33 Cdo 3724/2023

33 Cdo 3724/2023-150

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Quadient Technologies Czech s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Na Brně 1972, identifikační číslo 25291939, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 280/23, proti žalované T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, identifikační číslo 64949681, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 123/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, č. j. 47 Co 75/2023-127, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, č. j. 47 Co 75/2023-127, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. 8 C 123/2022-98, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2. 3. 2022, č. j. ČTÚ-49 213/2020-603, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro východočeskou oblast, ze dne 14. 9. 2020, č. j. ČTÚ-126 770/2013-636/XI. vyř. – ZeV, požadující zamítnutí návrhu žalované ze dne 5. 12. 2021, zn. 53699822, v části týkající se úroků z prodlení z částky 2 231 925 Kč a uložení povinnosti podle § 129 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném do 31.

1. 2016 (dále jen „ZEK“), jakož i nahradit žalobkyni náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve správním řízení; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: - dne 23. 1. 2013 bylo pod č. j. ČTÚ-7 040/2013-636/II. vyř. – BIM vydáno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále též „ČTÚ“) o odkladném účinku námitek žalobkyně proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za telefonní služby poskytnuté od 1. 10. do 31. 10. 2012 podle § 129 odst. 3 ve spojení s § 64 odst. 1, 7 ZEK.

Český telekomunikační úřad rozhodl tak, že se podáním námitky splnění povinnosti uhradit platbu ve výši 7 627 241 Kč žalobkyní odkládá do rozhodnutí o této námitce. Jednalo se o dílčí procesní rozhodnutí, proti němuž nebylo možné podat odvolání a jeho případný další přezkum, k němuž však v této věci nedošlo, by byl vyhrazen správnímu soudnictví, - dne 17. 10. 2019 předseda Rady ČTÚ pod č. j. ČTÚ-40 262/2018-603/III. vyř. potvrdil rozhodnutí ČTÚ ze dne 30. 5. 2018, č. j. ČTÚ-7 040/2013-636/XXXIX.

vyř. – VeM, jímž bylo vyúčtování za období od 1. 10. 2012 do 31. 10. 2012 vystavené na částku 7 627 241 Kč včetně DPH sníženo na 2 231 925 Kč včetně DPH,

- dne 6. 11. 2019 žalobkyně sníženou částku uhradila žalované. Následně bylo pokračováno v přerušeném řízení o peněžitém plnění ve výši 2 231 925 Kč s příslušenstvím; řízení bylo z důvodu úhrady jistiny žalobkyní zastaveno a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit 1 075 223,48 Kč představující zákonný úrok z prodlení (7 % p. a. z dlužné ceny 2 231 925 Kč od 20. 12. 2012 do 6. 11. 2019) a náklady potřebné k účelnému uplatňování práva, - mezi účastnicemi řízení nebylo sporu o skutkovém stavu věci, nýbrž o posouzení účinků rozhodnutí ČTÚ o odložení povinnosti uhradit sporné vyúčtování do rozhodnutí o podané námitce, tj. zda žalované náleží příslušenství pohledávky ve formě zákonného úroku z prodlení, bylo-li správním orgánem rozhodnuto o tom, že podáním námitky se splnění povinnosti podle § 64 odst. 1 ZEK odkládá až do rozhodnutí o námitce, - prodlení v právním vztahu účastnic řízení se posuzuje podle § 517 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), - ustanovení § 129 odst. 3 ZEK dávalo v odůvodněných případech možnost správnímu úřadu na žádost účastníka správního řízení, rozhodnout o tom, že podáním námitky se splnění povinnosti podle § 64 odst.

1 ZEK odkládá až do rozhodnutí o námitce,

- tímto rozhodnutím ale není dotčena splatnost závazku a nedochází k přerušení běhu úroků z prodlení (žalobkyně se ocitla v prodlení s úhradou poskytnutých služeb dne 20. 12. 2012). Rozhodnutí o odložení splatnosti závazku a stavení doby nemá vliv na běh úroků z prodlení, - závazek spočívající v úhradě ceny poskytnutých služeb se stal splatným dne 19. 12. 2012,

- přiznáním odkladného účinku námitky by znamenalo stavení běhu úroků z prodlení, což by musel zákon výslovně stanovit. Dlužník v prodlení s úhradou ceny za poskytnuté služby elektronických komunikací by nadále dlužil, avšak věřitel by neměl právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení; neměl by ani možnost bránit se takovému rozhodnutí správního orgánu se zřetelem k ustanovení § 129 odst. 3 ZEK,

- přiznání odkladného účinku podle § 129 odst. 3 ZEK nestaví běh promlčecí doby, a věřitel pro stavení běhu promlčecí doby musí uplatnit své právo návrhem na zahájení správního řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 47 Co 75/2023-127, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh žalované ze dne 5. 12. 2013, zn. 53699822, v části týkající se úroků z prodlení z dlužné částky 2 231 925 Kč zamítl, s tím, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů ve správním řízení, a že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2.

3. 2022, č. j. ČTÚ-49 213/2020-603, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro východočeskou oblast, ze dne 14. 9. 2020 č. j. ČTÚ-126 770/2013-636/XI. vyř.-ZeV; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně nesouhlasí s jeho závěrem, že přes odložení splnění povinnosti uhradit sporné vyúčtování byla žalobkyně od 20. 12. 2012 až do zaplacení přibližně jedné třetiny z původně účtované částky v prodlení. Přesto, že v nálezu ze dne 23.

3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1893/18, Ústavní soud primárně řešil otázku povinnosti civilních soudů poučit účastníka řízení o příslušnosti správních soudů v jeho věci (ratio decidendi), současně se vyjádřil k rozhodnutím o odložení splnění povinnosti uhradit vyúčtování a přisvědčil závěru, že důsledky procesního rozhodnutí ČTÚ podle § 129 odst. 3 ZEK se projeví v hmotněprávní sféře účastníků, nejen z hlediska odkladu splatnosti vyúčtování, ale také z hlediska práva na zaplacení úroků z prodlení. Podle odvolacího soudu rozhodnutí vydávaná ČTÚ ve smyslu § 129 odst. 3 ZEK odkládají splnění soukromoprávních závazků jako celku.

Až do pravomocného rozhodnutí o námitkách nemohla žalovaná donutit žalobkyni k zaplacení vyúčtování a je proto protismyslné, aby ve stejné době mohla být žalobkyně v prodlení s plněním své platební povinnosti, jejíž konečnou výši zjistila až s odstupem sedmi let.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda podání námitky podle § 129 odst. 3 ZEK odkládající až do nabytí právní moci rozhodnutí splnění povinnosti podle § 64 odst. 1 ZEK má hmotněprávní účinky spočívající v odkladu splatnosti a přerušení přirůstání úroků z prodlení.

Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí ČTÚ o přiznání odkladného účinku námitky podle § 129 odst. 3 ZEK je rozhodnutím procesní povahy, a nemůže se proto přímo dotýkat práv účastníka vyplývajících z hmotného práva. Odkazuje-li odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1893/18, pak dovolatelka poukazuje na to, že tímto nálezem Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 proto, že nalézací soudy nepoučily stěžovatelku o možnosti bránit svá práva ve správním soudnictví.

Pouze jako obiter dictum Ústavní soud pod bodem 27 nálezu dodal (bez ohledu na důvod pro který ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil), že „sdílí přesvědčení stěžovatelky, že se důsledky rozhodnutí ČTÚ projevily také v její hmotněprávní sféře, a to nejen z hlediska odkladu splatnosti vyúčtování za poskytnuté telekomunikační služby, ale také z hlediska práva stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení a práva na postup podle § 65 odst. 2 a 3 ZEK.“ Z tohoto prostého konstatování, které Ústavní soud argumentačně nijak nerozvádí ani se k němu blíže argumentačně nevyjadřuje, nelze dovodit, že v případě rozhodnutí ČTÚ o odložení splnění povinnosti podle § 64 odst. 1 ZEK se staví nebo přerušuje právo na úroky z prodlení.

Citovaný nález není ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, nýbrž je ojedinělým rozhodnutím, které se sporné právní otázky dotýkalo pouze nepřímo. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu změnit tak, že se rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2023, č. j. 8 C 123/2022-98, jako věcně správný potvrzuje.

Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Dovolání je podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky, zda odklad splnění povinnosti uhradit sporné vyúčtování podle § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích ve znění účinném do 31. 1. 2016 (dále opět jen „ZEK“), má hmotněprávní účinky spočívající v odkladu splatnosti a přerušení přirůstání úroků z prodlení, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolání je důvodné.

Nesprávným právním posouzením (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).

Podle § 64 odst. 1 ZEK účastník, který je koncovým uživatelem, popřípadě uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací, je povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Podle § 64 odst. 7 ZEK účastník, který je koncovým uživatelem, popřípadě uživatel má právo uplatnit reklamaci na vyúčtování ceny nebo na poskytovanou veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.

Podle § 3 odst. 1 ZEK zřizuje se Český telekomunikační úřad (dále jen „Úřad“) jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.

Podle § 129 odst. 1 ZEK Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Podle § 129 odst. 3 ZEK nevyhoví-li podnikatel poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací reklamaci podané podle § 64 odst. 7 až 9, je účastník, popřípadě uživatel oprávněn podat u Úřadu návrh na zahájení řízení o námitce proti vyřízení reklamace bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 1 měsíce ode dne doručení vyřízení reklamace nebo marného uplynutí lhůty pro její vyřízení (§ 64 odst. 10), jinak právo uplatnit námitku zanikne.

Podáním námitky není dotčena povinnost podle § 64 odst. 1, Úřad je však v odůvodněných případech oprávněn na žádost účastníka, popřípadě uživatele rozhodnout, že podáním námitky se splnění povinnosti podle § 64 odst. 1 odkládá až do rozhodnutí o námitce. Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu se podává, že:

- ČTÚ zahájil na návrh žalované dne 5. 12. 2013 správní řízení o jejím návrhu vedeném pod sp. zn. ČTÚ-126 770/2013-636, ve sporu o splnění povinnosti k peněžitému plnění za poskytnutou službu – vyúčtování za období 1. 10. 2012 do 31. 10. 2012,

- usnesením ze dne 18. 3. 2014, č. j. ČTÚ-126 770/2013-636/IV.vyř.-BIM přerušil podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, řízení ve sporu o plnění povinnosti k peněžitému plnění za poskytnutou službu do rozhodnutí o námitce žalobkyně v řízení vedeném pod sp. zn. ČTÚ-7 040/2013-636, s odůvodněním, že řízení o námitce proti vyřízení reklamace je ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. ČTÚ-126 770/2013-636, o zaplacení dlužné částky řízením o předběžné otázce,

- rozhodnutím ze dne 16. 7. 2014, č. j. ČTÚ-24 253/2014-603, bylo usnesení ze dne 18. 3. 2014, č. j. ČTÚ-126 770/2013-636/IV.vyř.-BIM, potvrzeno, - správní orgán v rámci řízení o námitce žalobkyně proti vyúčtování rozhodnutím ze dne 23. 1. 2013, č. j. ČTÚ-7 040/2013-636/II vyř.-BIM přiznal námitce odkladný účinek až do rozhodnutí o námitce, - rozhodnutím ze dne 30. 5. 2018, č. j. ČTÚ-7 040/2013-636/XXXIX. vyř.- VeM, bylo k námitce žalobkyně rozhodnuto tak, že vyúčtování za období od 1. 10. 2012 do 31.

12. 2012 vystavené na částku 6 356 034,14 Kč bez DPH (tj. po zaokrouhlení 7 627 241 Kč včetně DPH) se snižuje na 1 859 937,72 Kč bez DPH (tj. po zaokrouhlení 2 231 925 Kč včetně DPH), - v řízení o námitce proti vyřízení reklamace rozhodnutím ze dne 17. 10. 2019, č. j. ČTÚ-40 262/2018-636/III. vyř., rozkladový orgán potvrdil rozhodnutí správního orgánu č. j. ČTÚ-040/2013-636/XXXIX. vyř.-VeM, kterým bylo námitce žalobkyně vyhověno a vyúčtování za období od 1. 10. 2012 do 31. 10. 2012 bylo sníženo na částku 2 231 925 Kč včetně DPH; tím bylo ukončeno řízení o předběžné otázce,

- dne 14. 9. 2020, pod č. j. ČTÚ-126 770/2013-636/XI. vyř.-Zev, rozhodl ČTÚ ve sporu o plnění povinnosti k peněžitému plnění za poskytnutou službu co do částky 2.231.925,- Kč tak, že se řízení v tomtu rozsahu zastavuje (výrok I.), vyhověl návrhu žalované „ve zbývající části připadající na příslušenství ceny ve výši 2.231.925,- Kč“ s tím, že „odpůrce je podle § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích povinen uhradit částku 1.075.223,48 Kč představující příslušenství z dlužné částky za poskytnutou službu elektronických komunikací ve celkové výši 2.231.925,- Kč (výrok II.) a rozhodl

o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva (výrok III.). - rozhodnutím ze dne 2. 3. 2022, č. j. ČTÚ-49 213/2020-603, zamítla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozklad žalobkyně proti výrokům II. a III. rozhodnutí ČTÚ ze dne 14. 9. 2020, č. j. ČTÚ-126 770/2013-636/XI. vyř.-Zev, ve sporu o zaplacení částky 1 075 223,48 Kč představující příslušenství z částky 2 231 925 Kč za poskytnutou službu elektronických komunikací, a rozhodnutí bylo ve výrocích II. a III. potvrzeno.

Nejvyšší soud předesílá, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu představované např. jeho rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 162/2015-31, v řízení „o námitkách proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za telekomunikační telefonní služby,“ jejímž předmětem byl „spor mezi poskytovatelem telefonní služby a účastníkem telefonní stanice o telekomunikační úhradu a její výši (…) vztah mezi poskytovatelem služby, který je akciovou společností podnikající v oblasti poskytování telekomunikačních služeb, a účastníkem telefonní stanice je nepochybně vztahem soukromoprávní povahy, a to i přesto, že se procesní otázky řídí obecnými předpisy správního řízení, neboť rozhodující význam pro posouzení charakteru věci má právo hmotné, nikoliv právo procesní, jak se již zdejší soud vyslovil například v usnesení ze dne 30.

9. 2003, č. j. 6 A 60/2000 – 46, (…) rozhodování o námitkách proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za telekomunikační telefonní služby je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů (…) spor o placení částek za vyúčtování je sporem o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem. Právní vztah mezi danými subjekty vznikl na základě smlouvy a žádosti o poskytování telekomunikačních služeb.

Z tohoto důvodu mezi subjekty není přítomný vztah nadřazenosti a podřízenosti (…) Platba nezaplacených částek za poskytnuté telekomunikační služby je dále soukromoprávním nárokem.“ Shora uvedené pro nyní posuzovanou věc znamená, že spor mezi účastnicemi řízení má charakter sporu soukromoprávního, v němž správnímu orgánu náleží posuzovat pouze otázky výslovně stanovené zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, aniž by měl oprávnění prostřednictvím § 129 odst. 3 část druhé věty za čárkou ZEK měnit práva a povinnosti vzniklé ze smluvního občanskoprávního vztahu; může pouze výkon sporných práv a povinností odložit až na dobu do rozhodnutí o podané námitce proti vyřízení reklamace.

Smyslem a účelem institutu odkladného účinku podle § 129 odst. 3 věty ZEK je odložení splnění povinnosti podle § 64 odst. 1, a to až do okamžiku rozhodnutí o námitce proti vyřízení reklamace. Odložení splnění povinnosti není synonymem pro „odložení splatnosti závazku“ vyplývajícího z vyúčtování. Přiznání odkladného účinku znamená jen to, že dlužník nemůže být donucen zaplatit sporné vyúčtování, pokud trvají účinky odložení podle § 129 odst.

3 věty druhé ZEK; takové vyúčtování je ale nadále splatné podle původních smluvních podmínek, pouze tímto rozhodnutím správního orgánu se určuje, že po dobu řízení o námitce není žalobkyně povinna sporné vyúčtování zaplatit; takové rozhodnutí nemá vliv na běh úroků z prodlení z vyúčtované částky. Nelze přehlédnout, že proti odkladu splnění povinnosti není podle § 129 odst. 3 ZEK (ve znění do 31. 1. 2016) přípustné odvolání. Měl-li by odkladný účinek podle citovaného ustanovení směřovat k tomu, že se odkládá splatnost vyúčtování a dlužník není v prodlení se splněním své smluvní povinnosti (nenabíhají úroky z prodlení), proti čemuž se nemůže bránit žádným opravným prostředkem, šlo by o neakceptovatelný stav, kdy by správní orgán nepřípustným způsobem zasahoval do soukromoprávního vztahu, tzn. svým rozhodnutím mohl měnit vzájemný rozsah práv a povinností účastnic občanskoprávního vztahu.

Nejvyšší soud si je vědom závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1893/18, jenž pod bodem 27 bez jakékoliv právní argumentace (jako obiter dictum) dodal, že „sdílí přesvědčení stěžovatelky, že se důsledky rozhodnutí ČTÚ projevily také v její hmotněprávní sféře, a to nejen z hlediska odkladu splatnosti vyúčtování za poskytnuté telekomunikační služby, ale také z hlediska práva stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení a práva na postup podle § 65 odst. 2 a 3 ZEK.“

Ústavní soud se několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral (srovnej nález ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II.ÚS 2925/20). Ratio decidendi nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1893/18, spočívalo argumentačně v závěru, že nalézací soudy nepoučily stěžovatelku o možnosti bránit svá práva ve správním soudnictví.

Jako obiter dictum (tzn. bez ohledu na důvod pro který ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil) Ústavní soud po pouhém konstatování (viz bod bodem 27 nálezu) a bez bližší právní argumentace vyslovil „přesvědčení“, že rozhodnutím ČTÚ o odložení splnění povinnosti podle § 129 odst. 3 ZEK se staví (či přerušuje) právo na zaplacení úroků z prodlení; citovaný nález (ve vztahu k závěru o stavení náběhu úroků z prodlení) navíc nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.), neboť jeho rozhodnutí v řešení uvedené právní otázky hmotného práva není správné. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.