Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o vyloučení soudce Radovana Suchánka z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Němce, zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem 17. listopadu 230, Říčany, jako vedlejšího účastníka, vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2127/14
, takto:
Soudce Radovan Suchánek není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2127/14
.
1. Radovan Suchánek, soudce II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2127/14
, přípisem ze dne 7. října 2014 požádal předsedkyni I. senátu o rozhodnutí o vyloučení své osoby z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti.
2. Důvodem podání návrhu je skutečnost, že právní zástupce vedlejšího účastníka, JUDr. Jiří Nykodým, byl do 17. prosince 2013 ústavním soudcem a předsedou II. senátu Ústavního soudu, přičemž soudce Radovan Suchánek byl členem téhož senátu od 26. 11. 2013. V senátu tak byl s nynějším právním zástupcem vedlejšího v úzkém pracovním a kolegiálním vztahu.
3. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
4. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález
sp. zn. I. ÚS 722/05
ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)].
5. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samotné k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 105/01
ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
6. Pro posouzení projednávané věci je zapotřebí uvést, že Ústavní soud při rozhodování o podjatosti soudce hodnotí odlišně vztahy podle jejich potenciálu založit soudcovu podjatost. Za vztah s největším potenciálem je považován vztah k věci samotné, na opačné straně spektra se pak nachází vztah k právním zástupcům účastníků řízení, přičemž vztah k právnímu zástupci vedlejšího účastníka má ze všech vztahů předvídaných ustanovením § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu potenciál nejmenší. Toto rozlišení je založeno na tom, že v rámci řízení vystupují právní zástupci jako profesionálové, a to v rámci výkonu svého povolání, jejich vztah k věci a zastupovanému účastníku je proto zpravidla pouze profesní povahy, nikoli povahy osobní. Za situace, kdy je pro výkon povolání soudce a advokáta požadováno stejné vzdělání, přičemž toto vzdělání poskytují pouze 4 univerzity v zemi, s přihlédnutím k velikosti České republiky a tomu odpovídající velikosti právnického stavu, stejně tak jako k množství akcí akademické, profesní či jiné povahy, je pravděpodobnost výskytu určitého vztahu mezi soudcem a právním zástupcem mnohem vyšší než pravděpodobnost vztahu soudce k věci či účastníkům řízení. Vzhledem k tomu je pak zapotřebí náležitě posuzovat, zda vztah mezi právním zástupcem a soudcem dosahuje takové intenzity, aby vyvolal oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 808/13
ze dne 26. 8. 2014, bod 12 - 14). Je třeba též vycházet z toho, že funkční období ústavního soudce je časově limitováno a po skončení výkonu funkce soudce Ústavního soudu nemá ústavní soudce žádné finanční benefity z titulu této své funkce. Tedy ústavní soudce je po skončení svého mandátu zpravidla dále nucen působit v některé z právnických profesí, a to typicky jsou soudce obecného soudu nebo advokát, a nelze jej jen s ohledem na bývalé profesní vazby s jeho kolegy bez dalšího vyřadit z možnosti být účastníkem řízení či zástupcem účastníka řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavním soudem bylo již v minulosti řečeno, že existence pouhého profesního vztahu, resp. vztahu kolegiálního, mezi soudcem a právním zástupcem účastníka zásadně ke konstatování podjatosti či k důvodným pochybnostem o nepodjatosti nepostačuje, přičemž totéž platí o vztahu k právnímu zástupci vedlejšího účastníka, který je co do potenciálu založit podjatost posuzován jako ještě slabší (usnesení
sp. zn. II. ÚS 808/13
ze dne 26. 8. 2014, bod 15). Ústavní soud přitom jen zřídka shledává vztah mezi soudcem a právním zástupcem účastníků natolik intenzivním, aby založil podjatost soudce. Podjatost tak nebyla konstatována např. v případě, kdy byl právní zástupce účastníka děkanem fakulty a zároveň vedoucím katedry, jejímž byl soudce členem a na níž měl pracovní poměr (usnesení
sp. zn. II. ÚS 3694/13
ze dne 14. 1. 2014), v případě, kdy byl právním zástupcem stěžovatele bývalý koncipient, později společník soudcovy advokátní kanceláře a v době řízení o ústavní stížnosti společník advokátní kanceláře soudcovy dcery (usnesení
sp. zn. II. ÚS 1502/11
ze dne 13. 8. 2012), v případě osobního kontaktu mezi soudkyní zpravodajkou a právní zástupkyní stěžovatele v medializované kauze (usnesení
sp. zn. I. ÚS 1436/08
ze dne 6. 8. 2008) či v případě, kdy byl soudce při výkonu advokátní praxe s právním zástupcem stěžovatele ve sdružení (usnesení
sp. zn. II. ÚS 294/13
ze dne 13. 2. 2013). Naopak ke konstatování podjatosti dochází zásadně v případě, kdy je vztah osobní povahy, tedy např. pokud mezi soudcem a právním zástupcem existuje přátelský vztah (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 1004/14
ze dne 3. 4. 2014; usnesení
sp. zn. II. ÚS 3764/12
ze dne 6. 3. 2014).
8. V projednávaném případě pak Ústavní soud považuje za stěžejní tři skutečnosti, a to a) délku spolupráce soudce a právního zástupce vedlejšího účastníka, b) dobu, která uplynula od této spolupráce, a c) den, kdy byla projednávaná ústavní stížnost podána. Co se týče délky spolupráce, je třeba brát v potaz, že soudce Radovan Suchánek působil v totožném senátu s právním zástupcem vedlejšího účastníka pouze necelý měsíc. Během této doby, jak plyne z jeho přípisu, s ním nenavázal jiný než pracovní a kolegiální vztah. Od skončení funkčního období ústavního soudce JUDr. Jiřího Nykodýma s ním soudce Radovan Suchánek přitom není v kontaktu, což svědčí o formální povaze vztahu, který mezi nimi vznikl při působení v totožném senátu. Druhou stěžejní skutečností je, že mezi spoluprací soudce a právního zástupce vedlejšího účastníka již uplynula doba, která čítá více než deset měsíců. Ústavní soud má za to, že s ohledem na krátkodobost předchozí spolupráce a profesionální charakter jejich vztahu je doba uplynulá od spolupráce soudce a právního zástupce vedlejšího účastníka dostačující k jeho "vychladnutí". Konečně délka mezi skončením funkčního období JUDr. Jiřího Nykodýma a soudce Radovana Suchánka je významná i ve vztahu k projednávané ústavní stížnosti. Ta totiž došla Ústavnímu soudu 20. června. 2014, tedy více než 6 měsíců po odchodu JUDr. Jiřího Nykodýma z Ústavního soudu. Je proto zřejmé, že JUDr. Jiří Nykodým nebyl během svého působení na Ústavním soudu v projednávané věci jako soudce zapojen, v řízení o projednávané ústavní stížnosti působil pouze v pozici právního zástupce vedlejšího účastníka a v rámci tohoto řízení vůči soudci Radovanu Suchánkovi nevystupoval z jiné pozice než právního zástupce vedlejšího účastníka, nemohl jej proto ani potenciálně ovlivnit např. při jednání o ústavní stížnosti v rámci rozhodování senátu.
9. Ústavní soud proto došel k závěru, že vztah mezi soudcem Radovanem Suchánkem a právním zástupcem vedlejšího účastníka JUDr. Jiřím Nykodýmem není s přihlédnutím ke všem okolnostem způsobilý založit soudcovu podjatost. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu
ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz] poukazoval ve své závěrečné řeči. Dle stěžovatele z těchto rozhodnutí Ústavního soudu plyne jasný právní závěr, že zákonné pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti") nemůže vzniknout, pokud vlastník vozidla prokáže, že vozidlo nebylo v předmětné době provozováno. Tak to v řízení činil i stěžovatel, soud se však s jeho argumenty nikterak nevypořádal a především nikterak nezohlednil výklad zákona provedený Ústavním soudem v předestřených rozhodnutích a jeho judikaturu ignoroval.
4. Poněvadž provedený výklad a aplikace zákona odporují předchozím závěrům Ústavního soudu, je dle stěžovatele rozhodnutí obvodního soudu zjevně nezákonné, neboť se odchýlilo od ústavně konformního výkladu, který byl ze strany stěžovatele očekáván jako výklad, který je bez dalšího závazný a aplikovatelný. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutí Ústavního soudu lze chápat jako určité sjednocení předchozí roztříštěné judikatury obecných soudů, které se k předmětné otázce stavěly značně odlišně.
5. Závěrem stěžovatel podotýká, že není možné, aby v právním státě docházelo ze strany obecných soudů k ignoranci judikatury Ústavního soudu, obzvláště pokud na ni účastník řízení upozorňuje. Rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný, porušuje zásadu předvídatelnosti práva a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces.
II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení (Obvodní soud pro Prahu 1) a vedlejší účastník (Česká kancelář pojistitelů).
7. Účastník řízení toliko odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že o obdobném návrhu žalobce bylo u obvodního soudu rozhodováno již v řízení vedeném pod sp. zn. 125 EC 153/2011.
8. Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření sice uznal, že obvodní soud postupoval po formální stránce nesprávně; ve svém důsledku však žádná stěžovatelova základní práva neporušil. Vedlejší účastník uznává vázanost obecných soudů judikaturou Ústavního soudu, stejně tak souhlasí, že obvodní soud rozhodl v rozporu s touto judikaturou, avšak výklad podaný obvodním soudem pokládá (na rozdíl od výkladu uskutečněného v nálezech Ústavního soudu) za ústavně konformní. Proto navrhuje, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu a předložil věc plénu k přijetí stanoviska, a předkládá argumenty dokládající chybnost předchozí judikatury Ústavního soudu.
9. Vedlejší účastník předně vytýká, že aktuální judikatura Ústavního soudu nerespektovala předchozí rozhodovací praxi, která vycházela z toho, že "provozováním" vozidla byl míněn jeho formální zápis v Centrálním registru vozidel (dále též jen "registr"). Tuto judikaturu přijala většina prvoinstančních soudů a Ústavní soud se nikterak nevypořádal s tím, proč zavedený výklad zcela obrátil a jal se sjednocovat judikaturu zcela překvapivým způsobem. Ostatně proto není nový výklad "stále zažit". A to ani na Ústavním soudu, poněvadž týž senát, který vydal inkriminovaný nález, dokonce hned dva dny po vydání nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2221/13
dospěl k opačnému právnímu závěru a nepokládal za relevantní, zda vozidlo bylo či nebylo provozováno, nýbrž za klíčové hledisko považoval, že nebylo vyřazeno z registru vozidel (viz usnesení
sp. zn. IV. ÚS 775/14
).
10. Za kruciální otázku stěžovatel pokládá výklad pojmu "provozování", přičemž s odkazem na mnohá ustanovení českého právního řádu dokládá, že "provozování" se rovná jeho evidenci v registru vozidel. Podotýká přitom, že opačný výklad by zcela popíral smysl zákona o pojištění odpovědnosti, jímž je ochrana třetích osob, neboť nelze přijmout výklad, že placení pojištění se může vlastník vyhnout pouze tvrzením, že s vozidlem na veřejné komunikaci nejezdil. Tato situace může nastat pouze tehdy, pokud vlastník využije zákonné možnosti k objektivizaci nepoužívání vozidla tím, že jej vyřadí z registru. Požadavek na nutnost vyřazení z registru je proporcionální zvýšenému zájmu na ochraně práv třetích osob (v opačném případě totiž nelze vyloučit situace, že vozidlo bude užito někým jiným).
11. Vedlejší účastník poukazuje rovněž na vůli zákonodárce při přijímání dotčené právní úpravy, jejímž účelem bylo především omezit provozování vozidel, která nemají sjednáno povinné pojištění odpovědnosti, a donutit vlastníky vozidel dodržovat zákon. Za opačné situace navíc budou do garančního fondu přispívat placením vyššího pojistného za pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vlastníci řádně pojištěných vozidel, čemuž chtěl zákonodárce přijetím dotčené novely zabránit.
12. Vedlejší účastník nesouhlasí též se závěrem, že porušení povinnosti vrátit registrační značku orgánu evidence v případě zániku pojištění zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a nikoli též domněnku či fikci o provozování vozidla. Takto znovu opakuje, že ochrana třetích subjektů legitimizuje zvýšené nároky na provozovatele vozidla, který tím, že vozidlo registruje, dává najevo vůli jej provozovat, a pokud se rozhodne vozidlo neprovozovat, musí tuto vůli dát najevo tím, že vozidlo z registrace trvale nebo dočasně odhlásí, a pokud tak neučiní, platí jeho původní vůle vozidlo provozovat. Účelem peněžitého trestu, který je vlastníku (provozovateli) motorového vozidla ukládán za přestupek spočívající v porušení registrační a evidenční povinnosti, je odradit jej od dalšího porušování povinnosti. Naproti tomu v případě příspěvku na pojištění odpovědnosti jde o opatření, jehož účelem je shromáždit příjmy do fondu, který slouží ke krytí specifické kategorie škod vzniklých třetím osobám.
13. Nadto vedlejší účastník poukazuje na praktické obtíže s vymáháním povinného pojištění z odpovědnosti při dodržení výkladu poskytnutého Ústavním soudem, neboť vlastníkovi vozidla postačí jakýkoli svědek, který potvrdí, že vozidlo nebylo provozováno, a nebude v silách vedlejšího účastníka prokázat opak. Výsledkem bude zvyšující se počet vozidel provozovaných bez pojištění odpovědnosti. Ústavní soud by tedy neměl podpořit výklad umožňující zneužívání povinnosti pojištění odpovědnosti na úkor řádně pojištěných, kteří by museli přispívat do garančního fondu zvýšenou částkou, obzvláště za situace, kdy zákon na extrémní případy nespravedlnosti pamatuje v ustanovení § 24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti.
14. Vedlejší účastník tak pokládá zásah do stěžovatelových práv za zdánlivý, neboť ačkoli obecný soud nevzal v potaz judikaturu Ústavního soudu, tak fakticky rozhodl správně. Navíc by dle jeho názoru nebylo adekvátní a hospodárné rušit pro existenci procesní vady předmětné rozhodnutí za situace, kdy je předmětem sporu bagatelní částka.
III. Podstatný obsah spisu
15. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil zejména následující skutečnosti.
16. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) se vedlejší účastník domáhal zaplacení dlužné částky ve výši 3 370 Kč za pojištění odpovědnosti, neboť v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti stěžovatel v období od 5. 10. 2009 do 2. 1. 2010 toto pojištění neuhradil, ačkoli byl vlastníkem motorového vozidla, které bylo evidováno v Centrálním registru vozidel jako provozované.
17. Proti vydanému platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor. Ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že sice je vlastníkem předmětného vozidla, to je však z důvodu závažné technické poruchy dlouhodobě nepojízdné. Proto nemohlo být v předmětném období považováno za motorové vozidlo ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti a nevztahovala se na ně povinnost pojištění z odpovědnosti. S těmito argumenty se v replice ani při ústním jednání vedlejší účastník neztotožnil, obě strany v závěrečných řečech před vynesením rozsudku setrvaly na svých tvrzeních, přičemž z protokolu o jednání před obvodním soudem plyne, že stěžovatel upozorňoval též na aktuální judikaturu Ústavního soudu svědčící jeho závěrům.
18. Nyní napadeným rozsudkem obvodní soud žalobě vyhověl a přikázal žalovanému zaplatit žalobci částku 3 370 Kč za dlužné pojištění z odpovědnosti a částku 9 838 Kč jako náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud vzal za prokázané, že stěžovatel je vlastníkem předmětného vozidla, a stejně tak uznal, že toto vozidlo je dlouhodobě nepojízdné a v předmětném období bylo umístěno mimo komunikaci. Soud však uvedl, že povinnost pojištění z odpovědnosti nezanikne pouze tím, že je vozidlo v nepojízdném stavu nebo ho není možno provozovat na pozemních komunikacích, ale zanikne pouze tehdy, pokud je vozidlo trvale nebo dočasně vyřazeno z registru vozidel, případně se pojištěný dohodne s pojistitelem na přerušení pojistné smlouvy. Tuto situaci ostatně předvídá ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti, když zánik pojištění odpovědnosti váže právě na vyřazení vozidla z registru vozidel nebo na dohodu pojistitele a pojistníka o přerušení pojištění.
19. S ohledem na bagatelnost sporu nebylo proti tomuto rozhodnutí přípustné odvolání, a proto proti němu brojí stěžovatel přímo ústavní stížností.
IV. Právní závěry Ústavního soudu
20. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
21. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1písm. d) Ústavy České republiky povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
22. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že ve své dřívější rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), tedy ve věcech téhož druhu, jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou extrémně vybočujících rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [viz za všechny příklady např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 185/98
ze dne 26. 8. 1998 nebo usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Tomu koresponduje i úvaha Ústavního soudu vyjádřená v usnesení
sp. zn. III. ÚS 2612/07
ze dne 5. 6. 2008, že pokud "občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných ve druhé instanci, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví". Ústavní soud přesto připustil ústavní stížnost k věcnému projednání s ohledem na míru zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a předmět sporu, který se může i přes jeho obecnou bagatelnost dotknout širokého okruhu osob.
23. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatele, že obecný soud ve svém rozhodnutí nezohlednil předchozí judikaturu Ústavního soudu týkající se neexistence povinnosti platit pojištění odpovědnosti za vozidla, která sice jsou evidována v registru, nicméně fakticky nejsou (respektive ani nemohou být) provozována.
24. Ústavní soud v nálezech
sp. zn. IV. ÚS 2221/13
ze dne 31. 3. 2014,
sp. zn. II. ÚS 1413/13
ze dne 7. 5. 2014 a
sp. zn. IV. ÚS 4002/13
ze dne 9. 6. 2014 (N 117/73 SbNU 811) přijatých ve skutkově srovnatelných případech, jako je nyní projednávaná věc, mimo jiné uvedl, že přestože stěžovatel v řízení relevantními důkazy prokazoval, že jeho vozidlo nebylo provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho, že předmětné vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v registru vozidel. Přitom registr údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, neobsahuje a tento závěr není založen ani na žádném zákonném ustanovení, které by obsahovalo nějakou fikci provozování vozidla v případě jeho vedení v registru, a žádné takové ustanovení neexistuje. Je sice pravda, že podle ustanovení § 15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti, pokud pojištění odpovědnosti zaniklo a nebyla-li ve lhůtě 14 dnů ode dne tohoto zániku pojištění uzavřena nová pojistná smlouva týkající se vozidla, byl pojistník povinen nejpozději ve stejné lhůtě vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla příslušnému orgánu evidence. Porušení této povinnosti nicméně zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a nikoliv fikci či alespoň domněnku provozování vozidla (a ani povinnost hradit příspěvek za nepojištěné vozidlo vedlejšímu účastníkovi).
25. Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je navíc podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoli však s pouhým držením vozidla, které provozováno, respektive ponecháno na pozemní komunikaci, není. Za uvedených okolností právní závěr soudu, že vozidlo stěžovatele bylo provozováno, neměl oporu v provedeném dokazování a je závěrem natolik extrémním, že má za důsledek zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud v citovaných nálezech doplnil, že si je vědom skutečnosti, že pojistitel nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a uznal, že ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak.
26. Výše citované závěry plně dopadají i na nyní posuzovaný případ, kdy se v podstatné části shodují i skutkové okolnosti. Stěžovatel v nyní hodnocené věci nepochybně byl povinen vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla příslušnému orgánu evidence, což neučinil, avšak porušení této povinnosti zakládá pouze jeho odpovědnost za přestupek, a nikoli fikci či domněnku provozování inkriminovaného vozidla. I v nyní posuzované věci bylo vozidlo stěžovatele ponecháno v nebytovém prostoru [řečeno terminologií zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, na "místě ležícím mimo pozemní komunikaci", nikoli tedy na dálnici, silnici, místní komunikaci a veřejně přístupné účelové komunikaci, s nimiž zákon o pojištění odpovědnosti spojuje provozování vozidla, a tím i vznik povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti]. Navíc, jak plyne i z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, o skutečnosti, že vozidlo stěžovatele bylo v předmětné době z důvodu závažné technické poruchy dlouhodobě nepojízdné (ostatně již od roku 2006 nemělo platnou technickou prohlídku) a že bylo umístěno mimo pozemní komunikaci, neplynou pochybnosti. Spornou otázkou bylo pouze právní hodnocení povinnosti placení pojištění odpovědnosti za registrovaná, avšak fakticky zjevně nepoužívaná vozidla, přičemž zde se obvodní soud chybně nepřidržel tehdy již známé aktuální judikatury Ústavního soudu.
27. Ústavní soud přitom již vícekrát vyřkl, že obecné soudy jsou jeho judikaturou vázány. Pokud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektují, porušují tím, vycházejíce ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud při svém rozhodování v senátech může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona o Ústavním soudu), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu orgánem veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 252/04
ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a další zde citované nálezy]. Již učiněný výklad Ústavního soudu by tak měl být východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu. Jinými slovy, obecné soudy musí respektovat ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva "domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu" [srov. např. též obsáhlou argumentaci obsaženou v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 301/05
ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)].
28. V nyní projednávaném případě navíc obecný soud do svého rozhodnutí nikterak dřívější závěry Ústavního soudu nepromítl i přesto, že stěžovatel na ně ve své závěrečné řeči poukazoval. Takto napadený rozsudek nedostojí ani požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodování. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval k nutnosti náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Nezávislost rozhodování obecných soudů se totiž uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny).
29. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit - viz ustanovení § 157 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 1481/08
ze dne 11. 12. 2008 (N 220/51 SbNU 725)]. Porušením práva na spravedlivý proces pak může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností) či argumentů, které v řízení vyšly najevo, tím spíše pokud byly účastníky řízení namítány, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by (dostatečným způsobem) odůvodnil jejich irelevantnost [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 2110/07
ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)]. Mezi tato fakta a argumenty zajisté náleží též judikatura Ústavního soudu, která je navíc pro rozhodování soudu směrodatná (viz výše). Pokud tedy obecný soud nikterak nevzal v potaz a nevyjádřil se ke stěžovatelově argumentaci spočívající v odkazu na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu, založil již tímto postupem nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí, neboť se nevypořádal s veškerými argumenty přednesenými stěžovatelem, mezi nimiž judikatura Ústavního soudu zaujímá výhradní místo, a je povinností obecného soudu vždy zkoumat, zda je jeho rozhodnutí v souladu s ní.
30. Dále Ústavní soud dodává, že neshledal ani důvod pro vedlejším účastníkem navrhovaný postup dle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, dle kterého "jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu". Důvod k postupu podle citovaného ustanovení neplyne ani z usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 775/14
, jak se domnívá vedlejší účastník, a to jednak proto, že v tomto případě byla ústavní stížnost odmítnuta pro bagatelnost a Ústavní soud se k předmětné právní otázce meritorně nevyjádřil, a dále z toho důvodu, že i pokud by zde byl určitý právní názor vyjádřen (byť třeba nikoliv výslovně, nýbrž jen s ohledem na výsledek řízení), právní názor vyslovený v usnesení nezakládá povinnost postupovat podle tohoto zákonného ustanovení. Nyní rozhodující senát se přitom ztotožňuje s předchozí výše citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu a nespatřuje důvody, pro které by bylo nezbytné se od ní odchýlit. Navíc v této souvislosti podotýká, že o předmětné otázce rozhodovaly již rozličně obsazené senáty Ústavního soudu, které se s výše vyřčenými závěry ztotožnily (a podobně nepovažovaly za nezbytné předložit věc k posouzení plénu - srov. nález pod
sp. zn. IV. ÚS 4002/13
), a proto zřejmě ani nelze očekávat, že by plénum Ústavního soudu zaujalo v dané věci odlišný právní názor. Dřívější nálezovou judikaturu tak nyní rozhodující senát pokládá za správnou a přesvědčivou, a proto na ni plně odkazuje. Za této situace nelze než konstatovat, že obecný soud nejenom porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť se nikterak nevypořádal s jím přednesenými argumenty, ale tím, že nerespektoval předchozí judikaturu Ústavního soudu, dospěl k právně chybné interpretaci zákona o pojištění odpovědnosti, a tedy k nesprávnému výkladu hmotného práva.
31. Okrajem Ústavní soud dodává, že si je vědom obav vedlejšího účastníka ohledně eventuálního zneužívání názorů vyslovených v dotčené judikatuře Ústavního soudu postupem, kdy by se vlastníci vozidel snažili prokazovat, že jimi evidované vozidlo není provozováno, ačkoliv ve skutečnosti provozováno bylo. Ústavní soud nikterak nepopírá smysl a účel povinnosti vlastníků vozidel zřídit si pojištění odpovědnosti, naopak se s nimi ztotožňuje a především ctí jejich význam ve vztahu ke třetím osobám. Zdůrazňuje však, že povinnost platit pojištění z odpovědnosti musí být vymáhána pouze v těch případech, kdy je jeho výběr adekvátní a odpovídá jeho smyslu a účelu, který zajisté není dán u vozidel, jež zcela zjevně nejsou schopna užívání a provozování. Tato okolnost však i dle předestřené judikatury zdejšího soudu musí být naprosto zřejmá a je to vlastník vozidla, kdo musí unést důkazní břemeno k jejímu prokázání, a nikoliv pojišťovna. Tak tomu bylo i ve všech zde projednávaných případech, kdy pouze na základě důkazů přednesených stěžovateli před obecnými soudy, a nikoli pouze na základě jejich tvrzení bylo zjevné, že jimi vlastněná vozidla nemohla být v dotčených obdobích provozována, a proto nelze od nich spravedlivě požadovat placení pojištění odpovědnosti. Stejný postup bude aprobován za správný i v dalších případech, kdy nebudou rozhodující tvrzení vlastníků vozidel (jak se obává vedlejší účastník), nýbrž konkrétní předložené důkazy svědčící jejich tvrzením, které obecné soudy zváží a na jejichž základě dospějí k závěru, zda v každé konkrétní věci vlastník vozidla důkazní břemeno unesl či neunesl.
32. Nadto Ústavní soud připomíná, že vždy důsledně dbal, aby nedocházelo ke zneužívání práva, a podobně v těchto případech zajisté neposkytne právní ochranu těm, kteří by aktuální judikaturu Ústavního soudu pouze zneužili. Jak již dříve ve své judikatuře konstatoval, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je přitom nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou [nález
sp. zn. IV. ÚS 3402/13
ze dne 4. 6. 2014 (N 115/73 SbNU 793)]. Poskytnutí právní ochrany takovému výkonu práva, který je ve skutečnosti zneužitím práva, je tak v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu, zaručeným v článku 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 980/13
ze dne 19. 6. 2014 (N 126/73 SbNU 903)]. Ve skutkově obdobných řízeních tedy musí být brán v potaz smysl a účel právní úpravy obsažené v zákoně o pojištění odpovědnosti jak ve vztahu k vlastníkům vozidel, jež nejsou schopna provozu, po nichž by nebylo spravedlivé požadovat placení pojištění z odpovědnosti (zde by docházelo ke zneužití tohoto institutu ze strany pojistitelů), tak ve vztahu k vlastníkům provozu schopných vozidel, kteří jsou placením pojištění z odpovědnosti povinováni a pouze za jasně daných podmínek se mohou z jeho placení vyvázat. Zbavení se povinnosti platit pojištění odpovědnosti však musí vycházet z objektivně daných skutečností a nemůže být vedeno snahou o zneužití závěrů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu.
33. Ústavní soud uzavírá, že obecný soud svým rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
34. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
35. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).