33 Cdo 3008/2022-185
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. N. a b) P. N.,
zastoupených Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem Praha, Hybernská
1007/20, proti žalovaným 1) Stavební společnost JK spol. s r.o., se sídlem
Děčín II – Nové Město, Benešovská 1466/35a, identifikační číslo osoby 01739565,
2) PRAŽÁK s.r.o., se sídlem Milotice, Školní 77, identifikační číslo osoby
26963531, zastoupené JUDr. Janou Vlčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Boženy
Antonínové 64/9, o 669 083,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 6 C 478/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2022, č. j. 8 Co 167/2021-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2022, č. j. 8 Co
167/2021-139, se v části výroku, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Děčíně ze dne 17. 12. 2020, č.j. 6 C 478/2019-107, ve výroku o věci samé tak,
že se zamítá žaloba o zaplacení částky 669 083,84 Kč s příslušenstvím vůči
druhé žalované, a ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a
řízení odvolacího zrušuje a v této části se rozsudek vrací krajskému soudu k
dalšímu řízení.
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 1. 2022, č.
j. 8 Co 167/2021-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, tak že
se zamítá žaloba o zaplacení částky 669 083,84 Kč s příslušenstvím vůči druhé
žalované, ve vztahu k první žalované rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; zároveň rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů mezi žalobci a druhou žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní
posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní
skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelé zpochybňují správnost závěru, že
žalobci vady díla nevytkli včas, tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou
judikaturou vyhodnotil obsah e-mailu ze dne 2. 10. 2017.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť rozsudek odvolacího soudu
závisí na výkladu právního jednání obsaženého v e-mailu žalovaných ze dne 2.
10. 2017 a na vyřešení s tím související otázky, zda došlo ke včasné notifikaci
vad. Odvolací soud obsah dotyčného e-mailu vyložil v rozporu s pravidly pro
výklad právních jednání, v důsledku čehož je právní posouzení otázky včasnosti
uplatnění vad nesprávné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č.
89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „o. z.“), opakovaně dovodil, že
výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek
jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o
jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 27 Cdo
3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o.
z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv
právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či
pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání je nesprávně (např. v
důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního
jednání zásadně žádný význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019).
Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke
zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu
neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není
dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.
Podle § 2629 odst. 1 o. z., z něhož odvolací soud při svém rozhodování
vycházel, soud nepřizná právo ze skryté vady, které objednatel neoznámil bez
zbytečného odkladu poté, co ji mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději
však do pěti let od převzetí stavby, namítne-li druhá strana, že právo nebylo
uplatněno včas. Totéž platí o skryté vadě projektové dokumentace a o jiných
obdobných plněních. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v
prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku
prodlení věřitele.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobci dne 2. 10. 2017 zaslali druhé
žalované e-mail, v němž oznamují, že po nastěhování domu zjistili, že v
posuvech (oken a dveří) „praská snad 20x víc, než v posuvech, které měli v
předchozím domě praskání se projevuje, i když slunce jen prosvítá, praská
hlavně v horní části oken, ale i ve styku pevné a posuvné části“. Žádají o
názor, co může být příčinou a zda se to dá opravit. Netvrdí, že se musí jednat
o reklamaci, jestli se něco neodehrálo v pořádku, tak si opravu zaplatí.
Odvolací soud s odkazem na § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z. obsah uvedeného
e-mailu vyhodnotil tak, že žalobci jím vadu díla nevytkli.
S tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.
Ustanovení § 2629 odst. 1 o. z., z něhož odvolací soud při svém rozhodování
vycházel, nepřiznání práva ze skryté vady váže na její neoznámení bez
zbytečného odkladu poté, co ji objednatel mohl při dostatečné péči zjistit.
Způsob či formu notifikace vad zákon nestanoví. Obsahově je potřeba vadu
označit či oznámit, jak se projevuje (srov. též POROD, Jakub. § 1921 [Vytknutí
vady]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský
zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, nebo ŠILHÁN,
Josef. § 1921 [Vytknutí vad v reklamační lhůtě]. In: HULMÁK, Milan a kol.
Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2014, s. 903 - 910).
E-mail žalovaných ze dne 2. 10. 2017 je dostatečným (řádným) oznámením vad,
neboť z jeho obsahu je bez pochybností zřejmé, že žalobci (druhé žalované)
oznamují „problém“, že v posuvech (oken a dveří) „praská snad 20x víc, než v
posuvech, které měli ve starém domě. (…) Praskání se projevuje, i když slunce
jen prosvítá, praská hlavně v horní části oken, ale i ve styku pevné a posuvné
části“. Tvrzení „netvrdím, že se musí jednat o reklamaci“ a že si případně
opravu zaplatí na tom, že notifikují vadu nic nemění.
Pokud v následujícím e-mailu ze dne 12. 2. 2018 žalobci uvedli, že „na
doporučení stavitele dosud nereklamovali“, pak to nutně nemusí znamenat, že
některé z vad již nenotifikovali.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesprávné,
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu