33 Cdo 3552/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce D&I CONSULTING LIMITED se sídlem v Londýně, N2 OTJ, Juliana Close 29,
Spojené království Velké Britanie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Tomášem
Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalovanému Ing. J.
K., o 233.871,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 15 C 136/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 5. ledna 2010, č. j. 15 Co 503/2009-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 29. září 2008, č. j. 15 C 136/2008-39, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci částku 233.871,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z
prodlení od 28. 6. 2002 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč;
současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaný byl
odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. prosince 2005,
č. j. 1 T 56/2004-668 pro trestný čin podvodu, spáchaný deseti útoky, z nichž
dvěma jednáními poškodil společnost Leasing České spořitelny, a. s. se sídlem v
Praze 8, Střelničná 8/1680 (dále jen „Leasing České spořitelny, a. s.“). V
prvním případě se trestného jednání dopustil tak, že dne 19. 11. 2001 ve Frýdku-
Místku jako jednatel společnosti PETRO DICO, s. r. o. zastupoval tuto
společnost jako dodavatelku (prodávající) předmětu pronájmu při uzavírání
leasingové smlouvy č. 91/7/0817/073 mezi společností Leasing České spořitelny
a. s. jako leasingovým pronajímatelem a firmou SAMING, spol. s r. o. jako
leasingovým nájemcem na fiktivní předmět leasingu - tři sestavy PC Office Pro
500N PIII 800 MHz a tři monitory 17 Flat, přičemž předmět tohoto leasingu dodán
nebyl a společnosti Leasing České spořitelny, která předmět leasingu
společnosti PETRO DICO s. r. o. zaplatila, způsobil škodu nejméně 88.621,- Kč. Druhého trestného jednání se dopustil tím, že 19. 11. 2001 ve Frýdku-Místku ve
stejné funkci poškodil tutéž leasingovou společnost obdobným způsobem, neboť
nedodal leasingovému nájemci podle leasingové smlouvy č. 91/7/0817/074 uzavřené
mezi společností Leasing České spořitelny, a. s. a firmou SAMING, spol. s r. o. tři tiskárny HP DeskJet 990CXI, notebook Compaq Pressario 14 XL 355+IPAQ Pocket
Intell Celeron N 667 MHz, přičemž v tomto případě poškodil společnost Leasing
České spořitelny částkou 62.804,- Kč. Poškozená společnost byla se svým nárokem
na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jelikož předmět
leasingu nebyl dodán leasingovému nájemci v důsledku podvodného jednání
žalovaného a leasingový pronajímatel o této skutečnosti nevěděl, zaslal
fiktivnímu leasingovému nájemci společnosti SAMING, s. r. o. upomínky a
následně i výpovědi obou leasingových smluv ze dne 17. 3. 2002 pro neplacení
dohodnutých měsíčních splátek; současně nájemce vyzval k vrácení předmětu
leasingu do 30. 6. 2002. Smlouvou ze dne 2. 2. 2006 ve spojení s přílohou č. 1
postoupila Leasing České spořitelny, a. s. firmě Matco, s. r. o. (mimo jiné)
pohledávky z leasingových smluv č. 91/7/0817/073 a č. 91/7/0817/074 za klientem
SAMING, spol. s r. o. ve výši 146.588,- Kč a 103.902,- Kč. Smlouvou o
postoupení pohledávek č. E3003/345 ze dne 6. 2. 2006 uzavřenou mezi společností
Matco, s. r. o. a žalobkyní byla postoupena pohledávka za dlužníkem SAMING,
spol. s r. o. v účetní hodnotě k 31. 12. 2005 ve výši 146.588,- Kč, jejímž
titulem byla leasingová smlouva uzavřená s Leasingem České spořitelny, a. s.,
předmětem leasingu PC sestava s poznámkou o prohlášení konkursu na dlužníka dne
16. 5.
2002 a o tom, že v souvislosti s pohledávkou byl odsouzen žalovaný. Smlouvou o postoupení pohledávek č. E3003/346 ze dne 6. 2. 2006 uzavřenou mezi
společností Matco, s. r. o. a žalobkyní byla postoupena pohledávka za dlužníkem
SAMING, spol. s r. o. v účetní hodnotě k 31. 12. 2005 ve výši 103.902,- Kč,
jejímž titulem byla leasingová smlouva uzavřená s Leasingem České spořitelny,
a. s., předmětem leasingu PC sestava s poznámkou o prohlášení konkursu na
dlužníka dne 16. 5. 2002 a o tom, že v souvislosti s pohledávkou byl odsouzen
žalovaný. Na tomto skutkovém základě, cituje § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), § 420 a § 442 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního
stupně dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimovan, neboť smlouvami o
postoupení pohledávky prokázal, že na něj byl převeden nárok na náhradu škody
včetně příslušenství, mající původ v předmětných leasingových smlouvách. Jednáním žalovaného byly naplněny všechny podmínky jeho odpovědnosti za škodu
podle § 420 obč. zák. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. ledna 2010, č. j. 15 Co
503/2009-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování
uzavřel, že žalobce není věcně aktivně legitimován. Podle odvolacího soudu je
nepochybné, že společnost PETRO DICO, s. r. o., jejímž jednatelem byl žalovaný,
uzavřela s leasingovou společností 19. 11. 2001 dvě kupní smlouvy, podle nichž
měla společnost PETRO DICO, s. r. o. dodat movité věci v hodnotách 98.710,- Kč
a 139.208,- Kč. Jejich kupní cenu leasingová společnost uhradila, avšak
prodávající žádné zboží leasingovému nájemci - podle leasingových smluv ze dne
19. 11. 2001 - nedodala. Leasingový pronajímatel smlouvou ze dne 2. 2. 2006
postoupil pohledávky vymezené v čl. II, tedy i pohledávky z titulu náhrady
škody způsobené v souvislosti s uzavřením, plněním nebo porušením příslušné
obchodní smlouvy či s nakládáním s předmětem leasingu, mimo jiné i za klientem
SAMING, s. r. o., společnosti Matco, s. r. o. s tím, že pohledávky byly určeny
číslem leasingových smluv a výší pohledávky s poznámkou, že v souvislosti s
pohledávkami byl odsouzen žalovaný. Smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 6. 2. 2006 č. E 3002/345 a č. E 3003/346 postoupila Matco, s. r. o. žalobkyni
pohledávky za dlužnicí SAMING, s. r. o. z leasingových smluv uzavřených s
Leasingem České spořitelny, a. s. dne 19. 11. 2001, jejímiž předměty byly PC
sestavy, přičemž ve smlouvách bylo uvedeno, že v souvislosti s pohledávkou byl
žalovaný odsouzen. S odkazem na § 524 obč. zák. odvolací soud uzavřel, že
smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2006 nedošlo k postoupení
pohledávky z titulu práva na náhradu škody, protože není nárokem spojeným s
pohledávkou za dlužnicí SAMING, s. r. o. vzniklou z leasingové smlouvy, neboť
jde o nárok vzniklý na základě jiné právní skutečnosti.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku
aktivní věcné legitimace, vycházejícím z výkladu obsahu smluv o postoupení
pohledávek ze dne 6. 2. 2006. Prosazuje názor, že na základě těchto dvou smluv
mu byla postoupena i pohledávka za žalovaným z titulu náhrady škody. Pokazuje
na to, že vůlí smluvních stran (rozuměj žalobce a společnosti Matco, s. r. o.)
bylo postoupit i pohledávku na náhradu škody, kterou předtím postoupila
společnost Leasing České spořitelny, a. s., a zmiňuje v té souvislosti ty
jejich části, kde se hovoří o tom, že „v souvislosti s pohledávkou byl odsouzen
Ing. J. K.“ Z této formulace plyne, že smluvní strany považovaly probíhající
trestní řízení za související řízení a právo na náhradu škody za právo
související s postupovanou pohledávkou. Dovolávaje se § 35 odst. 2 obč. zák. má
za to, že na něho sporná pohledávka za žalovaným přešla a že text smluv o
postoupení pohledávek tento závěr dostatečně odůvodňuje. Není srozuměn s
úsudkem odvolacího soudu, že právo na náhradu škody není právem spojeným s
převáděnou pohledávkou. Právo na náhradu škody má totiž základ v předmětných
leasingových smlouvách, neboť škoda vznikla v příčinné souvislosti s
protiprávním jednáním žalovaného. Má za to, že vzájemná souvislost spojuje
právo na náhradu škody s právy plynoucími ze smlouvy natolik, že jej lze
považovat za právo spojené s pohledávkou identifikovanou takovou smlouvou. Navíc nelze pominout skutečnost, že postupitel při postupování pohledávky má
(není-li ve smlouvě uvedeno jinak) vždy vůli pohledávku postoupit jako celek,
tzn. včetně nároku na náhradu škody. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle
jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Ačkoli žalobce v dovolání avizuje jen
použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve
skutečnosti výhradou proti závěru, že smlouvami ze dne 6. 2. 2006 mu byla
postoupena i pohledávka z titulu náhrady škody, obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Tato jeho výhrada je založena výlučně na kritice
skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Pro řešení otázky aktivní věcné legitimace byl určující skutkový závěr, zda
smlouvami ze dne 6. 2. 2006 byla žalobci postoupena i pohledávka na náhradu
škody za žalovaným. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
R 73/2000, vyslovil Nejvyšší
soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů
vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31.
října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura
pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně
z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá
ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro
účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení
věci.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka
ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a
které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat -
jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Již v rozsudcích z 14. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a z 28. listopadu
2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit
již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze
k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve
vzájemné shodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich
smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně,
určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí,
že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich
práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného
projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat
důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Odvolací soud vyložil obsah ujednání obsažených ve smlouvách o postoupení
pohledávky č. E 3002/345 a č. E 3003/346 (obsahově shodných) uzavřených mezi
společností Matco, s.r.o. (jako postupitelem) a žalobcem (jako postupníkem) dne
6. 2. 2006 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“) v souladu se shora
zmiňovanými zásadami. Pohledávka, kterou žalobkyni postoupila společnost Matco
s.r.o., byla ve smlouvě o postoupení pohledávek ze 6. 2. 2006 specifikována
osobou dlužníka (SAMING, s. r. o.), původními tituly (leasingové smlouvy č.
91/7/0817/073 a č. 91/7/0817/074), účetní hodnotou pohledávek k 31. 12. 2005
(146.588,- Kč a 103.902,- Kč) a způsobem zajištění (směnka, avalista T. S.). Ve
spojitosti se specifikací pohledávky je poznamenáno, že „V souvislosti s
pohledávkou byl odsouzen Ing. J. K. Mezi účastníky bylo ujednáno, že
„Postupitel tímto postupuje výše specifikovanou pohledávku na postupníka včetně
všeho příslušenství a zajištění a všech práv s pohledávkou spojených a
postupník tuto pohledávku přijímá“. Z textu smlouvy uzavřené 6. 2. 2006 (z
toho, co v ní bylo slovy vyjádřeno) nevyplývá, že by předmětem postoupení měla
být i pohledávka za žalovaným z titulu náhrady škody. Z pouhé informace o
skutečnosti, že v souvislosti s postupovanou pohledávkou za společností SAMING,
s. r. o. z titulu leasingových smluv uzavřených dne 19. 11. 2001 byl odsouzen
žalovaný, nelze vyvozovat závěr, že předmětem převodu byla rovněž pohledávka za
jinou osobou, než je dlužník z leasingové smlouvy, a z jiného titulu než je
leasingová smlouva. Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud
při hodnocení důkazů nepominul podstatné skutečnosti. Skutkový stav, který byl
podkladem pro napadené rozhodnutí, tak má podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem
odpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tedy užit opodstatněně.
Výhradou vůči závěru, že právo na náhradu škody není právem spojeným s
převáděnou pohledávkou, vystihl dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez
souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou
přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odst. 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. února 2012, sp. zn. 33 Cdo
2164/2010, ve sporu mezi týmiž účastníky s obdobným skutkovým základem, se
zřetelem k právní doktríně (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, 1570 s.) přijal a odůvodnil právní závěr, podle něhož
příslušenstvím pohledávky se rozumí úroky, úroky z prodlení, poplatek z
prodlení a náklady spojené s jejím vymáháním. Pod slovním spojením „práva s
pohledávkou spojená“ se rozumí zejména práva věřitele na zajištění pohledávky
(např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku), právo na soudní
uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci. Nelze jím
však rozumět právo vyplývající ze zcela odlišné právní skutečnosti, vůči
odlišnému dlužníku, které má k převáděné pohledávce pouze ten vztah, že
vyplývají ze skutkově spolu souvisejícího právního úkonu a protiprávního
jednání.
Nelze tedy než uzavřít, že žádný z uplatněných dovolacích důvodů nebyl v daném
případě naplněn. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním
zpochybněných závěrů správný, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2012
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu