U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
JUDr. L. L., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalovanému
D. L., zastoupenému Mgr. Václavem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 682/20, o 182.080,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha - západ pod sp. zn. 8 C 117/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č.j. 22 Co 566/2013-150, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č.j. 22 Co
566/2013-150, se ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (kromě již přiznané částky
9.100,- Kč) částku 34.880,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení
tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 17.440,- Kč, vše do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Žateckého ml., advokáta, se
sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.000,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č.j. 8 C 117/2012-99,
ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2013, č.j. 8 C 117/2012-112, uložil
žalovanému zaplatit žalobci 182.080,- Kč s 7,25 % úroky z prodlení od 18. 3.
2011 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 43.980,- Kč [mimosmluvní odměna
JUDr. Jana Žateckého ml., advokáta, za čtyři úkony právní služby po 8.420,- Kč
(§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/, g/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb /advokátní tarif/, v rozhodném znění, dále jen „advokátní tarif“), čtyři
paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu),
zaplacený soudní poplatek z žaloby 9.100,- Kč].
Rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č.j. 22 Co 566/2013-150, Krajský soud v Praze ve
věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a změnil je v nákladovém
výroku tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci jen ve výši
9.100,- Kč; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k nákladovým výrokům odvolací soud uvedl,
že náklady vynaložené na advokátní zastoupení žalobce v řízení před soudem
prvního stupně – vyjma zaplaceného soudního poplatku – nejsou ve smyslu § 142
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“), účelné. Žalobce má právo nechat se
zastupovat v řízení jiným advokátem, na druhé straně však platí, že – sám
advokát – „má dostatek odborných znalostí, aby v řízení, ve kterém uplatňuje
proti svému klientovi nárok na zaplacení palmární pohledávky, byl schopen
uplatňovat toto právo bez advokátního zastoupení.“ O nákladech odvolacího
řízení rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř.; „převážně úspěšný“
žalobce právo na náhradu nákladů advokátního zastoupení nemá, protože – stejně
jako shora – nejde o náklady účelně vynaložené.
Rozsudek odvolacího soudu – a to jen v rozsahu měnícího výroku o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a výroku o nákladech odvolacího řízení (tj.
výroků majících povahu usnesení, viz § 152 odst. 1, § 167 odst. 1, § 211
o.s.ř.) – napadl žalobce dovoláním. Namítá, že volba právního zastoupení
advokátem – byť jde o spor o zaplacení palmární pohledávky – je v souladu s
ústavním právem na právní pomoc a s ohledem na konkrétní okolnosti, resp.
neexistenci skutečností svědčících o rozporu s dobrými mravy či šikanózním
výkonu práva mu měla být přiznána proti neúspěšnému účastníku náhrada nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud tak nesprávně posoudil procesní
otázku práva na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, §
239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“)]. „Účelnost“ vynaložených nákladů při
uplatňování práva proti účastníku, který ve sporu neměl úspěch, nevyložil v
souladu s tím, co implicite vyplývá z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov.
např. usnesení z 18. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2482/2009, rozsudek z 26. 11.
2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014) a co Ústavní soud shrnul v odůvodnění nálezu ze
dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Citované ustanovení
přiměřeně platí i pro řízení odvolací (srov. § 224 odst. 1 o.s.ř.).
Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu uvedl, že „základní zásadou, která ovládá
rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve
věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o.s.ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že
ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by
měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně
vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů
vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném
procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v
rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v
řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň
neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných
občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního
vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její
odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v
rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces
neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím,
že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval“. To, že
při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlíží soud ke všem okolnostem,
které mohou ovlivnit povinnost k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil
k uplatňování nebo bránění práva, vyplývá z ustanovení § 150 o.s.ř., které
zakládá soudu ve vztahu k nákladům řízení moderační oprávnění. Jestliže
účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění
práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem; výjimky
– co do účelnosti a důvodů zvláštního zřetele – možné jsou. Právo každého, tedy i osoby s právnickým vzděláním (např. advokáta) na právní
pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy a
rovnost účastníků před zákonem jsou zaručeny článkem 37 odst. 2 a 3 Listiny
základních práv a svobod. K tomu Ústavní soud v citovaném nálezu uvádí, že
„ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro
něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se
nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak
ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to,
zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v
nedostatku příslušného právního vzdělání, … ale např. i ve vyšší míře
objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení,
a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu
však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v
případě úspěchu nahrazeny“. Zdůraznění účelnosti vynaložených nákladů v § 142
odst. 1 o.s.ř.
je třeba podle Ústavního soudu chápat jako „určitou pojistku
před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či
nadměrnými náklady“. Prostřednictvím účelnosti nelze „vymezovat kategorii osob,
která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de
facto její právo upírat, a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze
sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny
advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám“. Podle Ústavního soudu je třeba rozlišovat, zda je právní zastoupení účastníka,
který je advokátem, jiným advokátem, využitím ústavně zaručeného práva na
právní pomoc, nebo zda se jedná o zneužití práva na úkor protistrany (např. zmocněnec „z opačného konce republiky“, prodlužování řízení žádostmi o
odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit
náklady řízení protistraně apod.). V souzené věci okolnosti svědčící o zneužití žalobcova práva na právní pomoc ze
spisu nevyplývají a pouhé konstatování, že „má dostatek odborných znalostí, aby
v řízení, ve kterém uplatňuje proti svému klientovi nárok na zaplacení palmární
pohledávky, byl schopen uplatňovat toto právo bez advokátního zastoupení“, k
odepření práva na náhradu nákladů řízení z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení
nepostačuje. V odvolacím řízení představují žalobcem vynaložené náklady mimosmluvní odměnu
JUDr. Jana Žateckého ml., advokáta, za dva úkony právní služby po 8.420,- Kč (§
6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g/, k/ advokátního
tarifu) a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu). Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a jelikož dosavadní výsledky řízení
ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud dovoláním
napadené výroky odvolacího soudu změnil (§ 243d písm. b/, § 243f odst. 4
o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (žalobci, který v dovolacím
řízení již zastoupen nebyl, přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek z
dovolání). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).