33 Cdo 3235/2020-145
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. N., bytem XY,
zastoupeného Mgr. Markem Hůzlem, advokátem se sídlem Strakonice, Velké náměstí
143, proti žalovanému J. K., bytem XY, zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou,
advokátkou se sídlem České Budějovice, Na Sadech 2033/21, o zaplacení 55 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C
156/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 6. 2020, č. j. 5 Co 87/2020-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
26. 6. 2020, č. j. 5 Co 87/2020-122, potvrdil rozsudek ze dne 30. 10. 2019, č.
j. 6 C 156/2018-102, kterým Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud
prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 55 000 Kč s 8 %
úrokem z prodlení ročně jdoucím „ode dne podání žaloby“, oproti vydání osobního
automobilu XY, reg. zn. XY, rok výroby 2002, VIN XY, a rozhodl o nákladech
řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako
kupující s žalovaným jako prodávajícím uzavřeli dne 5. 2. 2018 smlouvu o koupi
vozidla XY, RZ XY, rok výroby 2002, cena vozidla činila 55 000 Kč. Žalovaný
žalobce ujistil, že vozidlo „má nové brzdy“, žádné vady nenotifikoval. Po
převzetí vozidla při první delší jízdě žalobce zjistil větší únik chladicí
kapaliny a nefunkční alternátor. Po odborné prohlídce v servisu oznámil
žalovanému, že vozidlo vykazuje vady (únik chladicí kapaliny způsobený prasklým
těsněním pod hlavou motoru, nefunkční alternátor, opotřebení brzdového
mechanismu), a proto odstupuje od smlouvy, což žalovaný odmítl.
Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že
účastníci uzavřeli kupní smlouvu ohledně předmětného osobního vozidla za kupní
cenu 55 000 Kč. Odvolací soud při přezkoumání závěru soudu prvního stupně vyšel
ze závěru znalce, který vadu spočívající v úniku chladicí kapaliny v důsledku
prasklého těsnění pod hlavou motoru popsal jako nejpravděpodobnější příčinu
úniku chladicí kapaliny. Dále uvedl, že jde o nikoliv atypickou vadu u vozidla
tohoto stáří, vyloučil však, že by tato vada byla otázkou opotřebení, ale jde o
důsledek namáhání vlivem vysokých teplot a tlaku. Spolu s nefunkčním
alternátorem se jedná o vadu, která znemožňuje provoz vozidla. Ohledně vady
brzd, spočívající v opotřebení tlouštěk činných ploch brzdových kotoučků a
destiček, znalec zjistil, že jejich stav neodpovídá tvrzení žalovaného o jejich
výměně. Odvolací soud uzavřel, že žalobcem vytknuté vady, jež se na vozidle
vyskytovaly v době převzetí, zakládají podstatné porušení smlouvy, takže
žalobce důvodně od kupní smlouvy odstoupil podle § 2106 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
zakládá na přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky „zda únik
chladicí kapaliny u ojetého automobilu je vadou zakládací podstatné porušení
kupní smlouvy, když se jedná o obvyklou vadu tohoto typu vozidla“. Současně
namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na extrémním nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud Nejvyšším soudem
neřešené (§ 237 o. s. ř.). Za takovou právní otázku je třeba považovat otázku,
zda vada spočívající v úniku chladicí kapaliny je u staršího vozidla vadou
zakládající podstatné porušení smlouvy, nebo zda jde pouze o obvyklou vlastnost
vozidla vzhledem k jeho stáří. Dovolání však není důvodné. Podle § 2084 o. z. prodávající upozorní kupujícího při ujednávání kupní smlouvy
na vady věci, o nichž ví. Podle § 2095 o. z. prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném
množství, jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní
prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy; jinak
pro účel obvyklý. Podle § 2099 odst. 1 o. z. věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2095
a 2096. Za vadu se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v
dokladech nutných pro užívání věci. Podle § 2106 odst. 1 o. z. je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má
kupující právo
a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci,
b) na odstranění vady opravou věci,
c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
d) odstoupit od smlouvy. Podle § 2002 odst. 1 věta druhá o. z. podstatné je takové porušení povinnosti,
o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela
vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení
předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není. Zákon vychází z předpokladu, že prodávající s kupujícím v kupní smlouvě
ujednají kromě základních náležitostí též množství, jakost a provedení předmětu
koupě (věci), nicméně není to jejich povinností. I když se k pojmům jakost a
provedení v praktickém životě přistupuje různým způsobem, v zásadě lze vycházet
z toho, že jakostí se rozumí především kvalita z hlediska užitných vlastností
předmětu koupě, zatímco pod pojmem provedení lze spatřovat především jeho
vzhled, resp. design, případně též technickou úroveň, pokud existují různé
verze z hlediska složitosti či vybavení, nicméně často se tyto dva pojmy různě
kombinují a zaměňují. Jakkoli se může zdát tato úvaha spíše teoretická, v
případech, kdy jakost a provedení nejsou ujednány a kdy se postupuje tak, že
pro plnění prodávajícího budou určující jakost a provedení vhodné pro účel
patrný ze smlouvy, případně pro obvyklý účel, nabývá na významu. V těchto
případech je totiž naprosto nezbytné mít dostatečně jasnou představu o tom, jak
má daný předmět koupě z hlediska jakosti a provedení vypadat, resp. k čemu má
sloužit, přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy,
případně pak k obvyklé praxi týkající se daného předmětu koupě a jeho
následného použití.
Nejprve je při absenci určení jakosti a provedení předmětu
koupě tedy třeba hledat „vzor“ pro jejich určení v účelu dané smlouvy, a teprve
v případě, že takovýto účel ze smlouvy není zjistitelný či jej nelze pro určení
jakosti a provedení použít, použije se jako kritérium účel obvyklý pro daný
předmět koupě, tedy účel, k němuž se zpravidla užívá (srov. Občanský zákoník
VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, 2014, s. 57 a
násl.). Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pojem vady nedefinoval, k němu se
vztahující ustálená judikatura Nejvyššího soudu za vadu považovala nedostatek
takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a
jejíž neexistencí je možnost využití věci k danému účelu nikoli nepodstatně
snížena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz
59/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
24/1990, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 33 Odo
956/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo
976/2002). Podle nynější právní úpravy má prodávající povinnost odevzdat kupujícímu
předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení; nejsou-li jakost a
provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel
patrný ze smlouvy, jinak pro účel obvyklý. Nemá-li věc stanovené vlastnosti, je
vadná (§ 2095 ve spojení s § 2099 odst. 1 o. z.). Posouzení, zda předmět koupě je v „ujednaném množství, jakosti a provedení“
nebo zda je v „jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy“, nebo
„v jakosti pro účel obvyklý“ bude odvislé vždy od konkrétních skutkových
okolností dané věci. Vadou se rozumí faktický nebo právní stav, který brání řádnému nebo smluvenému
užívání věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 33 Cdo
1300/2006). Odpovědnost za vady koupené věci se vztahuje jak na nové, tak i na použité
věci, a není rozhodující, zda prodávající o takové vadě věděl. I prodávaná
použitá či starší věc musí mít obvyklé vlastnosti odpovídající jejímu stáří a
běžnému opotřebení, nikoliv ovšem takové vady, které brání jejímu užití v
souladu s kupní smlouvou, nebo k účelu stanovenému kupní smlouvou nebo k účelu,
k němuž se taková věc obvykle užívá. Jinak řečeno v případě prodeje použité
(starší) věci prodávající odpovídá pouze za vady, které měla věc v momentě
jejího převzetí, a to ještě jen za takové, které neodpovídají míře jejího
používání nebo obvyklého opotřebení. Z uvedeného plyne, že je-li předmětem
prodeje starší motorové vozidlo, nelze jeho běžné opotřebení, jímž se rozumí
opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu najetých kilometrů a běžnému
způsobu užívání i údržby vozidla, považovat za jeho vadu. Dále platí, že kupující má právo od smlouvy odstoupit v případě podstatného
porušení smlouvy, jímž je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující
smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana
smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se
má za to, že porušení podstatné není.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3724/2017, dovodil, že vadu, v důsledku níž je vozidlo technicky nezpůsobilé k
provozu na pozemních komunikacích, je třeba považovat za vadné plnění
naplňující podstatné porušení kupní smlouvy a opravňující kupujícího odstoupit
od smlouvy. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění (jež dovolacímu přezkumu
nepodléhají), že žalobce se žalovaným uzavřel písemnou kupní smlouvu, jejímž
předmětem bylo osobní vozidlo XY, RZ XY, rok výroby 2002, nájezd 237 912 km. Ohledně faktického stavu vozidla smlouva mlčí, je pouze uvedeno, že „byla
provedena zkušební jízda se zřetelem na vady uvedené prodávajícím“, žádné vady
však smlouva neuvádí. Strany si ve smlouvě neujednaly žádné zvláštní vlastnosti
předmětu koupě, např. že předmětem koupě je vozidlo za hranicí své životnosti
či vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Uvedeným
zjištěním proto odpovídá závěr, že žalobce dotyčné vozidlo kupoval za účelem
jeho provozování na pozemních komunikacích. Ostatně jiný účel žádný z účastníků
v průběhu řízení netvrdil. Žalovaný přitom žalobce na žádné vady, jež by
uvedenému účelu bránily, neupozornil. Bylo-li dále zjištěno, že únik chladicí
kapaliny, jehož příčinou je prasklé těsnění pod hlavou motoru, a nefunkční
alternátor jsou vadami, které provoz vozidla znemožňují, nelze nic vytknout
závěru odvolacího soudu, že tyto vady (řádně a včas vytknuté) představují
podstatné porušení kupní smlouvy odůvodňující odstoupení od kupní smlouvy. Únik
chladicí kapaliny způsobený prasklým těsněním pod hlavou motoru jako vada, pro
kterou vozidlo není způsobilé k provozu, totiž představuje nedostatek
vlastností, jež se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládají a jejichž
absencí je využití věci k danému účelu nikoliv nepodstatně sníženo. Jinak
řečeno předmět koupě (věc) má vady bránící tomu, aby ji kupující užíval k účelu
dle kupní smlouvy. Námitka dovolatele, že se o vadu zakládající podstatné porušení smlouvy
nejednalo proto, neboť jde o vadu u tohoto vozidla obvyklou, neobstojí. Jak bylo již výše uvedeno, je-li předmětem koupě starší vozidlo, nelze jeho
běžné (obvyklé) opotřebení, jež vzhledem k obvyklé době životnosti či jeho
částí odpovídá jeho stáří, počtu ujetých kilometrů, běžným provozním podmínkám
a běžnému způsobu používání i údržby, považovat za jeho vadu. Za vadu by bylo
možné považovat teprve takový stupeň opotřebení, jež je podstatně pokročilejší,
než by odpovídalo uvedeným hlediskům. Za projev běžného opotřebení u starší
věci však nelze považovat vadu, pro kterou věc nemůže sloužit účelu sjednanému
či vyplývajícímu z kupní smlouvy. V kontextu projednávané věci uvedené znamená, že za projev běžného opotřebení u
staršího vozidla nelze považovat vadu, pro kterou je vozidlo technicky
nezpůsobilé k provozu, pokud z ujednání nebo z účelu patrného ze smlouvy
výslovně nevyplývá, že předmětem koupě není vozidlo technicky nezpůsobilé k
provozu.
Jinak řečeno je-li předmětem koupě starší opotřebované vozidlo a nevyplývá-li
ze smlouvy, že prodávané vozidlo není způsobilé k provozu, pak vada, pro kterou
je takové vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu, zakládá odpovědnost
prodávajícího z vadného plnění, neboť vozidlo jako předmět koupě nemá
vlastnosti v kupní smlouvě ujednané nebo vlastnosti vhodné pro účel ze smlouvy
patrný či obvyklý. Argumentace žalovaného, že únik chladicí kapaliny je obvyklou vlastností
dotyčného vozidla s ohledem na jeho stáří a míru opotřebení, navíc neobstojí z
důvodu, že znalec sice připustil, že taková vada u dotyčného vozidla není
neobvyklá, že by šlo o otázku opotřebení ale vyloučil. Znalec dotyčnou vadu
nevyhodnotil jako obvyklou vlastnost vozidla či jako projev běžného opotřebení,
ale jako faktickou vadu, pro kterou vozidlo nebylo způsobilé k provozu. Žalovaný tak uvedené nesprávně interpretuje a zároveň přehlíží, že předmět
koupě neměl vlastnosti (jakost) vhodné pro účel patrný ze smlouvy, podle níž
prodával sice starší, ale po technické stránce provozuschopné vozidlo. Nemůže
se proto prosadit jeho přesvědčení, že únik chladicí kapaliny je u tohoto
vozidla „obvyklou vadou nezakládající podstatné porušení smlouvy“, resp. že jde
o běžný projev opotřebení vozidla vzhledem k jeho stáří a že se jedná toliko o
nepodstatné porušení kupní smlouvy. Odvolací soud tak své rozhodnutí založil na správném právním posouzení
dovolatelem nastolené otázky. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, podle níž je napadené rozhodnutí
založeno na extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a
jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v
dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací
soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout
ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že
žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení
provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku (že šlo o vadu, s níž měl
kupující počítat, a že existence vady v době předání automobilu nebyla
prokázána), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v
extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS
3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS
985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje -
a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení
jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak
proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou
jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných
provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti
účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový
stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných
zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do
základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení
důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků
přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Žalovaný svými námitkami pouze
prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti
provedených důkazů. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněného závěru
správný a nebylo zjištěno (a ostatně žalovaným ani tvrzeno), že by řízení bylo
postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), k nimž je dovolací soud
povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, podle obsahu spisu mu však v rámci
dovolacího řízení žádné nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu