33 Cdo 2884/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce L. H., zastoupeného Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Kyselova 1185/2, proti žalované MUDr. D. H., zastoupené JUDr. Václavem
Kusalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, o
200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 121 C 70/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 14. 3. 2012, č.j. 21 Co 438/2011-127, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2012, č.j. 21
Co 438/2011-127, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2011, č.j. 121 C 70/2010-97, tak, že zamítl
žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 200.000,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Podle odvolacího soudu smlouva z 26. 2. 2007, kterou uzavřeli s
žalovanou právní předchůdci žalobce, trpí co do vymezení předmětu koupě
neurčitostí, kterou nelze odstranit ani výkladem (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Ze srovnání článku I a článku III smlouvy dovodil, že není zřejmé, zda
předmětem jsou věci určené individuálně, druhově nebo hromadně anebo zda vůle
stran směřovala věci převést „jak stojí a leží“. Závěr, že předmětem převodu
byly věci, které se v době uzavření smlouvy nalézaly v bytě v H. K., neobstojí;
ze smlouvy totiž nevyplývá vůle stran převést veškeré věci v bytě nebo jenom
některé, neobjasněn je pojem „bytové vybavení“ (jemu se vymykají jízdní kolo a
videokazety), dřevěné suvenýry, keramika a „200 ks nahraných videokazet“ jako
předměty koupě jsou nedostatečně specifikovány (jde o věci, které nelze určit
druhově nebo hromadně, ale typicky o věci, které se vyznačují individuálními
vlastnostmi a je třeba je identifikovat nezaměnitelně). Jde-li o absolutně
neplatný právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nárok žalobce na plnění z titulu
sjednané kupní ceny není dán. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž
prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do
31. 12. 2012, srov. část první, čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen
„o.s.ř.“) zpochybnil závěr o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu neurčitosti
předmětu převodu (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Se zřetelem na to, že předmětem byly
movité věci vymezené obecně jako bytové zařízení a vybavení, tj. věci určené
úhrnem („jak stojí a leží“), že prodávající a kupující (žalovaná), která byla v
době převodu již vlastnicí předmětného bytu v H. K., věci umístěné v bytě
důvěrně znali, a že smlouvu uzavřeli na základě předběžného ústního projednání,
byl předmět koupě určitý a kupní smlouva platným právním úkonem, z něhož
žalovaná dosud neplnila. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla
dovolání odmítnout pro zjevnou bezdůvodnost. Dovolání - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé - je i důvodné. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/,
b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty
druhé, o.s.ř.
povinen přihlédnout z úřední povinnosti, žalobce nenamítá a ze
spisu nevyplývají, a protože je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem -
zde důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – včetně jeho obsahového
vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem přezkumu závěr
o neplatnosti smlouvy pro neurčitost předmětu koupě.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené
slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem.
Podle ustanovení § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu
povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět
koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle
něhož L. H. a P. H. uzavřeli jako prodávající s žalovanou 26. 2. 2007 písemnou
„smlouvu kupní pro prodej bytového vybavení.“ V článku I strany deklarovaly, že
„kupní smlouva je uzavírána na základě předběžného ústního projednání.
Účastníci se dohodli na obsahu smlouvy a prodejce se tedy zavazuje k odprodeji
následujícího bytového vybavení: Dle přílohy č. 1.“ Kupní cenu sjednaly strany
částkou 200.000,- Kč splatnou do 31. 12. 2008. Článek III obsahuje - mimo jiné
- formulaci, že „kupující kupuje bytové vybavení, tak jak stojí a leží,“ a
sdělení, že „smlouva kupní navazuje na smlouvu darovací bytové jednotky H. K. a
je součástí věcného břemene darovací smlouvy na dobu dožití prodávajících.“
Uzavření kupní smlouvy předcházela darovací smlouva, kterou prodávající
darovali žalované předmětný byt, s nímž je spjat užitý pojem „bytové vybavení“.
Pokud jde o právo na zaplacení kupní ceny, je žalobce právním nástupcem
prodávajících (P. H. zemřela 22. 5. 2007, L. H. zemřel 4. 12. 2007).
Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synallagmatický
závazkový vztah mezi stranou prodávající a stranou kupující. Ke vzniku smlouvy
ustanovení § 588 obč. zák. vyžaduje, aby se strany dohodly na podstatných
náležitostech, tj. na předmětu koupě a na kupní ceně.
Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák.
váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po
jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho
věcný obsah (včetně předmětu ujednání). Jde-li - jako v projednávaném případě -
o výslovný právní úkon, je třeba v označení jeho předmětu rozlišovat, zda vada
spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit
postupem podle § 35 odst. 2 obč. zák., nebo zda jde o takový nedostatek, který
ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního
úkonu, nemůže učinit jednoznačným, jakého předmětu se týká. Jazykové vyjádření
právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na
základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to,
aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace
obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či
měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje
pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci ve smlouvě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době
jejich smluvního ujednání.
Předmětem kupní smlouvy - jak dovodila soudní praxe (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, a z 29. 2. 2012, sp.
zn. 33 Cdo 1430/2010) - mohou být movité věci určené individuálně, druhově
(genericky), hromadně (tzv. universitas rerum) nebo úhrnem, tj. „jak stojí a
leží“ (§ 501 obč. zák.). Úhrnné vymezení předmětu koupě předpokládá absenci
určení věcí individuálně (podle konkrétních nezaměnitelných znaků), druhově
(podle množství, míry, váhy, jakosti) či hromadně (jako objektivně vytvořený
hospodářský celek nesoucí společné označení, náležející téže osobě a obecně
označovaný za jeden celek); předmět je vymezen za použití jiných údajů,
nejčastěji specifikací místa, kde se věci nalézají (např. vybavení provozovny,
skladu, bytu apod.).
Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
nejednoznačnost ve vymezení předmětu smlouvy z 26. 2. 2007 nelze odstranit
výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák.
Jazykové vyjádření prodávajících v článku I smlouvy směřující k
odevzdání („odprodeji“) bytového vybavení podle přílohy a jazykové vyjádření
kupující v článku III smlouvy, že přebírá („kupuje“) bytové vybavení „jak stojí
a leží“, tj. bez ohledu na přílohu, je rozporné jen tehdy, nepřihlédne-li se k
dalším zjištěným skutečnostem, které uzavření kupní smlouvy předcházely, popř.
které panovaly v době převodu. Z toho, že L. H. a P. H. darovali byt, který i
nadále užívali na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni, žalované
(vnučce) a že smluvní strany - jak vyplývá z článku I smlouvy - přistoupily k
uzavření smlouvy „na základě předběžného ústního projednání“, takže věděly, co
tvoří zařízení (vybavení) bytu, se podává skutečná vůle prodávajících; jí bylo
prodat žalované movité věci vymezené specifikací místa, kde se nalézají, tedy
„jak stojí a leží“. Zatímco žalovaná akceptaci výslovně vázala na věci určené
úhrnem, prodávající tak nabídkou neučinili, přestože - jak vyplývá z uvedených
okolností - jejich skutečná vůle k tomu směřovala. Za této situace odvolacím
soudem vytýkaná neurčitost identifikace některých věcí (položek) v příloze
nezpůsobuje neplatnost smlouvy, neboť příloha smlouvy nemá výčtovou povahu, ale
jen demonstrativně označuje věci (položky), o nichž mezi stranami nebylo
pochyb, že patří k bytovému vybavení.
Protože odvolací soud otázku platnosti smlouvy z hlediska určitosti
předmětu plnění posoudil - na podkladě zjištěného skutku - nesprávně, Nejvyšší
soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu