U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně ACQUIRE CZ, s. r. o. se sídlem Praha 5, U Santošky 11/2285,
zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Praha 10, Košická 30,
proti žalovaným 1) A. T., a 2) České spořitelně, a. s. se sídlem Praha 4,
Olbrachtova 1929/62, o 1,400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 506/2008, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2013, č. j. 62 Co
35/2013-413, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 7. 2012, č. j. 31 C 506/2008-358, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Postupoval podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, v rozhodném znění, jelikož žalobkyně přes výzvu soudu a
řádné poučení o následcích neuposlechnutí výzvy v usnesení, jež nabylo právní
moci dne 8. 10. 2012, nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek za
odvolání. Ve vztahu k žádosti žalobkyně o přiznání osvobození od soudních
poplatků podané dne 10. 10. 2012 dovodil, že o ní není třeba rozhodovat, neboť
jde o opakovanou žádost, která neobsahuje žádné nové skutečnosti než ty, jimiž
žalobkyně odůvodnila svou předchozí žádost. O ní soud prvního stupně rozhodl
usnesením ze dne 13. 8. 2010, č. j. 31 C 506/2008-241, ve znění opravného
usnesení ze dne 17. 12. 2010, č. j. 31 C 506/2008-256, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2011, č. j. 62 Co 518/2010-261, tak, že
žalobkyni nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Soud prvního stupně
odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1901/11. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. března 2013, č. j. 62 Co 35/2013-413,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Nepřisvědčil žalobkyni, že na její v pořadí druhou žádost nelze
pohlížet jako na žádost opakovanou, jestliže byla podána po zahájení odvolacího
řízení, kdežto předchozí žádost, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla podána
v řízení před soudem prvního stupně. S poukazem na ustanovení § 138 odst. 1
větu druhou o. s. ř. vyslovil názor, podle něhož na řízení před soudem prvního
stupně a na řízení odvolací je nutno (pro účely rozhodování o osvobození od
soudních poplatků) pohlížet jako na jeden celek. Jestliže by bylo žalobkyni
přiznáno osvobození od soudních poplatků na základě její původní žádosti,
vztahovalo by se osvobození zásadně i na odvolací řízení. Zdůraznil, že za
situace, kdy žadatel ve své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků
neuvádí žádné nové skutečnosti a soud se již jeho žádostí jednou zabýval a své
rozhodnutí řádně odůvodnil (tak jako v posuzovaném případě), není třeba, aby o
opakované žádosti znovu rozhodoval před tím, než přistoupí k zastavení
(odvolacího) řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost
odůvodňuje obecně tím, že „odvolací soud se při řešení otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být právní
otázka posouzena jinak, přičemž v rozhodování dovolacího soudu tato otázka
dosud nebyla spolehlivě vyřešena“. Konkrétně pak podle obsahu dovolání (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s otázkou - dosud
dovolacím soudem neřešenou - zda lze žádost o osvobození od soudních poplatků
podanou v odvolacím řízení považovat za žádost opakovanou, jestliže předchozí
žádost, o níž bylo soudem rozhodnuto, byla podána v řízení před soudem prvního
stupně. Prosazuje názor, že se nejedná o opakovanou žádost v rámci jednoho
řízení, ale o žádost v dalším (odvolacím) řízení, o níž mělo být rozhodnuto.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž odvolací soud se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a není ani důvod, aby dovolacím
soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, který je zastáván i v
odborné komentářové literatuře, podle něhož neurčuje-li výrok usnesení, jímž
soud přiznal účastníku řízení osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.), výslovně jinak, platí toto osvobození jen do pravomocného skončení
řízení; na dovolací řízení se bez dalšího nevztahuje. Jinými slovy řečeno,
přiznané osvobození od soudních poplatků se vztahuje i na odvolací řízení
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 22/2002, a
ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3553/2011, dále Drápal, L., Bureš, J. a
kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953-954). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že osvobození od
soudních poplatků se přiznává zásadně až do pravomocného rozhodnutí věci a že
se tudíž nutně vztahuje i na odvolací řízení; z hlediska rozhodování o
osvobození od soudních poplatků je tak řízení před soudem prvního stupně a před
odvolacím soudem pojímáno jako jeden celek. Názor žalobkyně, podle něhož už to,
že další žádost o osvobození byla podána v odvolacím řízení (kdežto předchozí v
řízení před soudem prvního stupně), je jinou skutečností představující změnu
poměrů, se z uvedených důvodů nemůže prosadit. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.