Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SYNERGY TALENT s. r. o., sídlem Alšova 1937/27, Český Těšín, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 3127/2023-319, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2023 č. j. 54 Co 8/2023-293 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. září 2022 č. j. 10 C 125/2021-252, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 36 038 324 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody - ušlého zisku - způsobené nesprávným úředním postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to pokynem peněžním ústavům ze dne 12. 1. 2018 k vydání finančních prostředků zajištěných Policií České republiky, vedených na účtech dceřiných společností stěžovatelky - obchodních společností Team of Passion s. r. o. a ENERGY GEM s. r. o., do Polské republiky.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem řízení částečně zastavil, co do požadavku na zaplacení částky 9 009 596 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části zamítl žalobu v částce 27 028 728 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud při rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18 (N 88/100 SbNU 63), v němž vyslovil nezákonnost postupu krajského státního zastupitelství spočívajícího ve vydání pokynu dne 12. 1. 2018 (viz výše bod 2). Stěžovatelka v průběhu řízení vzala žalobu částečně zpět, ohledně zbylého nároku soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, a to jak ke škodě v podobě ušlého zisku, tak i k příčinné souvislosti takto tvrzeného ušlého zisku a nesprávného úředního postupu (přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), poukázal rovněž na duplicitní uplatnění ušlého zisku, který nárokuje jak stěžovatelka v tomto řízení, tak i dceřiné společnosti v samostatných řízeních probíhajících u téhož soudu.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky potvrdil napadené výroky II. a III. rozsudku obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu o neunesení povinnosti tvrzení o skutečnostech prokazujících vznik, resp. též výši nárokované škody v podobě ušlého zisku a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (blíže srov. zejména body 20 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Zabýval se primárně právní otázkou, zda postačuje, v případě nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v odnětí peněžních prostředků stěžovatelky a "jejího podnikatelského seskupení", plnit povinnost tvrzení o ušlém zisku kvalifikovaným odhadem statutárního orgánu stěžovatelky. Dospěl k závěru, že městský soud se svými závěry neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požadavky obvodního soudu na doplnění dokazování soud neshledal nepřiměřenými, přičemž jako správný označil též přístup soudu k návrhu stěžovatelky na prokázání požadovaných skutečností prostřednictvím znaleckého posudku, jehož vyhotovení navrhovala. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že stěžovatelka byla obvodním soudem opakovaně vyzývána k doplnění rozhodných tvrzení. Na dalších stěžovatelkou vymezených otázkách podle Nejvyššího soudu rozhodnutí městského soudu výlučně nestojí.
6. Stěžovatelka v převážné části rozsáhlého textu ústavní stížnosti shrnuje skutkový děj a průběh řízení před obecnými soudy. Napadá, jak obecné soudy posoudily naplnění povinnosti tvrzení o vzniku škody v podobě ušlého zisku. Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž nesprávně uzavřely, že ve věci absentuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (ušlým ziskem stěžovatelky).
7. Nesprávný úřední postup vedlejší účastnice bezprostředně zapříčinil zastavení její podnikatelské činnosti, jelikož nemohla uzavírat další smlouvy ani plnit na smlouvy již uzavřené, a to z důvodu odčerpání veškerých disponibilních peněžních prostředků z podnikatelského seskupení. Podnikatelská činnost stěžovatelky byla vystavěna právě na spolupráci s dceřinými společnostmi (pozn.: stěžovatelka uzavírala smlouvy s klienty a tyto zakázky realizovala prostřednictvím dceřiných společností), a proto mělo dojít k rovněž vyprázdnění podnikatelské činnosti stěžovatelky, v důsledku čehož jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2020, resp. (po následném částečném zpětvzetí žaloby toto období omezila) od 12. 1. 2018 do 31. 12. 2020. Tvrdí, že nebýt nesprávného úředního postupu, došlo by k uvolnění finančních prostředků a stěžovatelka by mohla plnit své závazky a pokračovat v podnikatelské činnosti. Podle stěžovatelky z právních předpisů i judikatury Ústavního soudu plyne, že zajištění prostředků by bylo s jistotou zrušeno. Policejní orgán peněžní prostředky zajistil a přesto ani po roce neshledal důvod k zahájení trestního řízení. Nemůže proto obstát opačný závěr městského soudu.
8. Stěžovatelka rovněž polemizuje s názorem obecných soudů o "duplicitním uplatnění nároku" na náhradu ušlého zisku či odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 675/2011.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení.
12. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud při posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů ve věcech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem odkazuje na svou judikaturu, podle níž posouzení existence podmínek pro vznik této odpovědnosti státu je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581, bod 22), či nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373, bod 26)]. V nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) dále uvedl, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže" (srov. též usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 419/16 , bod 14).
14. Ústavní soud pro úplnost odkazuje též na svou judikaturu, v níž vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87); sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51); sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461); sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143); sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65); sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) a další]. Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění (jak tvrdí stěžovatelka v nyní posuzované věci) v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 , 34/3 SbNU 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 , 79/4 SbNU 255; sp. zn. II. ÚS 182/02 , 130/31 SbNU 165 a další). Ve stěžovatelčině věci však Ústavní soud žádné relevantní pochybení neshledal.
15. Stěžovatelka svými námitkami brojí proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s tvrzením o vzniku škody v podobě ušlého zisku způsobeného nesprávným úředním postupem - předmětným pokynem Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ke specifikaci ušlého zisku. Nedoplnila, jaké konkrétní obchody jí ušly v předmětném období, a vyšla pouze z údajů (faktur ve prospěch dceřiných společností) z roku 2016. Nijak přitom neupřesnila, v jakém rozsahu tyto finanční prostředky byly ve prospěch dceřiných společností použity (šlo o obrat bez zohlednění nákladů). Při posuzování příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem soud dovodil, že došlo k jejímu přetržení. V souvislosti s tím zdůraznil, že k zajištění finančních prostředků na účtech dceřiných společností stěžovatelky došlo již dne 11. 11. 2016, tedy před vydáním předmětného pokynu Krajského státního zastupitelství v roce 2018 a převod zajištěných finančních prostředků do zahraničí na již existujícím zajištění prakticky nic nezměnil.
16. Ušlý zisk se zakládá na tom, že se nedostavilo rozmnožení majetku, které by bylo možno očekávat, nebýt škodní události. Nepostačuje však ničím neodůvodněná naděje, že by k zisku došlo a je třeba, aby poškozený měl na zisk reálnou vyhlídku. Ušlý zisk je vždy hypotetický, jeho ztrátu proto nelze nikdy určit s naprostou jistotou• Je proto na poškozeném, aby tvrdil a prokázal, že mu ušel zisk a v jaké výši ušel právě jemu. Pokud jde o rozsah nahrazovaného zisku, zásadně se nahrazuje "čistý zisk"; proto je třeba od "hrubého zisku" odečíst náklady, které by byly bez škodní události vynaloženy, ale v jejím důsledku je poškozený uspořil.
17. V judikatuře Nejvyššího soudu byl v minulosti požadavek na prokazování ušlého zisku převážně vykládán ve smyslu "praktické jistoty" (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 32 Cdo 3629/2008). Naopak Ústavní soud ve své judikatuře tyto požadavky kladené na poškozené zmírnil, když v nálezu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 922/18 (N 221/103, SbNU 263), bod 15, zdůraznil, že musejí být přiměřené konkrétní činnosti poškozeného (je tedy nutné individuální posouzení každé věci s přihlédnutím ke specifickým okolnostem), a není tedy vždy nutné prokázat konkrétní ušlou příležitost k dosažení zisku.
18. Ústavní soud ve světle výše uvedeného konstatuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů obstojí, jakkoliv požadavky zejména obvodního soudu na tvrzení konkrétních ušlých zisků stěžovatelky (srov. zejména bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu) by měly být z pohledu výše citované judikatury Ústavního soudu již překonány. Obdobně Ústavní soud poukazuje na odůvodňování napadeného rozsudku obvodního soudu nepřiléhavou judikaturou Nejvyššího soudu (pozn.: z pohledu "toku" finančních prostředků či přirovnání zajištění peněžních prostředků k zajištění věcného důkazu ve vlastnictví třetí osoby), ačkoliv ani to nemá v posuzované věci vliv na konečný výsledek řízení, tím méně na ústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatelka svou povinnost tvrzení o vzniku újmy fakticky splnila. Odlišnou otázkou však zůstává prokazování ušlého zisku stěžovatelky, vycházející z fakturací dceřiným společnostem za rok 2016. Z těch totiž není možné bez dalšího odvozovat ušlý zisk v roce 2018, kterého by s ohledem na již trvající zajištění jen stěží dosahovala. Z předložených fakturací navíc plyne jen celkový příjem, nikoliv čistý zisk stěžovatelky. Podstatné je, že k tvrzenému ukončení činnosti dceřiných společností stěžovatelky, a tedy i jí samé, došlo již v roce 2016, kdy byly peněžní prostředky na účtech dceřiných společností zajištěny (srov. body 33 a 37 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu). Se samotným zajištěním peněžních prostředků českými orgány činnými v trestním řízení však není spojován (konstatován) žádný nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. Závěry obecných soudů jsou v tomto dostatečně odůvodněny, přičemž nejde o úvahy, které by představovaly extrémní vybočení ze standardů právního výkladů, jež je v soudní praxi respektován, nebo o projev interpretační svévole. Ústavní soud proto neshledal zásah do základních práv stěžovatelky.
19. Ústavní soud se rovněž zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími proti postupu obvodního soudu, který přes návrh stěžovatelky nenechal k prokázání přesné výše ušlého zisku vypracovat znalecký posudek. Stěžovatelce však nic nebránilo předložit vlastní znalecký posudek (§ 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Tvrzení o insolventnosti a nemožnosti zaplatit náklady za jeho vypracování (bod 8.9 ústavní stížnosti) nemohou být ve věci relevantní, jelikož náklady na vypracování znaleckého posudku hradí vždy účastníci řízení. Nejvyšší soud k uvedenému rovněž dodal, s odkazem na ustálenou judikaturu, že povinnost tvrzení rozhodných skutečností nelze nahrazovat prostřednictvím důkazních návrhů (více srov. č. l. 4 a 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
20. Stěžovatelka polemizuje též se závěry zejména městského soudu, který dovodil, že "z uvedené listiny (pozn.: vyhodnocení spisového materiálu) nelze vzít za prokázané, že nebýt nesprávného úředního postupu, bylo by zajištění peněžních prostředků skutečně zrušeno; pouhý předpoklad, že tato skutečnost může nastat, totiž nedává jistotu, že by k tomu skutečně došlo". Námitky stěžovatelky zde fakticky směřují proti hodnocení důkazů (konkrétně vyhodnocení přiloženého spisového materiálu ve věci zajištění peněžních prostředků). Posouzení uvedeného je na obecných soudech, přičemž Ústavní soud ve věci neshledal žádné vybočení z pravidel hodnocení důkazů dosahující ústavněprávní intenzity (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu). Ani opačný závěr, tedy prokázání zrušení zajištění peněžních prostředků, nebýt nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice, by navíc nic nezměnil na (ne)úspěchu stěžovatelky v posuzované věci. Žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod; v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces [srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31, SbNU 327)]. U subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. například usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24 , bod 10). Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, s ohledem na absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou (ušlým ziskem) a nesprávným úředním postupem (převedením peněžních prostředků do zahraničí) by příznivější rozhodnutí ve věci samé dosaženo být nemohlo.
21. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že námitky stěžovatelky směřující proti odůvodnění napadených rozhodnutí představují toliko opakování argumentace uplatňované stěžovatelkou již v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi relevantním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo.
22. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu