33 Cdo 3440/2023-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SVATOŠ, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Pujmanové 886/17, identifikační číslo 27092054, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Korunní 969/33, proti žalované Střední průmyslové škole strojnické, škole hlavního města Prahy, Praha 1, Betlémská 4/287, se sídlem v Praze 1, Betlémská 4/287, identifikační číslo 70872589, zastoupené Mgr. Davidem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Cukrovarnická 649/39, o 193.735,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 168/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 20 Co 43/2023-93, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.083,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Ondřeje Kubáta, advokáta.
částku 193.735,22 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že účastnice řízení uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem plnění byla dodávka interiéru školní jídelny. Součástí ujednání byla dohoda o smluvní pokutě pro případ prodlení s dodáním zboží a pro případ opožděné úhrady faktury za dodané zboží. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením kupní ceny, je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení, jejíž výše představuje 193.735,22 Kč. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9.
3. 2023, č. j. 20 Co 43/2023-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry. Účastnice řízení uzavřely dne 28. 6. 2018 kupní smlouvu (dále jen „smlouva“) podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přičemž si dohodly zaplacení kupní ceny na základě dodacího listu se splatností 14 dnů. Smluvní pokuta byla sjednaná za každý den prodlení z nezaplacené fakturované částky.
Požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v rozsahu řádně splněné dodávky (tj. bez hlavního výdejového okna) je po právu z částky 515.774,60 Kč ve výši 0,5% denně z nezaplacené částky jistiny. Odvolací soud neshledal, že by výše smluvní pokuty byla nepřiměřená, přičemž její celková výše je odůvodněna délkou prodlení žalované se splněním její povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prosazuje názor, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, neboť v případě hlavního výdejového okna se jednalo zjevně o vadu, která bránila řádnému užívání předmětu koupě, a v takovém případě nebylo možné dílo (předmět koupě) považovat za dokončené, a nemohla se tak dostat do prodlení s placením ceny, resp. žalobkyni nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval jejími argumenty specifikovanými pod body a) až e) dovolání, souhlasil s procesním pochybením soudu prvního stupně popsaným v bodu 6) dovolání, a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože ten neposkytl účastníkům řízení poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, a nepoučil dovolatelku při jednání podle § 119a o. s. ř. , čímž zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř.
není způsobilý založit argument rozporu rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, neboť ten zakládá na vlastní verzi skutku, podle něhož tvrzená vada hlavního výdejového okna bránila řádnému užívání předmětu koupě. Namítá-li dovolatelka, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo procesními pochybeními a že se odvolací soud nezabýval jejími argumenty, pak přestože své výhrady podpořila odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího
soudu, nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podstatnou část dovolací argumentace žalované představuje polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu