33 Cdo 3247/2022-110
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně MAJAX s. r. o., se sídlem v Berouně, Havlíčkova 101/18 (identifikační číslo 247 13 210), zastoupené JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti žalovaným 1) K. N., bytem v XY, a 2) V. N., bytem tamtéž, zastoupeným Mgr. Martinem Pospíchalem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 233/1, o 126.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 50/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 22 Co 82/2022-80, t a k t o:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.327,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Martina Pospíchala, advokáta.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 3 C 50/2021-50, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 126.406 Kč s 8,25% úroky z prodlení od 1. 2. 2021 do zaplacení a na nákladech řízení 36.420,20 Kč. Žalobkyně se dohodla s žalovanými, že za ně zaplatí daň z nabytí nemovitých věcí, tedy – bez souhlasu finančního úřadu (správce daně) – převzala jejich dluh (§ 1888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Povinnost žalovaných k úhradě části daně následně zanikla a přeplatek jim finanční úřad vrátil, čímž se podle soudu prvního stupně žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, neboť důvod, na jehož základě daň uhradila, odpadl (§ 2991 o. z.).
Rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 22 Co 82/2022-80, Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalovaným přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 49.975 Kč, resp. 29.712 Kč. Podle odvolacího soudu byla částka 148.342 Kč součástí sjednané kupní ceny (článek III 3.2 a/, b/, článek VIII 8.1 kupní smlouvy) a složením doplatku 3.229.550 Kč na jistotní účet banky žalovaní splnili závazek z kupní smlouvy - uhradit kupní cenu. Právní důvod, na jehož základě žalovaní uhradili žalobkyni kupní cenu, neodpadl (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.). Vrácením přeplatku podle daňových předpisů proto „nevzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení dle soukromoprávní úpravy“ a žalobkyně nebyla ve smyslu § 2997 odst. 1 o. z. ochuzena.
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně formulovala následující otázky hmotného práva, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny: 1) Lze v soukromoprávní smlouvě ujednat, že smluvní strana splní veřejnoprávní povinnost zatěžující podle veřejnoprávního předpisu druhou smluvní stranu? 2) Jestliže ano, obohatila se smluvní strana, která byla podle veřejnoprávního předpisu povinna plnit, následným přijetím zpětného plnění proto, že její povinnost plnit zanikla, resp. povinnost plnit neměla? Strany kupní smlouvy mohly platně sjednat povinnost jedné z nich splnit povinnost, k níž druhou stranu zavazovaly veřejnoprávní normy.
Vrácením přeplatku daně z nabytí nemovitých věcí se však majetek kupujících „rozrostl“, neboť daň za ně zaplatila prodávající, jejíž výnos z prodeje se o částku odpovídající přeplatku daně zmenšil. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil v její prospěch, popř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnili a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 1725 o. z. je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.
Nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo; přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli (§ 1889 o. z.).
Podle § 2079 odst. 1 o. z. se kupní smlouvou prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 20. 7. 2017 převedla žalobkyně (prodávající) do vlastnictví žalovaným (kupujícím) za 3.708.550 Kč specifikovanou bytovou jednotku se spoluvlastnickým podílem na společných částech nemovité věci. Podle článku III 3.2 a/, b/ kupní smlouvy se žalovaní zavázali zaplatit žalobkyni doplatek kupní ceny 3.229.550 Kč prostřednictvím České spořitelny, a. s., u níž založili jistotní účet, na který uvedenou částku složili.
Strany kupní smlouvy sjednaly způsob úhrady zbytku kupní ceny tak, že kupující zaplatí 2.081.208 Kč na účet žalobkyně, 1.000.000 Kč na účet zástavního věřitele a 148.342 Kč do pěti pracovních dnů od předložení kopie daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí s dokladem o doručení příslušnému finančnímu úřadu bezhotovostním bankovním převodem na účet správce daně, tj. Finančního úřadu pro Středočeský kraj č. 7691-77628111/0710. „V případě, že bance nebude předložena shora uvedená kopie daňového přiznání nejpozději do 5 pracovních dní před koncem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl proveden vklad vlastnického práva k předmětu převodu do katastru nemovitostí dle této smlouvy, bude částka ve výši 148.342 Kč převedena na účet kupujících č. …“.
Podle článku III 3.5 se za splnění povinnosti zaplatit kupní cenu považuje připsání doplatku „na výše v odst. 3.2 písm. a), písm. b) uvedené účty“. Účastníci se v článku VIII 8.1 smlouvy dohodli, že daň z nabytí nemovitých věcí „zaplatí prodávající prostřednictvím bankovní úschovy v souladu s ujednáním čl. III. odst. 3.2 písm. b/ této smlouvy“. Povinnost žalovaných – poplatníků daně – podat řádně a včas přiznání k této dani tím nebyla dotčena. Bude-li daňová povinnost vyšší než předpokládaných 148.342 Kč, zaplatí žalobkyně rozdíl „ihned“ přímo správci daně.
Dne 21. 7. 2017 uzavřely strany kupní smlouvy s Českou spořitelnou, a. s., svěřeneckou smlouvu. Místem plnění doplatku kupní ceny se stal jistotní účet, na který žalovaní složili částku 3.229.550 Kč s tím, že banka bude plnit podle sjednaných pokynů.
To, že žalovaní splnili závazek uhradit žalobkyni doplatek kupní ceny, nebylo sporné, stejně tak skutečnost, že banka 21. 12. 2017 podle ujednání svěřenecké smlouvy poukázala 148.342 Kč (předpokládaná výše daně z nabytí věcí nemovitých) na účet správce daně.
V souvislosti se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 Afs 89/2020, změnila finanční správa posuzování osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí tak, že osvobození podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (dále jen „zákonné opatření 340/2013 Sb.“), vztáhla i na první úplatné nabytí vlastnického práva k bytové jednotce v rodinném domě. Na základě dodatečného přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, které žalovaní podali 16. 7. 2020, snížil správce daně daňovou povinnost z původních 128.998 Kč na částku 2.592 Kč; rozdíl ve výši 126.406 Kč byl žalovaným - poplatníkům daně vrácen.
K otázce ad 1)
Ujednání kupní smlouvy, podle něhož daň z nabytí nemovitých věcí zaplatí žalobkyně, i když poplatníky této daně byly v době převodu podle § 1 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění zákona č. 254/2016 Sb., žalovaní jako nabyvatelé vlastnického práva, založilo závazek prodávající vůči kupujícím (nikoliv vůči správci daně). S účinky podle soukromého práva – změna v osobě dlužníka při zachování identity dluhu – nelze převzít dluh, který vznikl podle veřejnoprávních norem (zde podle ustanovení daňových předpisů).
To však nebrání, aby strana soukromoprávní smlouvy za dlužníka převzala plnění, tj. zavázala se, že zařídí, aby dlužník nemusel plnit (§ 1889 o. z.). Takový závazek má pouze obligační účinky mezi stranami smlouvy a nemá žádný vliv na plnění povinnosti subjektu veřejného (daňového) práva. Podstatou převzetí plnění je smlouva – v projednávaném případě ujednání obsažené v kupní smlouvě –, která se nedotýká veřejnoprávního poměru mezi poplatníkem daně z převodu věcí nemovitých a správcem daně. Zásada autonomie vůle smluvních stran a princip pacta sunt servanda vedou ke kladné odpovědi na otázku, zda lze v kupní smlouvě (platně) ujednat, že prodávající splní veřejnoprávní povinnost zatěžující podle daňových předpisů kupující (nabyvatele vlastnictví).
K otázce ad 2).
Zvýšením kupní ceny bytové jednotky se spoluvlastnickým podílem na společných částech nemovité věci o částku rovnající se předpokládané výši daně z nabytí nemovitých věcí projevily smluvní strany úmysl, aby daň zaplatila prodávající, i když v době uzavření kupní smlouvy stíhala povinnost daň zaplatit jako nabyvatele vlastnictví kupující (§ 1 zákonného opatření č. 340/2013 Sb.). Žalobkyně musela počítat s tím, že o plnění, k jehož převzetí za žalované se zavázala, se úplata za převod vlastnictví sníží.
Dovolatelka správně konstatovala, že je třeba rozlišit vztah mezi žalovanými (poplatníky daně) a orgánem finanční správy vyplývající z veřejnoprávních norem a soukromoprávní vztah mezi žalobkyní, která se smluvně zavázala uhradit za poplatníky daň z nabytí nemovitých věcí, a žalovanými, kteří měli zákonnou povinnost daň zaplatit. To, že finanční úřad vrátil přeplatek daně poplatníkům, proto nemá žádný vliv na ujednání účastníků v kupní smlouvě o převzetí plnění. Z toho vyplývá, že prodávající vrácením přeplatku na dani nebyla ochuzena a aplikace ustanovení § 2991 a § 2997 odst. 1 o.
z. nepřichází v úvahu. Lze uzavřít, že otázky, pro něž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud správně; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 9.888 Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a částka 2.139,50 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu