U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. V. Z., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1, Tyršův dům - Újezd 450/40, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému JUDr. Pavlem Hruškou, advokátem se sídlem Praha 5, Arbesovo náměstí 257/7, o zaplacení částky 690.399,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 92/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j. 28 Co 443/2010-317, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku ze dne 2. března 2011, č. j. 28 Co 443/2010-317, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 9. února 2010, č. j. 11 C 92/99-283, ve výroku o věci samé, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 690.399,- Kč s 26 % úrokem od 10. 8. 1998 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“ (soud prvního stupně ve svém předchozím rozsudku ze dne 7. října 2008, č. j. 11 C 92/99-234, který odvolací soud zrušil usnesením ze dne 1. října 2010, č. j. 29 Co 171/2009-262, nerozhodl jinak než v rozsudku dne 9. února 2010, č. j. 11 C 92/99-283 - žalobě rovněž vyhověl), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Ačkoli žalovaný v dovolání avizuje použití způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jeho argumentace obsahově směřuje proti
skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci; podstatou jeho námitek je totiž výtka vadného hodnocení provedeného důkazu znaleckým posudkem Ing. R. (konkrétně námitka, že tento posudek byl upřednostněn před jím předloženými znaleckými posudky), aniž soudy zdůvodnily, z jakých důvodů o jeho správnosti nepochybují. Žalovaný tak uplatnil ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou nerozhodné i další výhrady žalovaného, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, že soud prvního stupně nedodržel závazný právní pokyn vypořádat se s jeho věcnými námitkami, že nebyl k jeho návrhu vyslechnut Ing. R. jako svědek a nebyly provedeny další jím navržené důkazy, že oba soudy pominuly jeho věcně i právně významná tvrzení, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti a že soudy vyšly ze skutkových zjištění učiněných soudy v jiných řízeních, jichž se neúčastnil. Tyto námitky totiž vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu. K výhradě žalovaného, že všechny jím uplatněné námitky jsou současně zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř., lze uvést jen to, že dovolací soud je oprávněn zabývat se zmatečnostmi pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; zmatečnostní vada není sama o sobě způsobilá přípustnost dovolání založit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost (§ 229 a násl. o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání žalovaného odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r. předsedkyně senátu