33 Cdo 3256/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce T. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé
Boleslavi, Jaselská 1391, proti žalovanému M. J., zastoupenému JUDr. Jiřím
Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Generála Svobody 788, o zaplacení
63.636,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod
sp. zn. 11 C 22/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 20. března 2008, č. j. 27 Co 37/2008-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.232,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího
Ceháka, advokáta se sídlem v Novém Boru, Generála Svobody 788.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 63.636,- Kč (s příslušenstvím). Uváděl, že tato částka představuje cenu díla, kterou žalovanému zaplatil na
základě ústní smlouvy o provedení zateplení domu čp. 872 v B. p. B. a jíž
požaduje vrátit. Žalovaný totiž provedl práci nekvalitně, na ústní a následnou
písemnou reklamaci řádně nereagoval, a proto dopisem ze dne 28. 6. 2006 od
smlouvy o dílo odstoupil. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 11 C
22/2007-62, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku 63.636,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% od 16. 7. 2006
do 31. 12. 2006 a dále od 1. 1. 2007 s úrokem z prodlení ve výši odpovídající
procentní výši repo sazby stanovené ČNB vždy k prvnímu dni každého kalendářního
pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o sedm procentních bodů, do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci
uzavřeli smlouvu, podle níž se žalovaný zavázal provést pro žalobce zateplení
stěny jeho domu čp. 872 v B. p. B. polystyrénem. Žalovaný dílo provedl,
předávací protokol nebyl vyhotovován, žalovaný vystavil dne 3. 11. 2003
fakturu, kterou žalobce dne 17. 11. 2003 proplatil. Dne 21. 4. 2004 žalobce
písemně reklamoval vadu díla spočívající v tom, že polystyrénové desky nebyly
při lepení na omítku domu řádně vyrovnány a jsou viditelné pouhým okem a
zejména při osvětlení ze západní strany jsou v celé ploše velké nerovnosti;
žalovaný na tuto reklamaci nereagoval. Zjištění, zda žalobce rozuměl stavebním
pracím a co bylo obsahem ujednání smluvních stran ohledně technologie díla
(rovnosti stěny), považoval soud prvního stupně za nevýznamné. Na základě
uvedených zjištění posoudil smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, jako smlouvu o
dílo, jejímž předmětem byla úprava věci ve smyslu § 652 obč. zák. Uzavřel, že
žalobce reklamoval vadu díla v záruční době, a jestliže žalovaný reklamaci
řádně nevyřídil, byl oprávněn od smlouvy odstoupit (§ 655 odst. 1 obč. zák. a §
19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele). Dále dovodil, že žalovaný nebyl
oprávněn podmiňovat provedení opravy tím, že žalobce nejdříve u předmětné stěny
postaví lešení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 27 Co 37/2008-84,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu výslechem
žalovaného doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o zjištění, že
žalobcem vytčená vada díla vznikla v důsledku nedostatečné úpravy podkladu, na
který byly umísťovány polystyrénové desky, že žalovaný žalobce na tuto okolnost
upozornil, avšak žalobce trval na provedení díla tak, že nerovnost stěny nebude
vyrovnávána jádrovou omítkou, nýbrž že žalovaný stěnu pouze „špricne“ (tj. nahodí zeď vodou s obsahem cementu a písku). Odvolací soud dospěl k závěru, že
upozornil-li žalovaný jako zhotovitel žalobce na nevhodnost jeho pokynu ohledně
úpravy podkladu pod použitý obkladový materiál (polystyrénové desky), od
smlouvy ve smyslu § 637 odst. 2 obč. zák. neodstoupil a dílo provedl, je třeba
z ustanovení § 653 odst.
1 obč. zák. dovodit, že za takto vzniklou vadu
neodpovídá a není tudíž ani dán postup podle § 19 odst. 3 zákona o ochraně
spotřebitele. Jinou vadu, tedy vadu, která by vznikla z jiného důvodu, než v
důsledku nerovnosti podkladu, žalobce nereklamoval. Protože žalobce neprokázal,
že dílo má vady, za které by žalovaný odpovídal, jeho odstoupení od smlouvy o
dílo dopisem ze dne 28. 6. 2008 je neplatné a nemá nárok na vrácení plnění ze
zrušené smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné
právní posouzení věci spočívající na důkazech, které nemají oporu v provedeném
dokazování. Je přesvědčen, že odvolací soud měl na zjištěný skutkový stav
aplikovat § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, neboť žalovaný nedodržel
předepsanou 30-ti denní lhůtu k vyřízení jeho reklamace (resp. nevyřídil ji
vůbec); svědčí mu proto právo od smlouvy odstoupit, aniž by musel prokazovat,
že vada v době reklamace existovala a že za ni žalovaný odpovídá. Oporu v
provedeném dokazování nemá podle jeho názoru závěr odvolacího soudu, že
reklamovaná vada vznikla výlučně v důsledku nedostatečné úpravy podkladu. Ze
znaleckého posudku, který k důkazu předložil, vyplývá, že místy pravidelně se
opakující puklice na fasádě jsou důsledkem nedostatečného zapuštění hlav
kotvících hmoždinek. Žalobce nesouhlasí ani se skutkovým závěrem, že ho
žalovaný upozornil na riziko nerovnosti zateplení při zachování stávajícího
podkladu. Tvrzení žalovaného v tomto směru je totiž v rozporu s výpovědí svědka
P. Š., který byl přítomen jednání účastníků a vypověděl, že na jeho stanovisko,
aby stěnu jenom špricli, nijak nereagovali a udělali to, jak chce. Soudu navíc
nepřísluší dovozovat, že neprokázal, že dílo má vady, za které by žalovaný
odpovídal, neboť jde o odborné posouzení, nikoli právní.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Připomíná, že ustanovení § 19 odst. 3
zákona o ochraně spotřebitele nezakládá fikci existence vady pro případ marného
uplynutí lhůty k vyřízení reklamace, nýbrž fikci neodstranitelnosti vady, která
však musí existovat, aby mohla být považována za neodstranitelnou. Svědek P. Š.
nevypověděl, že žalobce nebyl upozorněn na nerovnost zdi. Jeho výpověď a
výpověď svědka, kterou žalobce v dovolání vytrhl z kontextu a zkreslil, tak
nejsou rozporné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zpochybnil žalobce
správnost závěru odvolacího soudu, že byl žalovaným upozorněn na to, že
nebude-li podkladová stěna řádně vyrovnána (jádrovou omítkou), bude i po
zateplení vykazovat nerovnosti. Oporu v provedeném dokazování podle něj nemá
ani zjištění, že jím vytčená vada vznikla výlučně v důsledku nedostatečné
úpravy podkladové stěny, neboť z listinného důkazu naopak vyplývá, že místy
pravidelně se opakující puklice na fasádě jsou důsledkem nedostatečného
zapuštění hlav kotvících hmoždinek. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout. V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že vada, kterou žalobce
žalovanému vytkl, vznikla v důsledku nedostatečné úpravy podkladu pod izolační
vrstvu (polystyrénové desky) a že ačkoli byl žalobce žalovaným upozorněn na
vhodnost vyrovnat stěnu jádrovou omítkou, trval na provedení díla tak, že
žalovaný stěnu pouze „špricne“.
Tato zjištění čerpal zejména z výpovědi
žalovaného, který uvedl, že žalobce jej požádal, aby provedl zateplení jeho
domu s tím, že přípravu pro obklad (tj. očištění a okopání stěny na cihelné
zdivo) si provede sám. Protože při obhlídce na místě zjistil křivost
(nerovnost) stěny, která měla být zateplena, navrhl žalobci provedení jádrové
omítky při navýšení ceny o dalších 12.000,- Kč. Žalobce ho požádal, aby stěnu
pouze „špricnul“ a polystyrénové desky nalepil na existující podklad. Této
žádosti předcházelo upozornění, že je-li podklad nerovný, zůstane stěna nerovná
i po nalepení zateplovacího systému. Žalobce však argumentoval tím, že se jedná
o stěnu do dvora, která nebude vidět. Odvolací soud nepochybil, jestliže činil své skutkové závěry z výpovědi
žalovaného. I účastnická výpověď je důkazním prostředkem a je toliko na soudu,
jak vyhodnotí její věrohodnost. Je logické, že odvolací soud skutkové verzi
žalovaného uvěřil, neboť výpověď žalovaného je podpořena výpovědí svědka P. Š.,
který byl jednání účastníků osobně přítomen. I zmíněný svědek vypověděl, že
žalobce o nerovnosti zateplované stěny věděl (byla zřejmá pouhým okem) a vydal
pokyn ke „špricování“ s odůvodněním, že jde o stěnu do dvora, která není vidět. Jeho pokynu se neprotivili a stěnu obložili, jak požadoval, neboť měl vědomost
o důsledcích takového postupu („…že to bude křivé“) a vyrovnání stěny jádrovou
omítkou odmítl. Navíc z výpovědi Petra Šooše vyplynulo, že žalobce s ním
určitou dobu vykonával zednické práce a měl tudíž znalosti z oboru. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytknout, že by při hodnocení důkazů pominul
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo a které byly současně významné pro věc. V jeho hodnocení důkazů není ani
logický rozpor. Podrobit dovolacímu přezkumu lze jen ty závěry, na kterých odvolací soud své
rozhodnutí založil. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že
vadu, která by vznikla z jiného důvodu, než v důsledku nerovnosti podkladu,
žalobce žalovanému nevytkl (v dopise odeslaném dne 21. 4. 2004 je žalovanému
vytýkáno, že „polystyrénové desky nebyly při lepení na omítku domu řádně
vyrovnány a jsou viditelné pouhým okem a zejména při osvětlení ze západní
strany jsou v celé ploše velké nerovnosti“). Příčinami jiných než reklamovaných
vad (konkrétně vady způsobené nedostatečným zapuštěním hlav kotvících hmoždinek
– tzv. puklic) se tudíž správně nezabýval. Již proto nemůže obstát dovolací
námitka, že odvolací soud při rozhodování nezohlednil žalobcem předložený
listinný důkaz (konkrétně znalecký posudek vypracovaný P. B. dne 18. 8. 2006),
ve kterém se uvádí, že místy pravidelně se opakující puklice na fasádě jsou
důsledkem nedostatečného zapuštění hlav kotvících hmoždinek. Lze uzavřít, že dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn
právem.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze zpochybnit
právní posouzení věci odvolacím soudem, vystihl žalobce námitkou, že odvolací
soud pochybil při výkladu § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve znění účinném do 11. 2. 2008 (dále jen „zákon o ochraně
spotřebitele“), jestliže uzavřel, že zmíněným ustanovením nelze zjištěný
skutkový stav poměřovat, neboť žalovaný za vytčenou vadu neodpovídá. Oproti
odvolacímu soudu žalobce prosazuje názor, že mu ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, neboť
žalovaný v zákonem stanovené lhůtě nevyřídil jeho reklamaci, a že v takové
situaci nemusí prokazovat existenci vady, ani to, že žalovaný za ni odpovídá. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. V posuzovaném případě není sporu o tom, že v právním vztahu založeném smlouvou
o dílo žalovaný vystupoval jako podnikatel a žalobce jako spotřebitel, takže
práva a povinnosti účastníků se řídí nejen obecnými ustanoveními o smlouvě o
dílo (§ 631 a násl. obč. zák.), ale také zákonem o ochraně spotřebitele. Nebyl-li žalobcem (jak je výše rozvedeno) úspěšně zpochybněn skutkový závěr, že
žalovaný ho upozornil na nerovnost podkladové stěny, která měla být podle
smlouvy o dílo obložena polystyrénovými deskami, a na vhodnost vyrovnat ji
jádrovou omítkou, což žalovaný odmítl s (nevhodným) pokynem vyrovnat „křivost
stěny“ tzv. „špricováním“, tzn. obstojí-li skutkový závěr, na jehož základě
odvolací soud po právní stránce dovodil, že žalovaný za vytčenou vadu ve smyslu
ustanovení § 653 obč. zák. neodpovídá, nelze - logicky vzato - na posuzovaný
případ aplikovat ustanovení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Jestliže žalovaný neodpovídal za žalobcem vytčenou vadu (tj. za velké
nerovnosti v celé ploše obkladu), nebyl ani povinen ji odstraňovat a
nepřicházelo v úvahu dovozovat, že nevyřídil-li reklamaci včetně odstranění
vady bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace,
vzniklo žalovanému jako spotřebiteli po uplynutí této lhůty právo odstoupit od
smlouvy o dílo (tedy stejné právo, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze
odstranit). Názor žalobce, že ustanovení § 19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele
zakládá fikci jak existence vady, tak odpovědnosti za vadu, není správný. Výrazem ustálené soudní praxe (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 6/1983 pod č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33
Cdo 3620/2008) je, že uplatněné právo z odpovědnosti za vady je důvodné jen
tehdy, je-li reklamovaná vada skutečně vadou, vyskytuje-li se u věci v době
uplatnění práva z odpovědnosti za vady a má-li takovou povahu, jaká je pro
uplatnění spotřebitelem zvoleného práva vyžadována.
Význam ustanovení § 19
odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele se váže k poslednímu z uvedených
požadavků; jako sankci za opožděné vyřízení reklamace stanoví nevyvratitelnou
právní domněnku, že spotřebiteli svědčí práva z titulu neodstranitelnosti vad,
i když jde o vady, které by bylo možno odstranit. Závěr, že nedostatek
(závadu), kterou spotřebitel v záruční době reklamoval, se uplynutím lhůty
stanovené ve třetí větě § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele stává bez
dalšího vadou, nelze z citovaného ustanovení dovozovat; soud se proto musí vždy
existencí tvrzené vady zabývat. Přisvědčit nelze ani námitce žalobce, že soudu „nepřísluší posuzovat, zda dílo
má vady, za které žalovaný odpovídá, neboť jde o odborné posouzení věci“. Existence reklamované vady (tj. nerovnost stěny po jejím zateplení) nebyla mezi
účastníky spornou skutečností. Otázka, zda žalovaný jako zhotovitel za tuto
vadu podle příslušných právních ustanovení odpovídá, je právním posouzením
věci, které přísluší výhradně soudu. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahového vymezení správný, a ze spisu nebylo zjištěno (a dovolatel
ostatně ani nenamítá), že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., bylo dovolání žalobce
podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné
zamítnuto. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto,
uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.060,- Kč (srov. § 2 odst. 1 bod
4., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3. § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč
(§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z
částky 1.872,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Ve smyslu ustanovení § 149
odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).