33 Cdo 3432/2024-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Fexou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 20, proti žalované GAZCOM s. r. o., se sídlem v Praze 4, Sládkovičova 1306/11, identifikační číslo 27385604, zastoupené JUDr. Martinem Karešem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, o 420 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 165/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 55 Co 98/2024-325,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 438,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Kareše, advokáta.
Žalobce se vůči žalované domáhal náhrady skutečné škody (částky 47 937,80 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení), která mu vznikla při provádění díla (rekonstrukce bytové jednotky č. XY, v XY v ulici XY) žalovanou, a ušlého zisku z pronájmu bytové jednotky (částky 420 000 Kč s příslušenstvím), kterou nemohl pronajímat pro prodlení žalované se zhotovením díla.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 60 C 165/2020-292, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 47 937,80 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I),
žalobu co do částky 420 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 55 Co 98/2024-325, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce prováděl komplexní rekonstrukci své bytové jednotky, přičemž v říjnu objednal u žalované do koupelny a WC betonovou stěrku MicroBond. Původní termín provedení díla plánovaný na den 18. 12. 2018 nebyl z důvodů na straně žalobce dodržen, neboť prostory nebyly stavebně připraveny, a žalované byly předány až 18.
2. 2019. Odvolací soud uzavřel, že v době, kdy měl žalobci ujít zisk z pronájmu bytu, tj. od 1. 3. 2019, neexistovala reálná možnost dosažení tvrzeného příjmu. Po předání tzv. betonové stěrky žalobci žalovanou v jeho bytě pokračovaly další renovační práce, odlišné od díla zhotovovaného žalovanou. Prodlení žalované s plněním tak nemohlo založit její výlučnou odpovědnost za ušlý zisk z nerealizovaného nájmu. Soud prvního stupně správně vystihl, že neexistuje příčinná souvislost mezi prodlením žalované a nemožností byt pronajmout, jelikož další rekonstrukční práce bytu žalobci znemožňovaly jeho pronájem; byt byl v pronajímatelném stavu nejdříve v průběhu června 2019, tedy dávno po předání díla žalovanou.
Předpoklady odpovědnosti za ušlý zisk ve formě nerealizovaného nájmu nebyly prokázány. Možnost dosáhnout příjmu na základě tvrzené nájemní smlouvy byla spíše v hypotetické rovině tak, jak soud dovodil s ohledem na zjištěné okolnosti, zejména na obsah výpovědi svědka P. M. Reálnou možnost byt komerčně pronajímat zpochybnil sám žalobce tím, že po rekonstrukci bytu zvažoval, že ho pronajme své matce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že svůj rozsudek odůvodnil v rozporu s doktrínou Ústavního soudu o nepřezkoumatelných, nedostatečných a vnitřně rozporných rozhodnutích a otázku ušlého zisku z pronájmu nemovitosti posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014, nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, a usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 348/24. Oba soudy se dopustily závažného procesního pochybení, když mu neposkytly poučení ve smyslu § 213a o. s. ř. ohledně jejich právního názoru týkajícího se ušlého zisku, a on tak neměl příležitost poukázat na příslušnou judikaturu nebo navrhnout doplnit dokazování. Rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu považuje za překvapivá.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Odvolací soud založil rozhodnutí na závěru, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi prodlením žalované a nemožností žalobce byt pronajmout (jestliže v bytě pokračovaly další renovační práce nesouvisející s dílem žalované), a dále na závěru, že žalobce neprokázal, že v období od 1. 3. 2019 do 31. 5. 2020 měl reálnou možnost byt pronajmout, když podle přesvědčení odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně – body 47 a 71 odst. 2 a 3 odůvodnění jeho rozsudku) tvrzená nájemní smlouva nemohla být uzavřena 28.
1. 2019 a neexistovala reálná možnost bytovou jednotku pronajmout za 28.000,- Kč měsíčně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na dvou závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Žalobce v dovolání (hodnoceno podle celého jeho obsahu) zpochybnil pouze závěr odvolacího soudu ohledně prokázání ušlého zisku z pronájmu bytu. Pouze ve vztahu k němu také vylíčil přípustnost dovolání. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť není-li dovoláním napaden rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2006 pod č. 48). Namítá-li dovolatel, že se soudy dopustily závažného procesního pochybení, jestliže mu neposkytly poučení podle § 213a o. s. ř. a že jsou jejich rozhodnutí překvapivá a nepřezkoumatelná, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami dovolatel nezpochybnil
právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025 JUDr. Václav Duda předseda senátu