ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
H. B., zastoupené JUDr. R. H., advokátem, proti žalované G. s. r. o. zastoupené
JUDr. R. B., advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 7 C 411/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2008, č.j. 51 Co 554/2007-105, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě změnil ve věci samé
rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 5. 2007, č.j. 7 C
411/2006-73, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení
vlastnictví budovy na pozemku parc. č. st. a pozemků parc. č. st. a parc. č.,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k. (katastrální
pracoviště O.) na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Z., a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – ztotožniv se se
soudem prvního stupně v tom, že smlouva o úvěru z 30. 8. 2005, na jejímž
základě žalovaná poskytla žalobkyni 400.000,- Kč, je platným právním úkonem –
odmítl jak závěr o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického
práva, tak závěr o zániku smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. K
prvnímu z nich uvedl, že zastavení nemovitostí k zajištění pohledávky z úvěru
nezpůsobuje neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k
těmto nemovitostem (jinak řečeno, oba způsoby zajištění téže pohledávky mohou
ve vztahu k týmž nemovitostem současně vedle sebe existovat). Ani druhý závěr,
na němž soud prvního stupně založil své rozhodnutí, vycházející z platnosti
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle odvolacího soudu
neobstojí. Žalovaná nenabyla vlastnické právo k nemovitostem podmíněně; tím, že
žalobkyně nesplnila řádně a včas své povinnosti z úvěrové smlouvy, zajišťovací
funkce převodu vlastnického práva se změnila na funkci uhrazovací, takže termín
užitý ve smlouvě – „trvalý převod“ – znamená jen určení okamžiku, v němž může
žalovaná (věřitelka) uspokojit svoji pohledávku. Věcně právní účinky
zajišťovacího převodu nejsou dotčeny ani tím, že – podle ujednání stran –
nastaly sjednané předpoklady zrušení smlouvy o úvěru. Protože žalobkyně
nesplnila rozvazovací podmínku smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického
práva k nemovitostem (viz čl. V body 1, 2 smlouvy), zpětný převod nenastal. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž oponuje
(právnímu) závěru, že zajištění převodem vlastnického práva k nemovitostem je
účinné i poté, co právní vztah ze smlouvy o úvěru zanikl. Protože zajišťovací
převod práva je vztahem akcesorickým, tj. podmíněným a vázaným k existenci
hlavního závazkového vztahu, zrušením smlouvy o úvěru (podle čl. II. bodu 2.7)
– stejně tak i případným odstoupením strany od této smlouvy – přestal
existovat. Vlastnické právo proto na žalovanou „trvale“ nepřešlo. Není-li
stranami ujednáno jinak, je podle dovolatelky vyloučeno, aby převod práva
zajišťoval závazky z toho právního vztahu, který vznikl po zrušení smlouvy o
úvěru (po zániku zajišťovaného /úvěrového/ závazku). Odvolacímu soudu dále
vytýká, že se nevypořádal s otázkou platnosti smlouvy o úvěru z hledisek
oprávnění žalované podnikat v oblasti poskytování úvěrů a výše úplaty za úvěr
(3 % z poskytnuté částky) a že se nezabýval (a nevypořádal) s možnou aplikací
„institutu tísně a nápadně nevýhodných podmínek“ z pohledu úpravy smluvních
ujednání ve spotřebitelských smlouvách.
Navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.,
dále jen „o.s.ř.“). Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – není důvodné. Odvolací soud vycházel z následujícího skutkového stavu, který nebyl
dovolatelkou zpochybněn. Na základě smlouvy z 30. 8. 2005 žalovaná poskytla žalobkyni částku 360.000,-
Kč (1. 9. 2005) a částku 40.000,- Kč (30. 9. 2005), tedy úvěr v celkové výši
400.000,- Kč. Účastnice sjednaly, že úvěr bude žalobkyně splácet ve stanovených
měsíčních splátkách počínaje 1. 10. 2005. Podle čl. II. bodu 2.7 smlouvy o
úvěru se strany dohodly na tom, že bez dalšího, tj. automaticky se smlouva k
okamžiku prodlení s třetí splátkou, resp. k okamžiku, kdy prodlení s jednou
splátkou překročí tři měsíce, ruší, jestliže je dlužník v prodlení s více než
dvěma splátkami úvěru či úroků z úvěru, aniž by přitom tyto splátky musely
následovat bezprostředně po sobě, anebo jestliže je dlužník v prodlení s
jedinou splátkou úvěru či úroků z úvěru, avšak prodlení je delší tří měsíců. Důsledkem zrušení smlouvy je pak povinnost dlužníka vrátit dosud nesplacený
úvěr, zaplatit úroky z úvěru, úroky z prodlení a smluvní pokuty. Protože
žalobkyně uhradila jen dvě měsíční splátky po 15.831,- Kč (30. 9.a 9. 12. 2005), byla smlouva o úvěru bez dalšího zrušena den po vzniku povinnosti
zaplatit třetí splátku, tj. 2. 1. 2006. K zajištění pohledávky ze smlouvy o
úvěru žalobkyně převedla žalované smlouvou ze dne 30. 8. 2005 vlastnické právo
k předmětným nemovitostem (vklad práva povolil Katastrální úřad pro M. k.,
katastrální pracoviště O., rozhodnutím z 29. 11. 2005; právní účinky vkladu
nastaly 25. 10. 2005). Pokud by žalobkyně splnila všechny povinnosti ze smlouvy
o úvěru (tedy včas a řádně vše, k čemu se zavázala, uhradila), sjednaly si
strany (čl. V. bod 1, 2), že pominou právní účinky smlouvy a vlastnické právo k
nemovitostem přejde zpět na žalobkyni (rozvazovací podmínka). V případě
prodlení s placením více než dvou splátek nebo jedné splátky úvěru po dobu
delší tří měsíců se podle čl. VI. bodu 1, 2 smlouvy ze zajišťovacího převodu
práva stává převod „trvalý“ a žalovaná má právo za účelem uspokojení zajištěné
pohledávky nemovitosti prodat přímo třetí osobě nebo ve veřejné dražbě anebo
jinak „dle uvážení věřitele.“ Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna také
zástavním právem zřízeným na týchž nemovitostech smlouvou, kterou účastnice
uzavřely 27. 9. 2005; zástavní právo vzniklo 3. 10. 2005. Zajištěním pohledávky s příslušenstvím představující povinnost dlužníka vrátit
věřiteli peněžní prostředky, které mu věřitel poskytl podle smlouvy o úvěru, od
níž pro prodlení dlužníka odstoupil (§ 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“), se Nejvyšší soud
zabýval ve vztahu k zástavnímu právu (rozsudek z 15. 3. 2000, sp. zn. 31 Cdo
2851/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2001 pod č. 15, rozsudek z 10.
10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2606/2000, rozsudek z 20. 6. 2000,
sp. zn. 32 Cdo 2782/99) a ve vztahu k institutu ručení (rozsudek z 9. 2. 2000,
sp. zn. 32 Cdo 1046/98). Dovodil, že odstoupením od smlouvy o úvěru nezanikají
všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy, nýbrž jen ta práva, která měl
dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky
odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže
vzniknout nová pohledávka podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Odstoupením
se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit;
dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve
smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s
úroky). Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení
od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy nepředstavuje
„sekundární závazek,“ ale závazek „původní“, který se odstoupením od smlouvy
„modifikoval“ ve své splatnosti (na požádání věřitele se stává splatnou celá
pohledávka). Odstoupí-li věřitel od smlouvy o úvěru pro prodlení dlužníka (§
506 obch. zák.) a je-li proto oprávněn požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou
částku s úroky, je tento „modifikovaný“ závazek zajištěn zástavním právem
zřízeným k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, příp. ručením zajišťujícím
podle § 303 a násl. obch. zák. pohledávku dlužníka ze smlouvy o úvěru. Závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutích uvedených
shora, se uplatní i tehdy, nezanikla-li smlouva o úvěru odstoupením od smlouvy
podle § 506 obch. zák., ale – bez dalšího – jejím zrušením k okamžiku, kdy se
žalobkyně dostala do prodlení s třetí měsíční splátkou úvěru. Převod
vlastnického práva k nemovitostem (§ 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku ve znění pozdějších předpisů), jímž byly zajištěny závazky ze smlouvy
o úvěru, zajišťuje i pohledávku žalované na vrácení nesplaceného úvěru s
příslušenstvím poté, co byla smlouva o úvěru zrušena. Tvrdí-li dovolatelka, že se odvolací soud „nevypořádal“ s otázkou platnosti
smlouvy o úvěru a s možnou aplikací „institutu tísně a nápadně nevýhodných
podmínek“ z pohledu úpravy smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách,
namítá prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. vadu
řízení spočívající v nedostatečném zdůvodnění (§ 157 odst. 2, § 211 o.s.ř.). Řízení však vytýkanými – a ani jinými – vadami netrpí, neboť v odůvodnění
napadeného rozsudku odvolací soud vyložil, proč pokládá smlouvu o úvěru za
platný právní úkon. Lze uzavřít, že se dovolatelce nepodařilo užitými argumenty zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část
věty před středníkem, o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
(žalobkyně nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení a žalované v této fázi řízení žádné náklady
nevznikly). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.