U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce S. M., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému F. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 153.008,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 259/2004,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2007, č. j. 13 Co 3/2007-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 10.270,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2007, č. j. 13 Co 3/2007-148, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Chebu ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 13 C 259/2004-121, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu – byl však uplatněn výlučně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. mířící
na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Podstatu dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci,
resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění
(tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalobce je totiž přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že smlouvu
o dílo uzavřel s žalovaným a nikoli se Společenstvím vlastníků bytových jednotek T., které žalovaný zastupoval, že to byl žalovaný, kdo objednal provedení prací a byl osobně zavázán k jejich zaplacení. Zdůrazňuje přitom, že nebylo jeho povinností jako zhotovitele díla obstarat si příslušná stavební povolení, aby mu „bylo zřejmé, kdo s ním ohledně uzavření dané smlouvy jedná“. Je-li argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení, že to byl žalovaný, kdo objednal provedení prací a byl osobně zavázán k plnění závazků ze smlouvy o dílo, musel by návazně dospět
i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že je povinností žalovaného doplatit mu cenu díla. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci
je založena výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky žalobce, že řízení
je zatíženo vadami spočívajícími v tom, že soudy mu neposkytly poučení podle § 5
a § 118a o. s. ř. a omezily se na konstatování, že se dostal do důkazní nouze. Dovolací důvod uvedený § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nemohou založit, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn.
29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Navíc výtka žalobce není opodstatněná. Soud prvního stupně nezamítl jeho žalobu proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž přitom provedl potřebné dokazování. Vázán právním názorem odvolacího soudu, postupoval podle § 118a
o. s. ř., vyzval žalovaného, aby označil důkazy k prokázání svého obranného tvrzení,
že s žalobcem nejednal jménem svým, nýbrž jménem společenství vlastníků bytových jednotek a že žalobce o tom věděl. Nato provedl rozsáhlé dokazování a po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že se jimi žalobci nepodařilo prokázat,
že (ústní) smlouvu o dílo uzavřel se žalovaným a že žalovaný naopak prokázal, že tuto smlouvu uzavřel jménem právnické osoby. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a nad jejich rámec připomněl, že žalobce měl vědomost o vzniku společenství vlastníků bytových jednotek a žalovaného ve své korespondenci označoval za jeho pověřeného zástupce. Závěry, z nichž oba soudy vycházely, podpořil odvolací soud úvahou, že žalobce se ocitl se svým tvrzením, že žalovaný objednával práce vlastním jménem a pro sebe, v důkazní nouzi proto, že si jako podnikatel nepočínal obezřetně, když neuzavřel písemnou smlouvu o dílo, ani písemnou objednávku.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly
v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.330,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4.
ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění)
a z částky 1.640,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu