U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně STEELMAT spol. s r. o. se sídlem v Litoměřicích, Těchobuzice 1,
identifikační číslo osoby 47051850, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalované PRECHEZA a. s. se
sídlem v Přerově, nábřeží Dr. E. Beneše 24, identifikační číslo osoby 26872307,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, o
určení neplatnosti smluvního ujednání, vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 7 C 58/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. října 2010, č. j. 40 Co 53/2007-326,
I.
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Martina Kopeckého, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 24.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. října 2010, č.
j. 40 Co 53/2007-326, potvrdil rozsudek ze dne 6. listopadu 2006, č. j. 7 C
58/2000-225, ve znění opravného usnesení zde dne 13. prosince 2006, č. j. 7 C
58/2000-240, kterým Okresní soud v Přerově určil, že je neplatné jak ujednání
obsažené v článku XI. kupní smlouvy a smlouvy o věcném břemenu uzavřené dne 23.
2. 1999, tak i odstoupení právní předchůdkyně žalované od této smlouvy ze dne
1. 7. 1999, a jímž rozhodl o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném
znění (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží.
Odvolací soud byl při rozhodování dané věci podle § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán
právními názory, které vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19.
května 2010, sp. zn. 33 Cdo 4079/2007-301, jímž jeho předchozí rozsudek ze dne
25. dubna 2007, č. j. 40 Co 53/2007-278, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí vypořádal se všemi rozhodnými
právními aspekty věci a své právní závěry, od nichž nemá důvod se při
nezměněném skutkovém základu věci odchýlit, uvedl v odůvodnění svého
rozhodnutí. Odvolací soud právní názory Nejvyššího soudu správně interpretoval
a při rozhodování dané věci je respektoval, resp. rozhodl v jejich intencích.
Dovoláním zpochybněný závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno
[tzn. závěr, že plnění sjednané smluvními stranami v článku XI. smlouvy ze dne
23. 2. 1999 je nemožné, a ujednání o takovém plnění, i s ním spojené ujednání o
možnosti prodávajícího (právní předchůdkyně žalované) odstoupit od smlouvy,
jsou proto podle § 37 odst. 2 obč. zák. neplatná], nemůže činit rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným.
Již proto, že odvolací soud při rozhodování postupem podle § 35 obč. zák.
neinterpretoval vůli účastníků projevenou v ujednání čl. XI. smlouvy, nýbrž
posuzoval, zda je plnění podle sporného ujednání vůbec možné, nemůže obstát
námitka dovolatelky, že v souladu s principem ochrany dobré víry je třeba
ujednání obsahující nejasnosti a připouštějící různý výklad v pochybnostech
vykládat k tíži smluvní strany, která si je ve smlouvě vymínila (v dané věci
žalobkyni) a jí pak přičíst nepříznivé důsledky. S výhradami k výkladu ujednání
obsaženého v článku XI. smlouvy je pak spojena i dovolací námitka, že soudy
nerespektovaly dostatečně princip smluvní autonomie. Dovolatelka prosazuje
názor, že smluvní ujednání mělo být „veřejnou mocí respektováno“, neboť bylo
„autonomním projevem, jenž měl odraz v konkrétním jednání, které zákon výslovně
nezakazuje, přičemž ani z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj
nelze odchýlit“. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že je zásadně „ponecháno
na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou,
jaký bude její obsah, její forma, potažmo jaký typ smlouvy si pro konkrétní
případ zvolí“, a přisvědčit lze rovněž tomu, že smluvní strany se mohou
svobodně dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích dohody
o zrušení smlouvy. V posuzovaném případě však odvolací soud založil své
rozhodnutí na závěru, že plnění, které si smluvní strany v článku XI. smlouvy
dohodly, je – objektivně posuzováno – nemožné a v tom případě platí zásada
impossibilium nulla obligatio est. Závěr, že smluvní ujednání, kterým bylo
dohodnuto nemožné plnění, je neplatné, odpovídá § 37 odst. 2 obč. zák.,
neodporuje zásadě ochrany dobré víry, ani nepředstavuje nepřípustný zásah do
smluvní autonomie, jak dovozuje dovolatelka.
Výhrady dovolatelky k procesnímu postupu soudů (vadám řízení), kdy odvolací
soud byl zavázán právním názorem, který Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí
opraveném „nestandardním postupem“, tedy poté, kdy jeho rozhodnutí doručením
nabylo právní moci, lze podřadit toliko ustanovení 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř. Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem, uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se v případě dovolání
přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží. Navíc
namítaná vada řízení ani není dána. Nestandardní procesní postup spatřuje
žalovaná v tom, že po doručení rozsudku dovolacího soudu byly účastnice řízení
vyzvány, aby vrátily písemné vyhotovení rozsudku s odůvodněním, že byla
rozeslána jedna z pracovních verzí obsahující zjevné nesprávnosti, která nebyla
přijata senátem. Dne 30. 7. 2010 jí pak byl doručen rozsudek dovolacího soudu s
odlišným odůvodněním. Má zato, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
4079/2007-301 nabyl podle § 159 o. s. ř. právní moci doručením (a to ve znění
které původně obdržela) a nemohl již být následně opraven.
Podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i
bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li
se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech
rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o
opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud
opravné usnesení nenabude právní moci. Vyskytnou-li se tedy ve vyhotovení
rozsudku chyby v psaní a v počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, je předseda
senátu (samosoudce) povinen rozsudek opravit. Zákon tu má na mysli zjevné
nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení (vydání) nebo ve vyhotovení rozsudku,
jako jsou písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky,
která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti, které jsou zcela zřejmé a
snadno rozpoznatelné. Oprava vyhotovení rozsudku se může týkat záhlaví
rozsudku, jeho výroku, odůvodnění, poučení, popřípadě i data vyhlášení a
podpisu. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud proto může
opravit rozsudek kdykoliv, jakmile chyba vyjde najevo, a to samozřejmě i po
právní moci rozsudku.
V daném případě došlo při elektronickém přenosu dat (v důsledku selhání
techniky i kontrolního systému, které nebylo včas zjištěno) k tomu, že
odůvodnění rozhodnutí obsahovalo zjevné nesprávnosti, resp. zjevně
nekorespondovalo s textem, který byl po odsouhlasení senátem předložen k
přepisu a vyhotovení originálu rozhodnutí. Nejednalo se tedy o opravu
odůvodnění ve smyslu § 165 o. s. ř., jak se mylně domnívá dovolatelka, ale o
opravu zjevné nesprávnosti rozsudku ve smyslu § 164 o. s. ř., respektive jeho
písemného vyhotovení.
Dovolací soud dovolání žalované pro jeho nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5
věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5
písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., v platném znění) a z částky 560,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu