutné
posuzovat z hlediska obecně platné právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001
Sb. Uzavřené kupní smlouvy proto nejsou neplatné pro rozpor s Ústavou ČR.
Uvedla, že neplatná je naopak hospodářská smlouva ze dne 11. 4. 1978 o trvalém
užívání pozemku parc. č. 806 (po přečíslování parc. č. 1428) v kat. území D. L.
pro absenci podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání, což bylo v rozporu
s vyhláškou č. 104/1966 Sb. Stejně tak byla podle žalované neplatná hospodářská
smlouva ze dne 19. 5. 1967 o odevzdání pozemku parc. č. 556/7 (po vybudování
stavby č.p. 228 ve vlastnictví žalobce pak z této parcely byl vyměřen a označen
pozemek pod stavbou jako st. parc. č. 250) v kat. území R. n. M. do trvalého
užívání, a to pro absenci účelu, ke kterému se daný pozemek odevzdává do
trvalého užívání, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb. Následně
žalovaná dovodila, že neexistovaly k předmětným pozemkům vztahy trvalého
užívání, které by mohly být na základě ustanovení § 879c ObčZ transformovány na
právo vlastnické.
Soud prvního stupně poté, co usnesením ze dne 14. 5. 2007 žaloby vedené pod sp.
zn. 28 C 376/2006, 28 C 377/2006, 28 C 378/2006 a 28 C 379/2006 spojil v jedno
řízení vedené pod sp. zn. 28 C 376/2006, žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne
29. 11. 2007, č. j. 28 C 376/2006-40, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve
výši 616.160,- Kč. Uvedl, že námitka neplatnosti uvedených hospodářských smluv
není důvodná, neboť všechny byly uzavřeny v souladu s ustanovením § 70
hospodářského zákoníku. Na platnost smluv je přitom nutné pohlížet i z hlediska
tehdejšího právního kontextu a znění podzákonného právního předpisu proto nelze
považovat za rozhodující. Následně dodal, že neplatnosti se nemůže dovolávat
strana, která ji způsobila, neboť z předložených smluv vyplývá, že všechny byly
vyhotoveny a žalobci předloženy k podpisu orgánem zastupujícím stát. Konečně
uzavřel, že žalobce se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona
uplynutím lhůty uvedené v § 879c ObčZ a uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž
absolutně neplatné podle ustanovení § 39 ObčZ.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2008, č. j. 42 Co
64/2008-67, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor,
když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým
uživatelem a jeho vlastnické právo tak vzniklo na základě obnovení ustanovení §
879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. a to ke dni 1. 7. 2001.
Rovněž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uzavřené kupní smlouvy
jsou absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení
na straně žalované.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde
o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedla, že:
a) hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 11. 4.
1978, kterou se odevzdává do trvalého užívání žalobce pozemek parc. č. 1238/3 a
st. p. č. 806, kat. území D. L., postrádá dohodu o podmínkách vypořádání při
zániku trvalého užívání a je tedy neplatná z důvodu rozporu s ustanovením § 10
odst. 5 a 6 vyhlášky č. 156/1975 Sb.,
b) hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 19. 5.
1967, kterou se odevzdává do trvalého užívání žalobce pozemek parc. č. 556/1,
kat. území R. n. M., postrádá účel, ke kterému se majetek odevzdává do trvalého
užívání a je tedy neplatná z důvodu rozporu s ustanovením § 10 odst. 5 a 6
vyhlášky č. 104/1966 Sb.,
c) o dalších náležitostech smluv nemohla být platně uzavřena ani ústní
dohoda, neboť podle ustanovení § 23 odst. 1 a § 70 hospodářského zákoníku a dle
vyhlášek č. 156/1975 Sb., č. 94/1965 Sb. a č. 104/1966 Sb. musela být dodržena
písemná forma,
d) neexistovaly-li vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům, nemohlo
dojít ani k jejich transformaci do vlastnického práva podle ustanovení § 879c
ObčZ,
e) je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „oživení“ předchozí
právní úpravy, tj. ustanovení § 879c ObčZ, je nutné toto oživení vykládat v
souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by „oživení“
dotčeného ustanovení bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES (případně
zákonem č. 215/2004 Sb.), který se aplikuje přednostně před zákonem.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími
nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou
právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a
Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího
názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
Je transformace práva trvalého užívání do práva vlastnického konkrétnímu
podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ v
souvislosti se zrušením čl. II. zák. č. 229/2001 Sb. nepřípustnou veřejnou
podporou ve smyslu zák. č. 215/2004 Sb., případně čl. 87 Smlouvy o založení ES?
Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na rozporu ustanovení § 879c
ObčZ, které bylo obnoveno ke dni 31. 12. 2004 nálezem Ústavního soudu ČR ze dne
9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004
Sb., se zákonem č. 215/2004 Sb. Otázka důsledků obnovení platnosti ustanovení §
879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. byla již posouzena v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Z uvedeného
rozhodnutí vyplývá, že zrušením čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil
původní právní stav založený příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, tedy
i ustanovení § 879c ObčZ. Otázku účinnosti a zachování lhůt podle § 879c ObčZ
pak Nejvyšší soud ČR řešil v rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1961/2006, ve kterém uvedl, že nárok na transformaci práva trvalého užívání na
právo vlastnické nezanikl dnem nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. za
předpokladu, že byl uplatněn včas a v souladu s původním právním stavem. Z
uvedeného pohledu je tudíž irelevantní, zda ustanovení § 879c ObčZ je či není v
rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že
zákon č. 215/2004 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 5. 2004, zatímco žalobci, který
postupoval řádně, včas a v souladu s § 879c ObčZ, bylo jeho právo trvalého
užívání k předmětným pozemkům transformováno na právo vlastnické ke dni 1. 7.
2001. V souzené věci tudíž rozpor mezi uvedenými předpisy nemohl z časových
důvodů nastat a není tudíž dán zásadní právní význam položené otázky pro věc
samu.
Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES,
dovolací soud odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. 1. 2006
ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k
výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí
okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je
uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce
transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle
nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před vstupem
ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci
nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel,
že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87
Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy k 1. 7. 2001) právní normou
závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1.
5. 2004. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a § 879 ObčZ tudíž
nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu
projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.
a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck,
2006, s. 1240).
Zakládá absence náležitostí hospodářských smluv stanovených tehdy platnými
vyhláškami (jedná se o chybějící podmínky vypořádání při zániku trvalého
užívání podle § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 104/1966 Sb. a účel, ke kterému
se národní majetek odevzdává do trvalého užívání podle § 10 odst. 5 písm. b)
vyhlášky č. 156/1975 Sb.) takovou vadu, aby mohla být vyslovena neplatnost
uvedených hospodářských smluv a neexistence práva trvalého užívání na straně
žalobce?
Ustanovení § 24 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění k 19.
5. 1967 a 11. 4. 1978 (dále jen „hospodářský zákoník“), stanoví, že „právní
úkony socialistické organizace jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními
předpisy“. Právními předpisy se přitom ve smyslu čl. 72 ústavního zákona č.
100/1960, Ústavy československé socialistické republiky, rozuměly i vyhlášky
ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy. V uvedeném směru
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zásadního právního významu, neboť
položenou otázku řešilo ustanovení § 24 hospodářského zákoníku. Nicméně, soud
prvního i odvolacího stupně dospěl k závěru, že absence náležitostí stanovených
podzákonným předpisem (vyhláškou č. 104/1966 Sb., případně vyhláškou č.
156/1975 Sb.) nezakládá neplatnost uzavřených hospodářských smluv. Dovolací
soud z uvedeného důvodu posuzoval, zda není napadené rozhodnutí v rozporu s
hmotným právem, což by založilo přípustnost podaného dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že nikoliv.
Podle ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve
znění k 19. 5. 1967 a 11. 4. 1978, mohou být části národního majetku „odevzdány
bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním,
zejména družstevním nebo společenským. Organizace, které byl majetek odevzdán
do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl
odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní
omezení práva trvalého užívání. Majetek odevzdaný do trvalého užívání může být
organizaci odňat, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy,
vyžaduje-li to vyšší společenský zájem“.
Ustanovení § 10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 104/1966 Sb., ve znění k
19. 5. 1967, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního
majetku do trvalého užívání musí obsahovat „účel, ke kterému se národní majetek
odevzdává do trvalého užívání a způsob tohoto užívání“.
Ustanovení § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb., ve znění k
11. 4. 1978, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního
majetku do trvalého užívání musí obsahovat „základní povinnosti trvalého
uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání“.
Dovolací soud vzal v úvahu především principy dobré víry a právní
jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy.
Ústavní soud ČR uvedl například v nálezech ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS
114/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních
pilířů právního státu podle čl. 1 Ústavy je i princip právní jistoty, a proto
za předpokladu, že pokud si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy,
mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými
zákony, „… jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak
musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní
neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do
dávné minulosti“. V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu je právní
názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu,
obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. nález Ústavního
soudu ČR ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 7, nález č. 32; nález Ústavního
soudu ČR ze dne 14. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000, publikovaný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2000, svazek 20, nález č. 151; nález
Ústavního soudu ČR ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, svazek 12, nález č. 142;
nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. II. ÚS 23/97, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 9, nález č.
109; nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996 sp. zn. II. ÚS 156/95,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1996, svazek 5,
nález č. 9; nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 70/96,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 7,
nález č. 29; nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS
197/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997,
svazek 8, nález č. 77).
Jestliže v daném případě byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným
– písemně vyhotoveným a rutinním - aktem mocensky identifikovaného státu, který
byl následně předkládán k podpisu žalobci jako „jiné socialistické organizaci
než státní“, a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze
strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na
straně žalobce je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských
smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stal a napadené
rozhodnutí tudíž není v rozporu s hmotným právem. Ostatně, pokud by soud
vyslovil po více než dvaceti nebo dokonce třiceti letech, že právo trvalého
užívání žalobci nikdy nevzniklo, byl by uvedený závěr v daném případě v příkrém
rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou
právního státu vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR ve smyslu citovaných nálezů
Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 a ze dne 8. 6.
2005, sp. zn. II. ÚS 504/04. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud ke
správnému závěru, když rozhodl, že vznik žalobcova práva trvalého užívání na
základě předmětných hospodářských smluv nelze za daných okolností zpochybnit.
Jak plyne ze shora uvedeného, žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o
zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, a proto dovolací soud
podané dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu