USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně ZONAS a.s., se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17 (identifikační číslo osoby 27826309), zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 8/58, proti žalované EG.D, a. s. (dříve E.ON Distribuce, a.s.), se sídlem v Brně, Lidická 1873/36 (identifikační číslo osoby 28085400), zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu z 12. 1. 2021, č. j. 10645-30/2016-ERÚ, o zaplacení 223 358,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 69/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2023, č. j. 18 Co 197/2022-224, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 520 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Bc. Pavla Vincíka, advokáta.
Žalobkyně se domáhá nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu z 12. 1. 2021, č. j. 10645-30/2016-ERÚ, rozhodnutím, jímž soud žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 223 358,40 Kč (s příslušenstvím) představující podporu ve formě výkupní ceny stanovené pro zdroje (elektrárny) uvedené do provozu v roce 2010, konkrétně výkupní cenu za elektřinu dodanou z FVE Mrlínek II v prosinci 2012. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 18 Co 197/2022-224, potvrdil rozsudek ze dne 31.
1. 2022, č.j. 31 C 69/2021-177, kterým Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 1. 2021, č.j. 10645-30/2016-ERÚ, rozsudkem soudu, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 223 358,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 29. 4. 2015 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 28.
12. 2010, Energetický regulační úřad (ERÚ) vydal rozhodnutí č. j. 14553-8/2010-ERÚ, na jehož základě byla udělena licence č. 111018292 právní předchůdkyni žalobkyně (FVE 28 s.r.o., IČO 29197597) na výrobu elektřiny v elektrárně Mrlínek II se vznikem oprávnění a termínem zahájení licencované činnosti k 29. 12. 2010. Dne 21. 1. 2011 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu, ve které se žalovaná jako povinně vykupující zavázala řádně zaplatit výkupní cenu v souladu s příslušným cenovým rozhodnutím ERÚ.
Právní předchůdkyně žalobkyně vystavila 3. 1. 2013 fakturu k úhradě ceny sjednané za elektřinu odebranou v období prosince 2012, splatnou dne 17. 1. 2013. Dopisem ze 7. 10. 2014 žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně sdělila, že s účinností od 1. 1. 2013 není povinným subjektem k vyplácení zákonné podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Právní
předchůdkyně žalobkyně zanikla 1. 4. 2015 fúzí (sloučením) se žalobkyní. Žalovaná byla vyzvána k úhradě ceny elektřiny předžalobní výzvou ze dne 27. 4. 2015. Rozhodnutí o udělení licence z 28. 12. 2010 bylo v soudním řízení správním zrušeno rozsudkem z 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, který nabyl právní moci 18. 10. 2015; kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, zamítl a Ústavní soud stížnost proti němu usnesením ze dne 31.
7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, odmítl. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, byl Mgr. Filip Šlezar shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku spočívajícího mimo jiné v tom, že jako jednatel právní předchůdkyně žalobkyně (tj. FVE 28 s.r.o., IČO 29197597), jež byla investorem a objednatelem fotovoltaické elektrárny Mrlínek II, přestože věděl, že tato není v podstatných částech dokončena, dal 30. 11.
2010 pokyn označeným osobám, aby k žádosti o připojení fotovoltaické elektrárny do distribuční soustavy zajistily mimo jiné zprávu o výchozí revizi elektrické instalace na část nízkého napětí a část vysokého napětí fotovoltaické elektrárny Mrlínek II. Jiří Provazník byl stejným rozsudkem uznán vinným tím, že jako revizní technik, aniž by elektrárnu Mrlínek II předtím navštívil a vykonal revizi, dne 2. 12. 2010 úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. P 93-1/01 údajně provedenou v období od 24. do 30. 11. 2010. Žalobkyně byla
jediným společníkem FVE 28 s.r.o. v době, která předcházela vydání licence č. 111018292, a také v době fúze; v této době byly žalobkyně a FVE 28 s.r.o. propojeny i personálně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, Energetickým regulačním úřadem a Radou Energetického regulačního úřadu dospěl k závěru, že s ohledem na přechodné ustanovení § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „ZPoZE“), není žalovaná ve věci pasivně legitimována. Jelikož závazek společnosti E.ON k úhradě výkupní ceny elektřiny z fotovoltaické elektrárny žalobkyně vznikl před 1. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti ZPoZE, a podle § 54 odst. 13 tohoto zákona došlo k přechodu práv a povinností vůči výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů ze společnosti E.ON a.s. na operátora trhu, jímž je společnost OTE, a.s. Nabytím účinnosti
ZPoZE se povinně vykupujícím subjektem od 1. 1. 2013 stala společnost OTE a.s. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014). Podmínkou přechodu práv a povinností týkající se výkupních cen bylo odmítnutí nebo částečné odmítnutí přiznání nároku na podporu výrobci (žalobkyni). Podle odvolacího soudu žalobkyně vyložila přechodné ustanovení § 54 odst. 13 ZPoZE způsobem, který je v rozporu s jeho jazykovým a teleologickým výkladem, neboť z něj nelze dovodit specifickou formu ani lhůtu pro odmítnutí nároku na výkupní cenu.
Pokud zákon nezakotvuje obligatorní písemnou formu odmítnutí nároku, bylo zcela na zúčastněné osobě jakožto jednajícím, aby tuto formu pro odmítnutí sám zvolil, přičemž nic nebránilo učinit právní jednání neformálně. Samotné neuhrazení vystavené faktury je tedy namístě vykládat jako odmítnutí nároku žalobkyně na zaplacení výkupní ceny energie tak, jak byla zakotvena v „Tarifu 2010“. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, vyplývá, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, a proto je nutné slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ použité v § 54 odst. 13 ZPoZE chápat ve smyslu odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory.
Z obsahu výše citovaných
ustanovení je tak zřejmý úmysl zákonodárce odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory), od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnost (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory).
Ve vztahu k žalobkyní namítanému opožděnému odmítnutí ze strany zúčastněné osoby odvolací soud uzavřel, že v projednávaném případě jde o nárok na cenu za elektřinu vyrobenou za prosinec 2012. K úhradě sjednané ceny vystavila žalobkyně 3. 1. 2013 fakturu č. FV/213001 na částku 223 358,40 Kč splatnou k 17. 1. 2013. Ustanovení § 54 odst. 13 ZPoZE však stanoví přechod práv a závazků ke dni účinnosti tohoto zákona, tedy již k 1. 1. 2013, což je zjevně datum, které předchází datu vystavení faktury č. FV/213001 i její splatnosti.
Zúčastněná osoba tedy nemohla fakticky odmítnout plnění nároku na poskytnutí podpory za prosinec 2012 do 31. 12. 2012, neboť ke splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy o dodávce elektřiny neměla k dispozici údaje a podklady. Závěry soudu prvního stupně o existenci nároku žalobkyně na podporu ve formě výkupních cen v „Tarifu 2010“ odvolací soud nepřezkoumával z důvodu hospodárnosti řízení, neboť nemohly na závěru odvolacího soudu ničeho změnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že je založen na právní otázce, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice, „Jaké požadavky lze dovodit pro právní jednání odmítnutí nároku na výkupní cenu dle přechodného ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích, a to s ohledem na jeho obsah a lhůtu, ve kterém bylo nutné jej učinit?“; teleologickým výkladem citovaného ustanovení dovozuje, že zákon vyžaduje, aby do 31.
12. 2012 dal provozovatel přenosové soustavy jednoznačným a výslovným způsobem najevo, že nehodlá výrobci přiznat nárok na výkupní cenu, což není naplněno pouhou nečinností, resp. nezaplacením vystavené faktury. Odvolací soud rekriminuje, že nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby ho změnil tak, že žalobě se vyhovuje, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 54 odst. 13 ZPoZE práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a nebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu.
Dovolatelka se mylně domnívá, že otázka požadavků na právní jednání odmítnutí přiznat nárok ve smyslu § 54 odst. 13 ZPoZE nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud totiž rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, publikovaným pod č.
19/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sice rozhodoval o nároku na úroky z prodlení z částky nárokované výrobcem proti provozovateli distribuční soustavy, nicméně v této souvislosti se zabýval též pasivní legitimací subjektu, jíž se dotklo citované přechodné ustanovení. Vyložil (viz bod 48 odůvodnění rozsudku), že úmyslem zákonodárce při jeho tvorbě bylo odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory), od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnosti (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory).
Nicméně vzhledem k tomu, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, je nutné chápat slovní spojení „odmítl přiznat nárok“ ve smyslu „odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory“. Právě takový výklad s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona (teleologický) podporuje i právnická literatura, podle níž zákonodárce tento krok zamýšlel ve vztahu ke všem dosud neuspokojeným nárokům.
Je tedy možný výklad, že i tyto nevypořádané nároky přecházejí na operátora trhu, ačkoliv je zjevné, že k tomu nemohlo dojít k 1. 1. 2013, kdy sice tyto nároky mohly vzniknout, ale již nemohlo k tomuto dni dojít k jejich odmítnutí, neboť § 54 odst. 9 až 12 zákona o podpoře stanoví pozdější termín pro předání údajů a podkladů (5. 1. 2013 a 28. 2. 2013). I z tohoto důvodu představuje soudem provedený výklad analogickou aplikaci přechodného ustanovení pro zjevnou mezeru v právní úpravě (Obůrka, J. in Zákon
o podporovaných zdrojích energie, 1. vydání, 2023, C. H. Beck, s. 520 až 521). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 803/2024, které se vypořádává se zcela totožnou právní otázkou, jako v nyní posuzované věci, a to v řízení mezi stejnými subjekty. Lze tedy uzavřít, že není-li forma odmítnutí nároku provozovatelem přenosové soustavy do 31. 12. 2012 stanovena zákonem ani nebyla vymezena smlouvou mezi stranami, je právní účinek ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podpoře spojen s jakýmkoliv způsobem, jímž bylo vyjádřeno, že provozovatel nárok nehodlá přiznat (nehodlá plnit).
Nezaplatil-li provozovatel přenosové soustavy fakturu, která byla vystavena držitelem nezákonně získané licence, lze toto jeho jednání podle provedeného výkladu právní normy a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu posoudit jako odmítnutí nároku, v jehož důsledku práva a povinnosti z uplatněného nároku přešla k 1. 1. 2013 na operátora trhu. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
V souvislosti s námitkou, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek a do práva na ochranu vlastnictví, dovolatelka nevymezuje, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Argumentuje-li porušením svých ústavně zaručených práv, pomíjí, že tato otázka může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, je-li obsahem dovolání vymezení, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu