ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované M. D., zastoupené
advokátem, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Písku pod
sp. zn. 8 C 85/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2007, č. j. 6 Co 2943/2006-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Okresní soud v Písku (dále jen „ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. srpna 2006, č. j. 8 C 85/2005-96, uložil žalované povinnost uzavřít s
žalobcem dvě kupní smlouvy týkající se nemovitostí zapsaných v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrálního pracoviště P., k.
ú. J. a K., na LV č. 55, jejichž úplný text učinil součástí výroku, a rozhodl o
nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 23.
listopadu 2005, č. j 8 C 85/2005-49, byl usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. dubna 2006, č. j.
6 Co 741/2006-82, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vyšel přitom
ze zjištění, že mezi žalobcem jako budoucím kupujícím a žalovanou jako budoucí
prodávající byly dne 18. 2. 2004 uzavřeny dvě smlouvy o budoucích smlouvách
kupních o prodeji pozemků zapsaných na LV č. 55 v k. ú. K. a LV č. 55 v k. ú.
J. Ačkoliv si účastníci dohodli, že realizační smlouvy budou uzavřeny
nejpozději
do 15. 12. 2004, žalovaná i přes písemné výzvy žalobce ze dne 13. 10. 2004 a
19. 11. 2004 zůstala nečinná; sama naopak dopisem ze dne 27. 12. 2004 od smluv
odstoupila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí
kupní ze dne 18. 2. 2004 je platná mimo čl. VIII., který je neurčitý a
nesrozumitelný. Jelikož jej lze oddělit od zbývajících částí smlouvy,
neplatnost tohoto ujednání nečiní neplatnou celou smlouvu; dojde-li totiž ke
splnění povinností podle čl. IV. odst. 1 a 2 smlouvy, není ze strany žalované
důvod smlouvu neuzavřít.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. ledna 2007, č. j.
6 Co 2943/2006-125, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu
prvního stupně považuje smluvní ujednání v čl. VIII. obou smluv o smlouvách
budoucích za platné. Kritické ustanovení (totožného znění v obou smlouvách) je
srozumitelné a určité, nevzbuzující žádné pochybnosti o svém obsahu.
Jednoznačně z něj vyplývá oprávnění žalované bezdůvodně „nepodepsat“
předkládané kupní smlouvy a to i v případě včasného doplacení kupní ceny
žalobcem podle čl. IV. obou smluv; tohoto práva přitom žalovaná využila.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká chybný závěr o platnosti čl.
VIII. obsaženém v obou smlouvách o budoucích smlouvách kupních ze dne 18. 2.
2004. Jestliže smyslem ustanovení § 50a občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) je zavázat účastníky uzavřít dohodnutou budoucí smlouvu do sjednané
doby, právo žalované bezdůvodně od smlouvy odstoupit tomu odporuje. Odvolacím
soudem přijatý výklad článku VIII. tak popírá smysl platné právní úpravy. Podle
dovolatele je uvedené ujednání článku VIII. neplatné a v této otázce se zcela
ztotožňuje se závěry, které k ní přijal soud prvního stupně. Pokud by tyto
úvahy neobstály, má za to, že čl. VIII. lze považovat za dohodu o postupu
smluvních stran při navrácení navzájem poskytnutého plnění pro případ, že
žalovaná nebude ochotna splnit svůj závazek a ani žalobce nebude trvat na
splnění závazku. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a ani jinou
vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne,
i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu
spisu, Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném
rozsahu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově
vymezen (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Výhradou vůči závěru, že článek VIII. smluv o smlouvách budoucích kupních
ze dne 18. 2. 2004 je určitý a srozumitelný, vystihl dovolatel dovolací důvod
podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice
po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný (a tím určitý) není jeho
věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití
výkladových pravidel podle
§ 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č.
7/98, str. 372), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem,
včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná).
Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná
forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je
tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám
jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého
objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy č. 9/2000, str. 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č.
6/1997, str. 145, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp.
zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).
Podle čl. VIII. obou smluv o smlouvách budoucích, jestliže dojde ke splnění
podmínek stanovených v Čl. IV. odstavce 4.1 a 4.2 této Smlouvy o budoucí kupní
smlouvě ze strany budoucího kupujícího, do stanoveného termínu, a budoucí
prodávající odmítne podepsat kupní smlouvu, do stanoveného termínu, složená
první část kupní ceny ve výši 50.000,- Kč (slovy: padesáttisíckorunčeských)
(100.000,- Kč v případě smlouvy týkající se nemovitostí v k. ú. K.), která
představuje první část kupní ceny na nákup předmětných převáděných nemovitostí
v celkové ceně 130.000,- Kč (slovy: jednostotřicettisíckorunčeských) (270.000,-
Kč v případě v pořadí druhé citované smlouvy) bude neprodleně po zjištění této
skutečnosti vrácena zpět budoucímu kupujícímu a budoucí kupující není k budoucí
prodávající vázán a povinován žádným závazkem, ať již finančním či jiným. Je
nade vší pochybnost, že účastnící rozlišovali mezi situací, kdy některá ze
smluvních stran od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí odstoupí (čl. V. odst. 2)
a situací, kdy žalovaná odmítne uzavřít navrhované realizační smlouvy. Sporné
ustanovení čl. VIII. neumožňuje jiný výklad než ten, že žalovaná může i v
případě řádného a včasného doplacení dohodnuté kupní ceny nemovitostí odmítnout
bez udání důvodu uzavřít navrhovanou kupní smlouvu. Nejde o ujednání odporující
§ 50a obč. zák., jak dovozuje dovolatel, nýbrž o výraz smluvní autonomie
(srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99,
publikovaný pod č.
1 ve svazku č. 17 Sb. n. u. US, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.
března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č.
3/1999), neboť dohodou bylo ponecháno na vůli žalované, zda při splnění všech
(zejména platebních) povinností žalobce odmítne uzavřít (podepsat) navrhované
kupní smlouvy. Z pohledu
§ 37 obč. zák. nejde o neurčité (natož nesrozumitelné) ujednání, jelikož z jeho
textu je zřejmé, že využije-li žalovaná svého práva a odmítne uzavřít
navrhované kupní smlouvy, je povinna neprodleně vrátit žalobci dříve poskytnuté
zálohy na budoucí kupní cenu. Stalo-li se toto oprávnění žalované součástí
smluvních ujednání, nelze ve využití takového práva žalovanou (bez udání důvodu
odmítnout uzavřít kupní smlouvu) spatřovat rozpor se smyslem právní úpravy
smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a obč. zák.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní
námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti
nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 7 písm. e), § 10 odst. 3
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 4.000,- Kč, paušální částka
náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,-
Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu