33 Cdo 3537/2023-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 452 72 956, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalovanému K. I., zastoupenému JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 24 C 215/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 25 Co 15/2023-171, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.086,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Gabriela Brenky, advokáta.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení jako regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v platném znění.
Rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 25 Co 15/2023-171, Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 31. 8. 2022, č. j. 24 C 215/2021-124, jímž Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2018, č. j. 30 T 113/2018-233, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2018, byl žalovaný uznán vinným spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neboť dne 29. 4. 2018 zavinil dopravní nehodu, při níž došlo k těžké újmě na zdraví. Ve skutkové větě trestního příkazu není uvedeno, že žalovaný spáchal trestný čin, aniž měl platné řidičské oprávnění.
Žalovaný je státním příslušníkem Turecké republiky. Přechodný pobyt jako rodinného příslušníka občana EU mu byl v České republice povolen od 26. 1. 2018. Trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny mu byl povolen od 21. 12. 2020 (pobytový doklad č. ZC116077 platný do 20. 12. 2030). Žalovaný je držitelem řidičského průkazu vydaného v Istanbulu na jeho jméno a datum narození, č. oprávnění 722108. Z něho se podává, že je držitelem řidičského oprávnění skupiny „B“ od 12. 5. 1986. Turecká republika přistoupila k Úmluvě o silničním provozu uzavřené ve Vídni dne 8.
11. 1968 (dále jen „Vídeňská úmluva“ nebo „úmluva“) dne 22. 1. 2013, která pro ni vstoupila v platnost dne 22. 1. 2014 (čl. 47 úmluvy). Odvolací soud dodal, že byť řidičský průkaz žalovaného v době dopravní nehody v dubnu 2018 nesplňoval formálně náležitosti Přílohy 6 Vídeňské úmluvy, Turecko stejně jako Česká republika (pro ni vstoupila úmluva v platnost dne 7. 6. 1979 - viz Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 83/2013 Sb. m. s.) se zavázaly vzájemně si uznávat vydané řidičské průkazy za podmínek uvedených v čl.
42 odst. 2 a čl. 43 Vídeňské úmluvy, ve znění od 29. 3. 2011. Skutečnost, že řidičský průkaz, kterým se žalovaný prokazoval, neměl formální náležitosti, neznamená, že mu nesvědčilo příslušné řidičské oprávnění. Pokud žalobkyně poukazovala na výpis z evidenční karty řidiče, odvolací soud zdůraznil, že tento registr neeviduje řidičské průkazy vydané cizím státem. Určujícím bylo, že žalovaný byl v době dopravní nehody držitelem řidičského oprávnění a podmínky pro následný regres žalobkyně podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. nejsou splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, popř. mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, či při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, navíc se odvolací soud bez jakéhokoliv odůvodnění nevypořádal s jejími veškerými odvolacími argumenty.
Za otázky zakládající přípustnost dovolání považuje řešení otázky: ad 1) jaký je vztah důkazu výpisem z evidenční karty řidiče a předloženého řidičského průkazu žalovaného, a zda je řidičský průkaz způsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění, ač samotný řidičský průkaz neobsahuje údaje o možných omezeních řidičského oprávnění, ad 2) zda neplatný řidičský průkaz je způsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění žalovaného, ad 3) zda podle § 118 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. držitel cizozemského řidičského průkazu, kterému vznikla povinnost k jeho výměně podle § 116 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., má zákaz řídit motorová vozidla na území České republiky [analogicky např. se zadržením řidičského průkazu podle § 118b odst. 2)], dokud nepožádá o jeho výměnu, nebo zda nesplnění povinnosti výměny cizozemského řidičského průkazu má za následek pouze jeho neplatnost.
K dovolací otázce ad 1) – která podle jejího přesvědčení nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena – uvádí, že výpisem z evidenční karty řidiče prokázala, že žalovaný v okamžiku pojistné události nedisponoval „příslušným“ řidičským oprávněním, a nebyl schopen předložit platný řidičský průkaz; soudům obou stupňů v té souvislosti vytýká, že se náležitě nevypořádaly s otázkou rozložení důkazního břemene, neboť ona předložením evidenční karty řidiče prokázala, že žalovaný v okamžiku dopravní nehody nebyl držitelem žádného řidičského oprávnění.
Soudy se neměly spokojit pouze s předložením řidičského průkazu žalovaného vystaveného v Turecku, nýbrž měly po žalovaném požadovat předložení listiny obdobné našemu výpisu z registru řidičů v zemi, kde mu bylo uděleno řidičské oprávnění. Podle názoru dovolatelky měly soudy vycházet z výpisu z evidenční karty řidiče. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou [dovolací otázka ad 2)] považuje dovolatelka otázku, zda je ze zákona neplatný řidičský průkaz, který neobsahuje všechny rozhodné skutečnosti o oprávnění jeho držitele, způsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění.
Soudům vytýká, že se nevypořádaly s její argumentací založenou na porušení povinnosti žalovaným, který v rozporu s § 116 odst. 3 zákona č. 321/2000 Sb. nepožádal ve lhůtě o výměnu svého cizozemského řidičského průkazu, a podle § 118 odst. 2 téhož zákona jej jeho cizozemský řidičský průkaz neopravňoval k řízení motorového vozidla na území České republiky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2019, sp. zn.
10 As 130/2019, připouští, že „pokud řidič stěžovatelova typu (tedy držitel řidičského průkazu vydaného cizím státem, který má v ČR trvalý pobyt) nepožádá o výměnu řidičského průkazu podle § 116 odst. 3 (ve tříměsíční lhůtě ode dne, kdy získal povolení k pobytu), neznamená to, že mu zanikne řidičské oprávnění: pouze přijde o možnost prokazovat jeho existenci platným řidičským průkazem.“ Prosazuje, že odvolací soud se nezabýval otázkou toho, zda žalovaným předložený řidičský průkaz je platný, a tedy zda na jeho základě lze prokázat existenci řidičského oprávnění žalovaného; správně měl dospět k závěru, že jím předložený řidičský průkaz byl neplatný, a je proto nezpůsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění.
Ve vztahu k výkladu § 118 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. [dovolací otázka ad 3)], tj. zda porušení povinnosti držitele cizozemského řidičského průkazu k jeho výměně podle § 116 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., pro něj znamená zákaz řídit motorová vozidla na území České republiky nebo pouze neplatnost řidičského průkazu, žalobkyně má za to, že jde o otázku dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nevyřešenou. Prosazuje názor, že řidičský průkaz vydaný cizím státem, jehož držitel má na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dlouhodobé vízum na dobu delší než 1 rok, jej neopravňuje k řízení motorového vozidla na území České republiky, jestliže nepožádal o výměnu takového řidičského průkazu podle § 116 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.; sankcí za takový postup je zákonný zákaz řízení.
Dovolatelka prosazuje, že žalovaný v okamžiku dopravní nehody nebyl oprávněn k řízení motorových vozidel na území České republiky, neboť mu byl uložen zákonem zákaz řízení, nepožádal-li o výměnu cizozemského řidičského průkazu či nebyl držitelem mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem. Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1861/2021, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2023, který se sice vztahoval k regresnímu nároku podle § 10 odst. 1 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb. při porušení zákazu řídit motorové vozidlo po dobu zadržení řidičského průkazu.
Podle jejího přesvědčení jeho závěry lze na nyní souzenou věc vztáhnout analogicky. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i rozsudek odvolacího soudu a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Spatřuje-li dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v řešení otázky hodnocení důkazů (výpisu z evidenční karty řidiče a předloženému řidičskému průkazu žalovaného), pomíjí, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. není možné úspěšně napadnout dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný je držitelem řidičského průkazu vydaného v Turecku, č. oprávnění 722108, z něhož se podává, že je držitelem řidičského oprávnění skupiny B od 12. 5. 1986; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů.
Vytýká-li odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil jí předložený důkaz (výpis z evidenční karty řidiče) oproti důkazu předloženého žalovaným (řidičskému průkazu), neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenou námitkou nezpochybnila
právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení; ty nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka neplatnosti řidičského průkazu, a to se zřetelem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2019, sp. zn. 10 As 130/2019, jakož i judikatorně respektovaný závěr, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§ 125 o. s. ř.), tedy i listina, která obsahuje dohodu (či jiný právní úkon), bez ohledu na to, zda je tato dohoda platná (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, nebo jeho usnesení 27. 4. 2016, sp. zn. KSLB 54 INS 23028/2012, 54 ICm 2891/2013, 29 ICdo 6/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 687/10, publikovaný pod č. 153/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na řešení otázky, zda porušení povinnosti držitele cizozemského řidičského průkazu k jeho výměně podle § 116 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., pro něj znamená zákaz řídit motorová vozidla na území České republiky nebo pouze neplatnost řidičského průkazu [dovoláním vymezená otázka ad 3)] není rozhodnutí založeno, a pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15, odmítl). Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na řešení otázky důsledků porušení povinnosti výměny cizozemského řidičského průkazu.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, pak tím nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu opět vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu