USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti žalované P. H., zastoupené Mgr. Lenkou Čihákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, o určení obsahu kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 15 C 184/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2024, č. j. 19 Co 25/2024-120, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobcem a žalovanou a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné, neboť nelze dovodit, že se odvolací soud při řešení dovolatelkou předestřených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1037/2004), resp. že jde o právní otázky, které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu spatřuje žalovaná v nesprávném zkoumání podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, neboť podle jejího názoru jsou požadavky žalobce nedůvodné. Nejvyšší soud – argumentuje dále – dosud neřešil právní otázku, zda soud může nahradit projev vůle účastníka řízení, resp. určit obsah smlouvy, na základě zjevně zkreslených a nepravdivých údajů a dotvořit tak obsah smlouvy, který není v souladu s vůlí stran a jejich ujednáním ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní; to platí zejména tehdy, jedná-li se o určení podstatné náležitosti, kterou kupní cena v případě koupě nemovitostí bezpochyby je.
Soud přistoupil k fikci uznání za stavu, kdy neměl dostatečná žalobní tvrzení a musel vůli žalované (prodávající) při nahrazování obsahu kupní smlouvy dotvářet sám (tj. sám určit výši kupní ceny). Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně určil obsah smlouvy v souladu s žalobcem zformulovaným žalobním petitem, který vychází ze shodné vůle účastníků vyjádřené ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní, kterou uzavřel žalobce (kupující) s žalovanou (prodávající) dne 4. 10. 2022. Podle této smlouvy měla být cena nemovitých věcí určena posudkem znalce určeného úvěrující bankou žalobce za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitých věcí.
Žalobce nechal zpracovat u Ing. Jiřího Máši, znalce provádějícího pro úvěrující banku zjištění ceny obvyklé, znalecký posudek č. 399/165/2023, podle kterého je tržní cena nemovitých věcí 1 530 000 Kč. Výše uvedená námitka ohledně nepravdivých údajů týkající se vyhotovení znaleckého posudku nebyla vznesena před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím. Je tedy zřejmé, že dovolatelkou poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu na projednávanou věc nedopadá. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř.
přitom nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu ve věci, resp. je založena na jiných skutkových okolnostech, než z jakých vyšel odvolací soud, je dovolání nepřípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018 sp. zn. 23 Cdo 4877/2017). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.