U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobkyně M., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 116.058,41 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 385/2001,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna
2004, č. j. 15 Co 8/2004-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podáním ze dne 29. 3. 2001 domáhala vůči žalovanému zaplacení
částky 328.043,51 Kč včetně úroku z prodlení, představující nároky z 33 blíže
specifikovaných faktur, identifikovaných číslem („faktura číslo“), rozlišením,
zda jde
o fakturované služby spojené s podnájmem nemovitostí (blíže neuvedené) nebo
o vlastní podnájemné („předmět fakturace“), okamžikem, ke kterému měla být
částka zaplacena („splatnost faktury“), výší fakturované částky („fakturovaná
částka“), uvedením, kolik žalovaný na tu kterou fakturu zaplatil („zaplaceno“)
a kolik činí nedoplatek („dluh“). V tomto rozsahu představuje žalovaná částka
rozdíl mezi celkovým vyfakturovaným finančním objemem v částce 534.010,30 Kč a
úhradou žalovaného ve výši 205.966,79 Kč. Dále žalobkyně požadovala zaplacení
smluvní pokuty ve výši 147.944,70 Kč z titulu pozdní úhrady podnájemného. Návrh
odůvodnila tvrzením, že s žalovaným uzavřela ve dnech 1. dubna 1999, 28. května
1999, 1. září 1999 a 1. listopadu 1999 celkem pět smluv o podnájmu nebytových
prostor. O službách, které zajišťovala bylo dohodnuto, že žalovaný je povinen
hradit jejich dodávky, přičemž úhrada jak podnájemného, tak i těchto služeb
bude prováděna na základě jím vystavených faktur. Žalovaný až do 30. června
2000, kdy byl smluvní vztah ukončen, podnajaté prostory užíval a měl povinnost
platit dohodnuté finanční částky.
Usnesením ze dne 10. února 2003, č. j. 27 C 385/2001-20, Okresní soud v Ostravě
vyzval žalobkyni k doplnění jejího podání, tak, aby z něj bylo patrno, jaký byl
obsah podnájemních smluv uvedením ceny nájmu – podnájmu, úhrady služeb –
elektřiny, plynu, tepla …, kterými fakturami, na jaké částky, za jaké období a
za jaké plnění byly účtovány, tj. zda šlo o úhrada podnájmu, a jakých
konkrétních služeb,
zda v případě služeb šlo o zálohy nebo jejich vyúčtování, zda a jak žalovaný
částky platil. V neposlední řádě požadoval zdůvodnění výše, sazby a období, za
které
je požadována smluvní pokuta. Žalobkyni poučil, že v případě neuposlechnutí
výzvy bude její podání odmítnuto.
V podání ze dne 4. 4. 2003 žalobkyně ve vztahu k požadavku na zaplacení
jí poskytovaných a žalovaným spotřebovaných služeb spojených s podnájmem
nemovitostí doplnila, že v podnájemních smlouvách byl dohodnut rozsah a způsob
plateb za zajišťované služby, představující dodávku elektrické energie, vody,
odvod splaškových vod, tepla a teplé vody, služby telekomunikací a za ostrahu.
Žalovaný měl platit na uvedené služby (mimo služby telekomunikací) částku
odpovídající poměru jím užívané plochy k výměře celého areálu. To neplatilo u
prostor pronajatých na základě smlouvy ze dne 1. 4. 1999, kde byl již dříve
osazen elektroměr a náklady na dodávku této energie byly účtovány samostatně
podle skutečného odběru. Platby za užívání telekomunikačních prostředků byly
fakturovány ve výši skutečných nákladů podle stavu zjištěného na telefonní
ústředně. Žalovaný některé faktury za dodávku služeb v období od listopadu 1999
do března 2000 zaplatil částečně a některé faktury týkající se dodávky služeb
a podnájemného za období od února do června 2000 nezaplatil vůbec.
3. 2001 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že podání žalobkyně
nesplňovalo náležitosti předepsané § 42 odst. 4 a § 79 odst.1 občanského
soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), a jeho vady se nepodařilo odstranit. I přesto, že žalobkyně
zareagovala
na usnesení ze dne 10. února 2003, č. j. 27 C 385/2001-20, stále není zřejmé,
jaké konkrétní částky, za jaké období a z jakých konkrétních důvodů požaduje po
žalovaném z titulu služeb spojených s podnájmem nemovitostí. Neurčitost jejího
podání brání v pokračování řízení, jelikož není jasné, na základě jakého
skutkového stavu a jaký nárok je vůči žalovanému uplatňován.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. ledna 2004, č. j. 15 Co 8/2004-42,
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že v rozsahu, v němž se žalobkyně
domáhala zaplacení částky 211.984,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení z blíže
specifikovaných částek, se její podání neodmítá, a potvrdil je v tom rozsahu, v
jakém bylo odmítnuto její podání co do požadavku na zaplacení částky 116.058,41
Kč s 18,25 % úrokem z prodlení z blíže specifikovaných částek; co do požadavku
na zaplacení částky 147.944,70 Kč, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení
a o poplatkové povinnosti usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto
rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že složitost věci
neumožňuje, aby část skutkových tvrzení týkajících se nároku na zaplacení
služeb spojených s podnájmem nemovitostí, byla nahrazena pouhým odkazem na
vystavené faktury připojené k žalobě. Lze-li takový postup akceptovat u nároku
na zaplacení podnájemného, který je dostatečně určen tvrzením o datu uzavření
jednotlivých smluv, o roční a měsíční výši podnájemného,
a tvrzením, že na tuto pohledávku nebylo nic zaplaceno, nelze totéž tvrdit o
požadavku na zaplacení služeb spojených s podnájmem (požadavek na zaplacení
částky 116.058,41 Kč s příslušenstvím). Ve shodě se soudem prvního stupně má
zato, že v této části
je žaloba neprojednatelná; přes výzvu soudu prvního stupně zůstala žalobní
tvrzení v této části kusá. Kromě kapitalizované částky je z žaloby zjistitelné
(bez bližší individualizace) jen to, že jde o požadavek na zaplacení nákladů na
dodávku elektrické energie, vodného, stočného, tepla a teplé vody,
telekomunikačních služeb a ostrahy;
u každého dílčího požadavku schází žalobní tvrzení o tom, úhrady jakých
konkrétních částek a za jaké služby se žalobkyně vůči žalovanému domáhá.
Chybějící skutková tvrzení nelze nahradit odkazem na vystavené (a k žalobě
připojené) faktury. Pro neodstraněné vady nelze v tomto rozsahu v řízení
pokračovat.
V rozsáhlém dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu
žalobkyně namítá, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení
věci, konkrétně výkladu § 79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) v otázce „vylíčení rozhodujících skutečností“. Vycházejíc ze znění § 43 o.
s. ř. má zato,
že k odmítnutí podání, jímž se zahajuje řízení, může dojít jen při současném
naplnění dvou předpokladů, tj. jestliže podání postrádá některou ze zákonem
požadovaných náležitostí a bez ní nelze v zahájeném řízení pokračovat. Na
základě obsáhlé rekapitulace dosavadních skutkových tvrzení vztahujících se k
požadavku na zaplacení služeb spojených s podnájmem nemovitostí vyjadřuje
přesvědčení, že její žaloba (podání) doručená soudu dne 29. 3. 2001 ve spojení
s podáním ze dne 4. 4. 2003 vyhovuje zákonným požadavkům a nebyl důvod ji v
dovoláním dotčeném rozsahu odmítat. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu „ Jc
209/2002 21 cdo 3 a Jc 231/2002 21 Cdo 8“ dovozuje, že neuvedla-li v žalobě
všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby,
která by bránila pokračování v řízení, neboť v ní vylíčila takové rozhodující
skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení
po skutkové stránce; povinnost tvrzení může splnit totiž i dodatečně. Připouští
však,
že důvodem odmítnutí podání, jímž se zahajuje řízení, může být absence nezbytně
nutných skutkových tvrzení, která neumožňují vůbec individualizovat nárok, v
důsledku čehož není jasné, o čem a na jakém skutkovém základě má soud jednat.
Za projednatelnou žalobu považuje každé podání, z něhož je patrné, kdo, co, od
koho
a na základě jaké skutečnosti nárokuje. „Snaha soudu dosáhnout toho, aby již v
žalobě byly uvedeny všechny významné skutečnosti (…), je v rozporu s logikou
občanského soudního řízení, a to zejména s jeho zásadou projednací a s
modifikovanou zásadou ústního řízení“. Prosazuje názor, že zajištění několika
„služeb“ spojených s podnájmem nemá samostatný hospodářský význam – na
částečném splnění povinnosti jejich zajištění nemůže mít žádná ze smluvních
stran zájem; až dodáním celého jejich souboru splní svou smluvní povinnost.
Není tedy důvod v žalobě požadovat umělé rozdělení služeb na jednotlivá dílčí
plnění. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení
o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§ 239 odst. 3 o. s. ř.; není však důvodné.
Žalobkyně nenamítá, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a ani jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne,
i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu
spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem,
jak jej žalobkyně obsahově vymezila.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením
je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci
právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popřípadě
ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště
účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a
příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě
též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž
se navrhovatel dovolává,
a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících
z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické
osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě
další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se
dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá
žalobou.
Jestliže předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné
právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně
významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto
rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má
soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti,
jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu,
který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné
označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. \"z kupní
smlouvy\", \"ze smlouvy o dílo\", apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny
skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé
odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl.
Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené
skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle
hmotného práva alespoň připouštět (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
Je nepochybné, že platby podnájemného, služeb spojených s užíváním podnajatých
prostor, popř. jiných finančních plnění sjednaných v pěti podnájemních
smlouvách představují smluvní nároky se samostatným skutkovým základem. Aby
žalobkyně dostála požadavku na vylíčení rozhodujících skutečností, nestačilo
uvést výši dluhu žalovaného z titulu neuhrazených (blíže neuvedených) „služeb“
odkazem na jeho vyčíslení ve vystavených fakturách a souhrn plateb, jež za dobu
podnájmu žalovaný zaplatil. Bez uvedení údajů o tom, za jaká konkrétní
spotřebovaná plnění (služby)
je náhrada požadována, kterých konkrétních měsíců se tento požadavek týká, jaká
byla měsíční výše plateb, kolik na ně žalovaný zaplatil, a kterým okamžikem se
dostal do prodlení, by nebyl skutek, jenž má být předmětem řízení,
nezaměnitelně individualizován. Tato individualizace je nezbytná nejen pro
vedení procesní obrany žalovaného, vymezení okruhu sporných a nesporných
skutečností, ale též pro posouzení případných překážek věci zahájené (§ 83
odst. 1 o. s. ř.) a pravomocně rozhodnuté
(§ 159a odst. 5 o. s. ř.), popř. i pro rozhodování o změně žaloby podle § 95
odst. 1 věty první o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi při výkladu zabývajícím se
projednatelností žaloby ve smyslu § 79 o. s. ř. připustil, že vylíčení
rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na
listinu (listinný důkaz), kterou žalobce připojí k žalobě jako její přílohu
(srov. rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35). V rozsudku ze
dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 38/2009, k tomu vysvětlil, že onen závěr je
výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná
žaloba a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně, včetně požadavku, aby
z odkazu obsaženého v žalobě, bylo patrno, že připojený listinný důkaz je
listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce (že žalobce v žalobě navenek
projevil vůli identifikovat skutek prostřednictvím skutkových údajů obsažených
v konkrétní listině /příloze/).
Způsob, jakým žalobkyně identifikovala požadavek na zaplacení 23 číslem
označených faktur, jejichž předmět byl označen výrazem „služby“ s datem jejich
splatnosti, fakturovanou částkou, poměrem, v jakém byly již zaplaceny a dluhem,
který dosud žalovaného tíží, neodpovídá požadavku na vylíčení těch
rozhodujících (nikoliv všech podle hmotného práva potřebných) skutečností, jež
by umožňovaly nezbytnou individualizaci předmětu řízení. Tento nedostatek nebyl
odstraněn ani podáním žalobkyně ze dne 4. 4. 2003, v němž pouze souhrně
doplnila, že pojmem „služby“ rozumí dodávku elektrické energie, vody, odvod
splaškových vod, tepla a teplé vody, služeb telekomunikací a nákladů na
ostrahu. Nedostatek individualizace není možno odstranit ani s přihlédnutím k
obsahu jednotlivých faktur, neboť neumožňují nezaměnitelně identifikovat dílčí
požadavky žalobkyně např. proto, že mnohé z faktur jsou vystaveny za stejná
období, znějí na rozdílné částky a opět se v nich bez bližšího rozvedení
používá pojmu „služby“ (např. faktury ).
S přihlédnutím ke shora řečenému, je správný závěr odvolacího soudu (potažmo
soudu prvního stupně) o nedostatku vylíčení rozhodujících skutečností
vztahujících
se k požadavku na zaplacení žalovaným spotřebovaných služeb (tedy závěr
o nedostatečné individualizaci skutku), rezultující v další závěr, že tento
nedostatek brání v pokračování řízení.
Žalobkyni se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému
v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž
náhradu
by jinak měl proti žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda
senátu