33 Cdo 3488/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě-Moravské Ostravě, Přívozská 6, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému
JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o
zaplacení částky 107.602,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 11 C 72/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co
613/2008-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2009,
č. j. 12 Co 613/2008-79, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. září
2008, č. j. 11 C 72/2007-51, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci
k dalšímu řízení.
žalovaném zaplacení částky 107.602,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 13. 2. 2004 uzavřeli
písemně smlouvu o půjčce, přičemž žalobce před jejím podpisem předal žalovanému
částku 85.568,- Kč, a ten se ji zavázal vrátit včetně 12% ročního úroku do 31. 3. 2004. Jelikož žalovaný žalobci tento dluh ve sjednané lhůtě nevrátil,
sepsali účastníci dne 1. 3. 2005 listinu, v níž se uvádí, že žalovaný před
jejím podpisem od žalobce převzal částku 96.616,- Kč, kterou se zavázal –
včetně 12% úroku (tj. celkem částku 101.511,- Kč) - vrátit do 30. 6. 2005;
tento dluh dosud žalobci nevrátil. Na tomto skutkovém základě, při hodnocení
obsahu listin ze dne 13. 2. 2004 a ze dne 1. 3. 2005, argumentuje ustanoveními
§ 657, § 658, § 516, § 570, § 571 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
uzavřel, že listina ze dne 1. 3. 2005 neobsahuje podle zjištěné vůle smluvních
stran smlouvu o další půjčce a nesplňuje náležitosti dohody o nahrazení
dosavadního závazku novým (privativní novaci), která musí mít písemnou formu v
situaci, kdy původní závazek ze smlouvy o půjčce z 13. 2. 2004 byl v této formě
sjednán (zákon pro dohodu o privativní novaci předepisuje písemnou formu jako
podmínku platnosti v případě, byl-li původní závazek zřízen v písemné formě
nebo jde-li o závazek promlčený). Nevyplývá-li ze smlouvy ze dne 1. 3. 2005,
popř. jejího dodatku ze dne 1. 7. 2005, úmysl smluvních stran nahradit
dosavadní závazek (vrátit půjčku do 31. 3. 2004) závazkem novým, nelze obsahově
tyto listiny považovat za dohodu o privativní novaci nebo za dohodu o novaci
kumulativní. Nedošlo-li podle smlouvy ze dne 1. 3. 2005 k předání finančních
prostředků, nevznikl žalovanému podle této smlouvy žádný závazek; jeho
povinností je tak splnit původní závazek podle smlouvy ze dne 13. 2. 2004,
který je ovšem promlčen. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co 613/2008-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, při akceptaci tvrzení žalovaného, že podpisy na listinách ze
dne 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005 mohou být jeho vlastními, pravými, podpisy, avšak
že nikdy (kromě plnění ze smlouvy ze dne 13. 2. 2004) od žalobce nepřevzal
žádné peníze z titulu půjčky, odvolací soud uzavřel, že není rozhodné, zda
žalovaný uvedené listiny podepsal, neboť smluvní vztah podle § 657 obč. zák. smlouvou ze dne 1. 3. 2005 - nedošlo-li uvedeného dne k předání peněz - mezi
účastníky nevznikl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že obsah
listin ze dne 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005 nelze mít za dohodu o privativní nebo
kumulativní novaci, jestliže (v písemné formě) v nich expressis verbis není
obsaženo ujednání, že nahrazují dosavadní závazek ze smlouvy ze dne 13. 2. 2004. Dodal, že „není-li z dohody zřejmé, že úmysl účastníků směřoval k zániku
původního závazku, nepokládá se tento závazek za zrušený, ale trvá dál vedle
závazku nového, pokud by ovšem tento nový závazek vznikl platně“.
Z uvedených
důvodů se následně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo na
vrácení půjčky plynoucí z nadále existující smlouvy ze dne 13. 2. 2004 je
promlčeno. V dovolání, které považuje žalobce (dále též „dovolatel“) za přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť
rozhodnutí dovolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) odporuje
hmotnému právu, oběma soudům vytýká chybný závěr, že jeho právo na vrácení
půjčky je promlčeno. Není srozuměn s právním hodnocením předložených listin. Prosazuje názor, že úmyslem účastníků bylo listinou ze dne 1. 3. 2005 (a na ni
navazující listinou ze dne 1. 7. 2005) dohodnout pouze změnu termínu splatnosti
půjčky tak, že žalovaný měl půjčené peníze nově vrátit do 31. 12. 2005. Nepovažuje za zásadní okolnost, že v textu těchto listin chybí dovětek o tom,
že se jimi mění obsah smlouvy o půjčce ze dne 13. 2. 2004. V situaci, kdy
splatnost půjčky měla nově nastat 31. 12. 2005 a žaloba na vrácení peněz byla
podána dne 11. 5. 2007, nemohlo dojít k promlčení jeho práva. Oběma soudům
přitom vytýká formální výklad textu obou listin, neboť nepřihlédly k účelu a
smyslu ujednání ze dne 1. 3. 2005. S tímto odůvodněním navrhl zrušit rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009
(čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem (§ 35 odst. 2 obč. zák.)
posoudil, jaká práva a povinnosti účastníkům vyplývají z listiny ze dne 1. 3. 2005. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z těchto
vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu;
dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak
byl žalobcem obsahově vymezen. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Pro vyřešení otázky promlčení je stěžejní obsah smluvních ujednání účastníků
sporu, obsažený v listinách datovaných dnem 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v návaznosti na obsah spisu, vyplývá,
že žalobce dne 13. 2. 2004 půjčil žalovanému částku 85.568,- Kč, přičemž
žalovaný se zavázal částku včetně smluveného 12% ročního úroku vrátit do 31. 3.
2004 (tj. celkem částku 86.937,- Kč). O existenci půjčky byla pořízena dne 13.
2. 2004 listina označená jako „smlouva o půjčce“, která byla podepsána oběma
účastníky. Poněvadž ve lhůtě splatnosti nebyla půjčka vrácena, došlo dne 1. 3.
2005 k vyhotovení listiny, v níž se uvádí, že žalobce jako věřitel „před
podpisem této smlouvy půjčuje dlužníkovi v den podpisu této smlouvy peněžitou
hotovostní půjčku ve výši 96.616,- Kč s 12% úrokem ročně (…) a dlužník podpisem
této smlouvy výslovně prohlašuje a potvrzuje, že shora uvedenou částku ve výši
96.616,- Kč (…) výslovně přijímá a již přijal osobně v hotovosti do svých
rukou“. Splatnost byla dohodnuta dnem 30. 6. 2005. V závěru textu byly v
označených místech „L. V. – věřitel“ a „Z. Š. – dlužník“ připojeny podpisy.
Dodatkem ke smlouvě ze dne 1. 3. 2005 uzavřeným mezi týmiž účastníky dne 1. 7.
2005 došlo k dohodě podle které „výše uvedená půjčka včetně příslušenství ve
výši 101.511,- Kč s 12% úrokem se prodlužuje do 31. 12. 2005“. Není sporu o
tom, že dne 1. 3. 2005 nedošlo k předání částky 96.616,- Kč.
Projev vůle (jakým bezpochyby je smlouva o půjčce) musí být vykládán podle
interpretačních pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku,
a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo
512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod
číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp.
zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Podle
ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem;
vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního
úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad
právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno.
Ekonomickým účelem (kauzou) smlouvy ze dne 1. 3. 2005 nebyla další půjčka peněz
žalovanému. Jejím smyslem bylo upravit vztahy založené již smlouvou o půjčce ze
dne 13. 2. 2004 za situace, kdy dluh podle ní nebyl dosud zaplacen, konkrétně
dohodnout nový termín splatnosti půjčky ze dne 13. 2. 2004 při současném
provedení kapitalizace dosud splatných smluvených úroků.
Právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni účastníci
smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli
vědí nebo jej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí
předpokládat (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna
1998 sp. zn. 2 Cdon 736/97). Na základě dosud provedeného dokazování (viz
smlouva o půjčce ze dne 13. 2. 2004, smlouva o půjčce ze dne 1. 3. 2005,
dodatek k ní ze dne 1. 7. 2005, protokol o jednání ve věci sp. zn. 19 C
236/2006 ze dne 9. 5. 2007, výpověď žalobce a výpověď svědka J. L.) soudy při
právním posouzení věci zcela pominuly účel, který sledoval žalobce a který
musel být znám žalovanému při jednání o „nové smlouvě o půjčce“ dne 1. 3. 2005.
Ujednání v čl. I. smlouvy ze dne 1. 3. 2005 není proklamací skutečnosti, že
uvedeného dne žalobce předal žalovanému částku 96.616,- Kč, ale že k tomuto dni
měl vůči němu pohledávku ve stejné výši z titulu nedoplatku půjčky ze dne 13.
2. 2004. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru, že z písemného
textu smlouvy ze dne 1. 3. 2005 ani z dodatku ze dne 1. 7. 2005 výslovně
neplyne úmysl smluvních stran nahradit dosavadní závazek (vrátit půjčku do 31.
3. 2004) závazkem novým, a proto obsahově nemůže jít o dohodu o privativní
novaci (§ 570 obč. zák.) nebo o dohodu o novaci kumulativní (§ 516 obč. zák.).
Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že po uplynutí dohodnuté doby splatnosti (31. 3.
2004) se účastníci ústně dohodli na tom, že „nahradí“ dohodnutou splatnost
půjčky podle smlouvy ze dne 13. 2. 2004 tak, že se posouvá až na 30. 6. 2005,
přičemž k původní částce 85.568,- Kč se připočítají již splatné úroky, což v
součtu představovalo částku 96.616,- Kč. Jediná změna původní smlouvy tak
spočívala v nové splatnosti, neboť právo na smluvené úroky vyplývalo již ze
smlouvy ze dne 13. 2. 2004 a jejich kapitalizace tak neměla vliv na původně
dohodnuté právo na sjednané úroky. Za chybný je potřeba označit závěr, že
jelikož byla smlouva o půjčce sjednána písemně, musí z písemného textu ze dne
1. 3. 2005 expressis verbis vyplývat, že se jím mění podmínky smlouvy ze dne
13. 2. 2004 a nestalo-li se tak, nemohlo dojít k nahrazení původních podmínek
smlouvy novými. Tento závěr odvolacího soudu pomíjí, že nebyla tvrzena (natož
prokázána) dohoda účastníků podle § 46 odst. 1 obč. zák. (existenci takové
dohody neprokazuje pouhá skutečnost, že žalovaný podepsal písemný text
postihující dohodnuté podmínky půjčky). I s přihlédnutím k reálné povaze
smlouvy o půjčce (vzniká až odevzdáním předmětu půjčky) není vyloučeno, aby
její podmínky byly měněny ústně (bez nutnosti písemné formy). Na újmu žalobci
nemůže být skutečnost, že listinu ze dne 1. 3. 2005 dosti neobratně formuloval
jako „novou“ smlouvu o půjčce.
Z pohledu těchto závěrů nemůže obstát úsudek odvolacího soudu, že dohodou ze
dne 1. 3. 2005 nedošlo k dílčí změně smlouvy ze dne 13. 2. 2004; jeho
rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl žalobcem uplatněn důvodně.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil
Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Sluší se poznamenat, že původní žalobní tvrzení odpovídají domněnce žalobce, že
„nová“ smlouva zcela nahrazuje smlouvu ze dne 13. 2. 2004. Doplnění skutkových
tvrzení mu proto nelze přičítat k tíži – jde o jeho procesní oprávnění (ale
současně i o procesní povinnost) vylíčit rozhodující skutková tvrzení v žalobě,
popř. je doplnit, tak, aby po provedeném dokazování bylo jeho žalobě vyhověno.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta prvá a druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu