33 Cdo 3231/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Liberec
II, Valdštejnská 381/6, proti žalované REALITY LB s. r. o. se sídlem Liberec
IV, Moskevská 658/41, zastoupené Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem Liberec
IV, Revoluční 123, o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Liberci, pod sp. zn. 18 C 274/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. dubna 2008, č.
j. 30 Co 92/2008-68, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. dubna 2008,
č. j. 30 Co 92/2008-72, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. dubna
2008, č. j. 30 Co 92/2008-68, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24.
dubna 2008, č. j. 30 Co 92/2008-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 14. prosince 2007, č. j. 18 C
274/2007-46, zamítl žalobu o zaplacení 50.000,- s příslušenstvím a rozhodl o
nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná zprostředkovávala prodej blíže
specifikovaných nemovitostí ve společném jmění manželů Řezáčových (dále jen
„předmětné nemovitosti“). Žalobce dne 16. 11. 2006 složil u žalované 50.000,-
Kč jako zálohu na kupní cenu za předmětné nemovitosti; o tom účastníci sepsali
„Potvrzení o převzetí zálohy a podmínky navrácení zálohy“ (dále jen
„potvrzení“), jehož součástí bylo ujednání o smluvní pokutě ve výši
odpovídající rezervačnímu poplatku pro případ, že žalobce svým jednáním
znemožní žalované obstarat uzavření kupní smlouvy nejpozději do 31. 12. 2006. Účastníci uzavřeli dne 21. 12. 2006 „Dodatek č. 1 k potvrzení o převzetí zálohy
a podmínky navrácení zálohy“ (dále jen „dodatek č. 1“), v němž se uvádí, že se
jím mění termíny v Potvrzení o převzetí zálohy a podmínky navrácení zálohy ze
dne 26. 10. 2006 v bodě 2. a 3. tak, že žalobce se zavazuje zaplatit žalované
smluvní pokutu ve výši rezervačního poplatku, znemožní-li jí svým jednáním
obstarat uzavření kupní smlouvy do 31. 1. 2007. Do konce roku 2006 proběhlo
mezi účastníky a prodávajícím J. Ř. pouze jedno jednání, které žalobce zmařil
tím, že nemohl složit zálohu na kupní cenu. Koncem ledna 2007 účastníci jednali
o vyúčtování nevrácené zálohy. Soud prvního stupně smluvní ujednání obsažené v
potvrzení ze dne 16. 11. 2006 posoudil jako smlouvu příkazní podle § 724 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“),
která obsahuje dohodu účastníků o smluvní pokutě ve výši žalobcem zaplacené
zálohy (§ 544 obč. zák.). Ze závěru, že dodatek č. 1 je pro neurčitost
neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., dovodil, že jím
nemohlo dojít ke změně termínu k uzavření smlouvy do 31. 1. 2007; tvrzení
žalobce, že ke změně termínu došlo a že obsahem jednání dne 31. 1. 2007 bylo
uzavření kupní smlouvy, nebylo prokázáno ani výslechem svědka Ř. Protože kupní
smlouva nebyla do 31. 12. 2006 uzavřena z důvodů na straně žalobce, vzniklo
žalované právo na smluvní pokutu, a požadavek žalobce na vrácení zálohy není
opodstatněný. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. dubna
2008, č. j. 30 Co 92/2008-68, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. dubna 2008, č. j. 30 Co 92/2008-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku 50.000,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování listinných důkazů dospěl
k odlišnému výkladu obsahu dodatku č. 1, který posoudil jako určitý, a tedy
platný právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Dovodil, že datum 26. 10. 2006 bylo v dodatku č. 1 uvedeno omylem a tato písemnost se tudíž vztahuje k
listině ze dne 16. 11. 2006, a že složenou zálohu na kupní cenu je třeba chápat
jako rezervační poplatek, v jehož výši byla smluvní pokuta sjednána. Oproti
soudu prvního stupně uzavřel, že účastníci dodatkem č.
1 posunuli termín k
uzavření kupní smlouvy z 31. 12. 2006 na 31. 1. 2007. Konstatoval, že soud
prvního stupně nehodnotil celou výpověď svědka Řezáče, který též uvedl, že byl
ochoten s prodejem nemovitostí počkat do 15. 1. 2007 a že po tomto datu již
neměl o jejich prodej zájem. Z toho usoudil, že nečinnost žalobce po tomto datu
mu nelze dávat k tíži, neboť k uzavření kupní smlouvy nedošlo pro nezájem
prodávajících, a nikoli zaviněním na straně žalobce. Žalované proto vznikla
povinnost zálohu v souladu s ujednáním v dodatku č. 1 žalobci vrátit do 5. 2. 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že z
výpovědi svědka Ř. učinil odlišná skutková zjištění než soud prvního stupně,
aniž výslech tohoto svědka zopakoval. Je přesvědčena, že svědek přímo neuvedl,
že kupní smlouvu se žalobcem již neuzavře; pouze řekl, že vzhledem ke své
dovolené smlouvu uzavře ještě i 15. 1. 2007. Připomíná, že žalobce porušil
smluvní povinnost již při jednání dne 15. 12. 2006, kdy výslovně odmítl kupní
smlouvu uzavřít pro nedostatek peněz. Od té doby bylo na žalobci, aby převzal
iniciativu a vyzval prodávající k uzavření kupní smlouvy. Upozorňuje na to,
žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence listiny z 26. 10. 2006, o níž
nejdříve tvrdil, že ji účastníci sepsali, ale nepředložil ji, a v odvolacím
řízení tvrdil, že se jedná o překlep v datu, ačkoli na tuto listinu ve svých
podáních odkazoval. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího
soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky
(§ 10a o. s. ř.) se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je
opodstatněné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti se
z obsahu spisu nepodávají, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě
kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy
zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění
soudu prvního stupně.
Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se
odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám
provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení
důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má
pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srovnej Bureš, Drápal, Krčmář a
kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2006, 1133 s., rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo
1890/2007). Jestliže odvolací soud nepostupuje způsobem uvedeným v § 213 odst. 2 o. s. ř., a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že v řízení
nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že účastníci si sjednali posunutí termínu k
uzavření kupní smlouvy z 31. 12. 2006 na 31. 1. 2007 a že předmětem jednání
účastníků a svědka Ř. dne 31. 12. 2007 bylo uzavření kupní smlouvy, a že naopak
bylo prokázáno tvrzení žalované, že žalobce jí svým jednáním znemožnil obstarat
uzavření kupní smlouvy do 31. 12. 2006. K tomuto závěru dospěl vyhodnocením
provedených důkazů, a to listinných důkazů a výpovědí svědků B. a Ř. Odvolací
soud při jednání dne 16. 4. 2008 zopakoval pouze některé ze soudem prvního
stupně provedených listinných důkazů (potvrzení a příjmový doklad o zaplacení
zálohy ze dne 16. 11. 2006 a dodatek č. 1 ze dne 21. 12. 2006) a na základě
odlišného hodnocení těchto důkazů, jakož i výslechu svědka Ř., z něhož rovněž
soud prvního stupně učinil pro posouzení věci rozhodná zjištění, dospěl k
jinému skutkovému zjištění, že se účastníci dohodli na posunutí termínu k
uzavření kupní smlouvy do 31. 1. 2007 a že za situace, kdy svědek Ř. již neměl
po 15. 1. 2007 zájem o uzavření kupní smlouvy, to nebyl žalobce, kdo svým
jednáním znemožnil žalované obstarat uzavření kupní smlouvy do 31. 1. 2007. Na
základě jiného skutkového stavu věci pak dospěl oproti soudu prvního stupně k
právnímu závěru, že žalované právo na smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. nevzniklo. Jelikož odvolací soud v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval
výpověď svědka Ř., ačkoli z tohoto důkazu učinil jiné skutkové zjištění než
soud prvního stupně, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dalšími
dovolacími námitkami žalované, se dovolací soud pro jejich předčasnost
nezabýval, neboť nelze předjímat, jaký skutkový stav věci bude odvolacím soudem
zjištěn. Z výše uvedeného důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3
věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. srpna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu