U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce MVDr. D. V., identifikační číslo 489 75 991, zastoupeného JUDr. Josefem
Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalovanému
Mgr. I. Ž., o zaplacení 13.767,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 303/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 39 Co 432/2016-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 6 C 303/2015-148,
ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2016, č. j. 6 C 303/2015-160, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
13.767,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 12.289,- Kč od 30.
5. 2015 do zaplacení a z částky 1.478,- Kč od 25. 6. 2015 do zaplacení (výrok
I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení
ve výši 8 % ročně z částky 1.478,- Kč za dobu od 30. 5. 2015 do 24. 6. 2015
(výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 39 Co 432/2016-200,
odmítl odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a rozhodl o
nákladech řízení státu a o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce se podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám žalovaného a zcela se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání usuzuje žalovaný z toho, že „napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a závisí na vyřešení otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaný svými námitkami nevystihl dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní
posouzení věci, neboť svými námitkami primárně zpochybňuje správnost, popř.
úplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno.
Odvolacímu soudu vytýká, že zjištění, že požadoval euthanasii psa, že odmítl
odborná vyšetření, že ho žalobce informoval o nutnosti odložit operaci a poučil
ho o rizicích chirurgického zákroku, že nesporoval výši účtované částky, že
operace proběhla bez komplikací a že zdravotní dokumentace byla vedena v
dostatečném rozsahu, „nemají oporu v provedeném dokazování“, resp. „jsou v
extrémním nesouladu s provedenými důkazy“. Skutková zjištění soudů podrobně
rekapituluje a „uvádí je na pravou míru“ (oproti odvolacímu soudu prosazuje, že
ze zdravotní dokumentace nelze objektivně zjistit výši odměny za veterinární
zákrok a že mezi léky uvedenými v platebních výměrech a denních záznamech jsou
zcela zjevné rozpory). Nesouhlasí se závěry šetření Revizní komise Komory
veterinárních lékařů, která v postupu žalobce ani v podávání léků neshledala
pochybení, a z nichž soudy vycházely. Výhrady má rovněž ke způsobu provádění a
hodnocení jednotlivých důkazů. Je přesvědčen, že poté, co zpochybnil pravost
žalobcem předložených listin, bylo povinností žalobce jejich pravost
prokazovat. Přestože to neučinil (žádné důkazy v tomto směru nenavrhl), soudy
provedly dokazování jím předloženými listinami jako listinami pravými. Odborné
závěry ze zprávy Revizní komise Komory veterinárních lékařů soudy převzaly,
ačkoliv se nejednalo o znalecký posudek; způsob, jakým ji hodnotily, označuje
za nelogický a svévolný. Uvedené námitky podporuje odkazy na četná rozhodnutí,
v nichž se Nejvyšší soud zabýval problematikou nesprávných skutkových zjištění
(z pohledu námitek, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování),
vyjadřoval se k břemenu tvrzení a břemenu důkaznímu, a ke způsobu provádění a
hodnocení důkazů soudem.
Je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci nevystihuje. Její podstatou je totiž primárně nesouhlas
se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na nichž je založeno právní
posouzení věci, tj. závěr, že postup žalobce byl lege artis a že mu vznikl
nárok na odměnu za veterinární péči. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud.
Správnost skutkových zjištění ani způsob provádění jednotlivých důkazů nebo
výsledek jejich hodnocení promítající se do skutkových zjištění, nelze po
novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. regulérně zpochybnit. Dovolací soud je
skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.
a contrario). Nebyl-li v dovolání uplatněn způsobilý dovolací důvod, nebylo ani
třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelem předestřenou
judikaturou, která byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy námitka
nesprávného skutkového zjištění byla v určitých případech přípustným dovolacím
důvodem.
Rovněž otázka, kterou žalovaný prezentuje jako dovolacím soudem dosud neřešenou
(zda „vzniká poskytovateli zdravotní péče nárok na odměnu též v případě, kdy
nepostupuje s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru“), je
založena na jeho vlastní - od odvolacího soudu odlišné - skutkové verzi, a to
že žalobce při veterinární péči pochybil (pomocí takové skutkové verze pak
prosazuje, že smlouva o péči o zdraví, jíž odvolací soud připodobnil inominátní
smlouvu uzavřenou mezi účastníky, je zvláštním typem příkazní smlouvy, podle
níž příkazník nemá právo na odměnu, byl-li nezdar způsoben porušením jeho
povinností). Je zcela zřejmé, že žalovaný se domáhá přezkumu právního závěru
odvolacího soudu neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil
odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudky ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1034/2011), jsou již z tohoto důvodu bezcenné (nadto uváděná rozhodnutí se
zabývají skutkově i právně zcela odlišnými případy).
Jedinému způsobilému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci
nelze podřadit ani námitky žalovaného, že soudy neodůvodnily, proč neprovedly
některé jím navrhované důkazy, že provedly důkaz výpovědí svědkyně MVDr.
Tahadlové v rozporu se zásadou přímosti, a že porušily zásadu rovnosti zbraní a
prolomily koncentraci řízení, když si soud prvního stupně nezákonným způsobem
vyžádal k důkazu závěr a stanovisko šetření Revizní komise Komory veterinárních
lékařů. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného
předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedené
nezvrátí stejně jako u skutkových námitek ani četné odkazy žalovaného na
judikaturu Nejvyššího soudu vydanou v době účinnosti občanského soudního řádu
před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Nadto nelze přehlédnout, že mnoho výtek žalovaného směřuje výslovně vůči
rozhodnutí soudu prvního stupně, k jehož přezkumu však dovolací řízení neslouží
(§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti výroku,
jímž odvolací soud odmítl jeho odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně, a proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnil.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě
zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Ivana
Zlatohlávková
předsedkyně
senátu