33 Cdo 2911/2023-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Capital ABK s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Santražiny 575, identifikační číslo 07084111, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, proti žalovanému Ch. S. W., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Peterem Amrichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 723/6, o 271.067,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 272/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, č. j. 12 Co 55/2023-314, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radky Píšťkové Záhorcové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 11 C 272/2021-264, zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3 (výrok I), zastavil řízení co do částky 1.097,85 Kč (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.161,64 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok III), a zavázal jej zaplatit žalobkyni 264.578,10 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok
IV); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V) a určil výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného (výrok VI). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 12 Co 55/2023-314, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaný dne 10. 11. 2015 uzavřeli smlouvu o bankovních službách, na jejímž základě mu zřídila běžný účet č. ú.
115-1540610277/0100, ke kterému byla vydána debetní karta. Žalovaný uvedl konkrétní adresu trvalého pobytu ve Spolkové republice Německo a adresu pro zaslání PINu a karty v České republice. Na základě žádosti ze dne 7. 12. 2016 smluvní strany uzavřely smlouvu o úvěru ve výši 300.000,- Kč. Před poskytnutím úvěru banka zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Od úvěrové smlouvy banka odstoupila. Smlouvou o postoupení pohledávek se banka s žalobkyní dne 24. 11. 2020 dohodla na převodu pohledávek za žalovaným ze smlouvy o bankovních službách i o úvěru na žalobkyni.
Obě pohledávky byly specifikovány v příloze č. 1 ke smlouvě. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován a byl vyzván k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby. Podle zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení pravomoci je rozhodný čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 1. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť žalovaný, ač spotřebitelem v hmotněprávním smyslu, ve smyslu nařízení Brusel I bis (čl.
17) spotřebitelem není. V nyní souzené věci jde o pohledávku na základě smlouvy o běžném účtu a o úvěru, který byl dílem poskytnut jako bezúčelový a dílem jako účelový za účelem konsolidace předchozích úvěrů. Žalovaný je státní příslušník Spolkové republiky Německo a jeho bydliště ke dni podání žaloby 27. 7. 2021 nebylo zjištěno. Ze všech dokumentů vyplývá, že se minimálně v době před uzavřením a v době uzavření smlouvy trvale zdržoval v České republice, kde byl i zaměstnán v pracovním poměru. Čl.
15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), resp. čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, dopadá výlučně jen na spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2935 s.). Příslušnost soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi účastníky nemůže být založená ani podle čl. 17 odst. 1 písm.
c) nařízení Brusel I bis, když žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má žalovaný bydliště. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud posoudil pravomoc podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis – tj. místa, kde závazek měl být splněn, přičemž službami se rozumí poskytování bankovních služeb a poskytování úvěru. Co se týče smlouvy o postoupení pohledávky, tu má odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu za dostatečně určitou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo
2306/98, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, nebo ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1535/2006). Taktéž námitku žalovaného o nepoužitelnosti listinných důkazů podle § 38 odst. 1 zákona o bankách posoudil soud prvního stupně správně jako nedůvodnou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1613/2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku aplikace čl. 17 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a otázku procesní použitelnosti listinných důkazů poskytnutých bankou (cedentem) žalobkyni v řízení.
Podle jeho přesvědčení je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že čl. 15 odst. 1 nařízení Brusel I (resp. nyní čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis) dopadá výlučně jen na spotřebitelské smlouvy o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], dále jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)].
Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2935 s.). Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Příslušnost soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi účastníky nemůže být založena ani podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má žalovaný bydliště.
V situaci, kdy nelze aplikovat zvláštní úpravu týkající se spotřebitelských smluv, správně použil odvolací soud – v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu – úpravu zvláštní příslušnosti obsaženou v čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis upravující poskytování služeb. Ohledně otázky posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť nespecifikuje, od jakého ustáleného řešení právní otázky (ustálené rozhodovací praxe) se rozsudek odvolacího soudu odchýlil.
Ve vztahu k řešení právní otázky procesního práva – použitelnosti listinných důkazů prolamujících institut bankovního tajemství – není dovolatel srozuměn s aplikací závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1613/2005, uveřejněném pod číslem 46/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu je-li možným důsledkem postoupení pohledávky bankou prolomení bankovního tajemství, k prolomení bankovního tajemství již došlo, a nelze tak namítat nepoužitelnost listinných důkazů z tohoto důvodu.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).