II.ÚS 808/13

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Vnoučkové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, vedené pod

sp. zn. II. ÚS 808/13

, takto:

Soudce Vojtěch Šimíček není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod

sp. zn. II. ÚS 808/13

.

Odůvodnění:

1. Předsedkyně I. senátu Ústavního soudu obdržela dne 21. 7. 2014 přípis soudce II. senátu, Vojtěcha Šimíčka, kterým s odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 a § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), žádá o rozhodnutí o vyloučení své osoby z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod

sp. zn. II. ÚS 808/13

, která mu byla přidělena jako soudci zpravodaji.

2. Důvodem podání návrhu je skutečnost, že Mgr. David Zahumenský, právní zástupce stěžovatelky, je doktorandem Katedry ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a soudce Vojtěch Šimíček je jeho školitelem. Z toho vyplývá několikaletá akademická spolupráce, která spočívá mj. v udělování zápočtů a kolokvií, vyslovování souhlasu s žádostmi o stipendia a finanční podpory a v budoucnu také v bližší spolupráci na přípravě a odevzdání disertační práce. Soudce Vojtěch Šimíček nicméně uvedl, že se zástupcem stěžovatelky přes výše zmíněné neudržuje jiné než čistě kolegiální vztahy. Avšak veřejně přístupná informace o zmíněných skutečnostech by dle soudce Vojtěcha Šimíčka mohla navenek budit pochybnost o jeho nepodjatosti, a proto podal návrh na rozhodnutí o vyloučení.

3. Ústavní soud si od účastníků řízení vyžádal vyjádření k návrhu o rozhodnutí o vyloučení. Účastníků se dotázal, zda soudce Vojtěcha Šimíčka považují za podjatého, tedy zda v nich výše uvedené skutečnosti budí odůvodněné pochybnosti o jeho nestrannosti.

4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření vyjádřil přesvědčení, že i za popsané situace bude soudce Vojtěch Šimíček schopen věc nestranně posoudit, a jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci nepožadoval. Uznal však, že popsaný vztah mezi soudcem Vojtěchem Šimíčkem a právním zástupcem stěžovatelky je přece jen takového charakteru, že objektivně mohou pochybnosti o jeho nepodjatosti vyvstat. Vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka by tak nepokládal za překvapivé.

5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že nemá jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudce Vojtěcha Šimíčka a nepovažuje jej tedy s ohledem na charakter vztahu mezi ním a zástupcem stěžovatelky za podjatého. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je totiž nestrannost zapotřebí vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají odůvodněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Pozice soudce Vojtěcha Šimíčka jako školitele právního zástupce stěžovatelky takové pochybnosti nevyvolává.

6. Právní zástupce stěžovatelky potvrdil skutečnosti obsažené v přípisu soudce Vojtěcha Šimíčka, včetně skutečnosti, že mezi ním a jeho školitelem neexistují jiné než čistě kolegiální vztahy. K jejich kontaktu dochází pouze v souvislosti s plněním studijních povinností v rámci doktorského studia a občas také v rámci akademického života, např. ve formě odborných konferencí či seminářů. Vztah tak charakterizuje jako čistě profesní, v rámci soukromého života se nijak nestýkají. Právní zástupce stěžovatelky se domnívá, že jejich vztah doktoranda a školitele za situace, kdy nesdílí společnou kancelář, nevídají se každý den ani nejsou v jiném každodenním kontaktu, je zapotřebí odlišit od situace, kdy by byli např. v poměru zaměstnaneckém. Dále poukazuje na to, že v situaci, kdy je soudce školitelem právního zástupce, je možnost jakéhokoli ovlivnění v důsledku tohoto vztahu menší, než kdyby tomu bylo naopak, tedy pokud by byl právní zástupce školitelem či jinak nadřízeným či nadřazeným soudci. Nespatřuje v současné situaci prakticky žádný rozdíl od situace, kdy byl v minulosti soudce Vojtěch Šimíček jedním z řady jeho vysokoškolských pedagogů v rámci magisterského studia. Je přitom zřejmé, že není možné, aby byli všichni pedagogové vyloučeni jako podjatí vůči všem svým studentům, přestože se s nimi mohli po určitou dobu pravidelně setkávat. Právní zástupce tak uzavřel, že nemá odůvodněné pochybnosti o nestrannosti soudce Vojtěcha Šimíčka a nepovažuje jej tedy za podjatého.

7. Ministerstvo zdravotnictví ve svém vyjádření naopak vyjádřilo názor, že soudce Vojtěch Šimíček by měl být vyloučen. Své stanovisko odůvodnilo poukazem na znění ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže [...] lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Z citovaného ustanovení vyplývá, že k vyloučení soudce postačí i jen pouhá pochybnost, aniž by muselo být prokázáno konkrétní podjaté jednání daného soudce. Ministerstvo zdravotnictví se i přes tvrzení o kolegiální povaze vztahů mezi soudcem Vojtěchem Šimíčkem a právním zástupcem stěžovatelky domnívá, že tyto vztahy mohou minimálně podvědomě ovlivňovat úsudek soudce, a je přesvědčeno o tom, že tedy minimálně pochybnost o jeho nepodjatosti existuje.

8. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

9. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález

sp. zn. I. ÚS 722/05

ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)].

10. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samotné k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 105/01

ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

11. Z přípisu soudce Vojtěcha Šimíčka, jakož i z vyjádření právního zástupce stěžovatelky vyplývá, že v tomto případě není předmětem posouzení jeho subjektivní podjatost, ale toliko skutečnost, zda vztah mezi ním a právním zástupcem stěžovatelky dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

12. Jak bylo výše nastíněno, je zapotřebí nejdříve zjistit povahu vztahu mezi soudcem a osobou, vůči níž je namítána podjatost. Pro definici této podstaty však nepostačuje pouze zkoumat neformální stránku vztahu, která má být základem pro podjatost (tedy vztah školitel-doktorand), ale v prvé řadě k tomu, v jakém postavení se tyto osoby nacházejí v daném řízení. Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž stanoví, že soudce je vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Výčet v daném ustanovení, tedy poměr k 1. věci, 2. účastníkům, 3. vedlejším účastníkům nebo 4. jejich zástupcům, má totiž sestupnou tendenci co do potenciálu vztahu založit podjatost soudce či zdání o podjatosti a je zapotřebí tyto vztahy náležitě rozlišit.

13. Vztah k projednávané věci je vztahem s největším potenciálem založit podjatost soudce, a ten proto zpravidla bude vyloučen z jejího projednání a rozhodování, což je projevem právní zásady nemo iudex in causa sua, tedy nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci. Další ze vztahu ve výčtu, poměr k účastníkům řízení, má již potenciál založit podjatost či pochybnosti o nepodjatosti důvodem menší a případy, kdy soudce i přes určitý vztah k účastníku řízení nebyl nutně shledán podjatým, budou častější (např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2098/10

ze dne 14. 10. 2010).

14. Poměr k zástupcům (vedlejších) účastníků má pak potenciál založit podjatost či pochybnost o nepodjatosti soudce ze všech vztahů ve výčtu nejmenší a k vyloučení soudce na základě vztahu k právnímu zástupci jedné ze stran je zapotřebí přistupovat obezřetně a zdrženlivě. Právní zástupci jsou totiž profesionálové, kteří v této roli vystupují v rámci výkonu svého povolání a jejich vztah k věci a zastupovanému účastníku je tak zpravidla pouze profesní povahy, nikoli povahy osobní. Zároveň je také zřejmé, že vzhledem k stejnému vzdělání požadovanému pro výkon povolání soudce a advokáta a počtu fakult toto vzdělání poskytujícímu, k velikosti České republiky a tomu odpovídající velikosti právnického stavu, stejně tak jako k množství akcí společenské, akademické či jiné povahy, je pravděpodobnost výskytu určitého vztahu mezi soudcem a právním zástupcem mnohem vyšší než pravděpodobnost vztahu soudce k věci či účastníkům řízení. Vzhledem k tomu je pak zapotřebí náležitě posuzovat, zda je skutečně vztah mezi právním zástupcem a soudcem takové intenzity, aby vyvolal oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce. Z judikatury soudu vyplývá, že ke konstatování intenzity vztahu dochází jen zřídka. Podjatost tak nebyla konstatována např. v případě, kdy byl právním zástupcem stěžovatele bývalý koncipient, později společník soudcovy advokátní kanceláře a v době řízení o ústavní stížnosti společník advokátní kanceláře soudcovy dcery (usnesení

sp. zn. II. ÚS 1502/11

ze dne 13. 8. 2012), v případě osobního kontaktu mezi soudkyní zpravodajkou a právní zástupkyní stěžovatele v medializované kauze (usnesení

sp. zn. I. ÚS 1436/08

ze dne 6. 8. 2008) či v případě, kdy byl soudce při výkonu advokátní praxe s právním zástupcem stěžovatele ve sdružení (usnesení

sp. zn. II. ÚS 294/13

ze dne 13. 2. 2013). Naopak ke konstatování podjatosti dochází zásadně v případě, kdy je vztah osobní povahy, tedy např. pokud mezi soudcem a právním zástupcem existuje přátelský vztah (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 1004/14

ze dne 3. 4. 2014; usnesení

sp. zn. II. ÚS 3764/12

ze dne 6. 3. 2014).

15. Existence pouhého profesního vztahu mezi soudcem a právním zástupcem účastníka však zásadně ke konstatování podjatosti či k důvodným pochybnostem o nepodjatosti nepostačuje. V případě soudců Ústavního soudu je pak zmíněné umocněno zvláštní povahou této funkce, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. To se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, která stanovují neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Ústavní soudci pak musí dostát zmíněným nárokům, jednak dosažením určité věkové hranice, jednak dosažením požadované úrovně vzdělání a odborné způsobilosti. Za nastíněných podmínek není možné u ústavních soudců předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, jelikož je zřejmé, že v rámci svého profesního působení před a během výkonu funkce se setkávají s mnohými osobami působícími v právnických profesích, ať už na akademické půdě, při publikační činnosti či při jiných činnostech a příležitostech. Pokud by tak pouhá existence profesního vztahu zakládala podjatost ústavního soudce, mohlo by docházet k nadměrným překážkám v jejich rozhodovací činnosti a plnění jejich dalších povinností. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je nadto třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů.

16. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že v situaci, kdy je právní zástupce účastníka děkanem fakulty a zároveň vedoucím katedry, jejímž je soudce členem a na níž má pracovní poměr, nelze soudce vyloučit z projednání a rozhodování věci, a to právě z důvodu absence jiných vztahů než čistě profesních, resp. kolegiálních (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 3694/13

ze dne 14. 1. 2014). V tomto případě, tedy v případě vztahu mezi soudcem Vojtěchem Šimíčkem a právním zástupcem stěžovatelky jakožto školitelem a doktorandem, existuje vztah mnohem slabší povahy, než ve zmíněném případě. Soudce Vojtěch Šimíček totiž není k právnímu zástupci v podřízeném postavení, jejich vztah navíc nevyplývá z pracovněprávního poměru. Jedná se pouze o vztah akademický, kdy jsou možnosti soudce Vojtěcha Šimíčka ovlivnit postavení právního zástupce stěžovatelky výrazně omezenější a právní zástupce stěžovatelky nemá naopak možnosti ovlivnit postavení soudce Vojtěcha Šimíčka v podstatě žádné. Ústavní soud je proto veden k závěru, že vztah soudce Vojtěcha Šimíčka jakožto školitele a právního zástupce stěžovatelky jakožto doktoranda, který je čistě kolegiální a akademické povahy, s přihlédnutím k nijak nezpochybněné profesionalitě zmíněného soudce, jeho integrity a pravdivosti tvrzení o subjektivní nepodjatosti, není způsobilý založit pochybnosti o jeho nepodjatosti.

17. Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014

Kateřina Šimáčková

předsedkyně senátu

19. Zároveň však Ústavní soud (ve shodě s doktrínou) zdůrazňuje, že toto ustanovení je nutno vykládat ve světle co možná nejširšího přístupu k soudu (tzn. restriktivně) tak, že kasační stížnost není možno podat pouze z týchž důvodů. To především znamená, že je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že smyslem a účelem ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je pouze to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (viz též Potěšil, J. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, s. 1003). Pokud však soud nižší instance při novém projednání věci řeší otázky odlišné (typicky pokud při původním projednání svůj přezkum omezil na otázky procesní a nyní se věnuje již meritu věci), je proti tomuto jeho novému rozhodnutí kasační stížnost přístupná, neboť v opačném případě by účastník tohoto řízení byl zbaven možnosti obrátit se s ochranou svých práv k nejvyšší instanci ve správním soudnictví, tj. k Nejvyššímu správnímu soudu. Neboli, jak konstatoval ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, jestliže krajský soud v novém rozsudku (poté, co jeho předchozí rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen) opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku nezabýval, je další kasační stížnost žalovaného přípustná [navzdory důvodu nepřípustnosti upravenému v § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]; nepřipustit ji by znamenalo odepřít žalovanému přístup k soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010-94).

20. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje rovněž na ustanovení § 109 soudního řádu správního, v němž se projevuje dispoziční zásada kasační stížnosti, která předurčuje meze přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu i pro opakované kasační stížnosti. Jelikož Nejvyšší správní soud v zásadě není oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí mimo rozsah kasační stížnosti, je nasnadě, že v případech, kdy posuzuje například pouze nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu (jak tomu bylo v nyní projednávaném případě), nezabývá se důkladně hodnocením posuzovaného případu ve věci samé, nýbrž se přidržuje posouzení otázky, která je předmětem podané kasační stížnosti. Za dané situace se tedy podává, že eventuální další kasační stížnost směřující proti posouzení merita věci by musela být posouzena jako přípustná, neboť by se týkala otázek, které doposud Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozhodnutí neřešil. Jak také shodně uvádí ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, formalistický výklad předmětného ustanovení by ve svých důsledcích vedl k naprosté zbytečnosti tohoto soudu, neboť tento soud by mohl v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout krajskému soudu jakoukoliv (třebas i malichernou) procesní vadu, a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 2 Afs 26/2008).

21. Ústavní soud se rovněž plně ztotožňuje s komentářovým zněním dotčeného ustanovení soudního řádu správního, dle něhož požadavky na vymezení kasačních námitek již v první kasační stížnosti a s tím spojený závěr o nepřípustnosti opakované kasační stížnosti z jiných důvodů než z důvodu, že krajský soud nerespektoval závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené ve zrušujícím rozsudku, nelze přijmout v případě, kdy první kasační stížnost ve věci podal žalobce a v pořadí druhou kasační stížnost žalovaný (nebo osoba zúčastněná na řízení hájící jiné zájmy než žalobce), nebo naopak. Z povahy věci je totiž zřejmé, že nepřípustnost opakované kasační stížnosti se vztahuje primárně ke kasační stížnosti podávané týmž účastníkem řízení (viz Blažek, T. a kol. Soudní řád správní - online komentář. Praha: C. H. Beck, 2014).

22. Posoudil-li Ústavní soud s ohledem na výše uvedené naplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce nabízí právní řád k ochraně jejích práv, musel dospět k závěru, že stěžovatelka i po v pořadí třetím rozhodnutí městského soudu nadále disponovala možností podat kasační stížnost a brojit před Nejvyšším správním soudem proti právnímu i skutkovému posouzení jejího případu městským soudem, o čemž byla ostatně i řádně poučena.

23. Na základě shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud v zásadě ani v jednom ze svých dříve citovaných rozhodnutí nikterak nevěnoval meritu věci, nýbrž vždy se zaměřil výhradně na procesní otázky přezkumu napadených rozhodnutí. Při prvním kasačním posouzení případu se totiž omezil na posouzení otázky, zda stěžovatelka měla brojit proti podkladovému rozhodnutí odvoláním ve správním řízení, ve druhém se pak soustředil na hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Všechny tyto otázky se tedy zjevně týkají především procesního posouzení daného správního řízení, respektive naplnění zákonných požadavků na rozhodnutí v něm vydaná, nikterak však nesměřují do merita věci, kterým bylo částečné odmítnutí registrace nestátního zdravotnického zařízení z důvodů uvedených v rozhodnutí správního orgánu. Touto otázkou se zabýval městský soud až při třetím projednání věci, kdy především hodnotil, zda správní orgány nepřekročily meze správního uvážení, a vypořádával se s právní argumentací stěžovatelky i jí předloženými důkazními materiály. K tomuto postupu jej ostatně vyzval též Nejvyšší správní soud ve svém druhém zrušujícím rozsudku, v jehož závěru jasně uvedl, že posuzoval, zda rozhodnutí žalovaného není nezákonné pro nepřezkoumatelnost, a nyní bude na městském soudu, aby znovu projednal žalobu stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti; rovněž tak v prvém řízení Nejvyšší správní soud výslovně odmítl řešit věc po stránce meritorní. Za této procesní situace tedy nemohla stěžovatelka adekvátně dovozovat, že by jí podaná kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost, neboť Nejvyšší správní soud se jejími námitkami, které jsou mj. obsaženy v ústavní stížnosti, v předchozích řízeních vůbec nezabýval.

24. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že argumentace Nejvyššího správního soudu, na niž upozorňuje stěžovatelka v replice k vyjádření obecných soudů, se týkala toliko využití různých podkladů v rámci správního uvážení (a odůvodnění vydaného rozhodnutí), jakožto splnění podmínky přezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí, nikterak však nehodnotila jejich samotný obsah, k němuž směřují námitky stěžovatelky předestřené v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud totiž ve svém v pořadí druhém (a nyní napadeném) rozhodnutí hodnotil tyto podklady toliko z hlediska jejich využití v rámci odůvodnění správního rozhodnutí, nezabýval se však otázkou, zda jejich obsah svědčí závěrům vyřčenými správními orgány. Pokud tedy stěžovatelka považovala závěry městského soudu a správních orgánů vyvozené z těchto podkladových materiálů za chybné, měla proti nim nejprve brojit podanou kasační stížností, neboť s ohledem na argumentaci kasačního stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a ustanovení § 109 odst. 3 soudního řádu správního se Nejvyšší správní soud v předchozích řízeních jejich obsahem nejen že nezabýval, ale ani se jimi za dané procesní situace zabývat podrobně nemohl.

25. Ústavní soud nemohl ostatně ani přehlédnout, že nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházelo z kasační stížnosti žalovaného (vedlejšího účastníka) a nikoli stěžovatelky. V této souvislosti se proto podává, že stěžovatelka, která nebyla "iniciátorkou" tohoto řízení o kasační stížnosti, měla pouze omezené možnosti stran vlastní argumentace a předkládaných námitek v tomto kasačním řízení, neboť ve svých vyjádřeních byla vázána kasační stížností vedlejšího účastníka - žalovaného. Za této situace by se tedy jevil protiústavním jí deklarovaný postup, kdy by Nejvyšší správní soud odmítl její kasační stížnost pro nepřípustnost, neboť takto by jí odňal právo efektivně hájit své zájmy v řízení o kasační stížnosti. Nelze totiž polemizovat s tím, že až v kasační stížnosti by mohla stěžovatelka řádně a plně přednést své argumenty týkající se jak merita věci, tak otázek, které dle jejího názoru řešil Nejvyšší správní soud v předchozím (druhém) řízení, neboť v tomto řízení vystupovala sice jako účastnice, s ohledem mj. na ustanovení § 109 odst. 3 soudního řádu správního však procesně účinně nemohla přednést námitky, které jsou obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti, neboť ty fakticky nebyly předmětem tehdejšího řízení před Nejvyšším správním soudem.

26. Stranou pak Ústavní soud neponechává ani skutečnost, že stěžovatelka byla městským soudem v nyní napadeném rozhodnutí poučena o možnosti podat proti jeho rozhodnutí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Byla tak řádně vyrozuměna o možnosti ochrany svých práv a zájmů před soudem vyšší instance. Jestliže svým vlastním úsudkem dospěla k opačnému závěru a rozhodla se podat proti rozhodnutí městského soudu ihned ústavní stížnost, musela si být vědoma rizika, že Ústavní soud může jí podanou ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost (uvedené ostatně plyne též z jejího obsahu). Pokud tedy vzala na sebe toto riziko, nemůže se v následné replice k vyjádření obecných soudů dovolávat práva na spravedlivý proces, neboť toto právo jí bylo primárně zaručeno procesními předpisy a taktéž kvalifikovaným poučením městského soudu, které se z vlastní iniciativy rozhodla nerespektovat.

27. Kromě již uvedeného pak Ústavní soud také poznamenává, že dle spisového materiálu městský soud i po druhém rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v rámci jednání před soudem prvého stupně doplnil na návrh stěžovatelky dokazování. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom již dříve vyřkla, že je přípustná opakovaná kasační stížnost, doplnil-li krajský soud po zrušení svého původního rozsudku dokazování, byť nově zjištěné skutečnosti hodnotil v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum ve zrušovacím rozsudku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 25/2009-66). I s ohledem na tuto rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu se tedy jeví jako správné poučení městského soudu určené stěžovatelce, že může proti jeho rozsudku brojit kasační stížností, a naopak se jeví jako nedůvodný závěr stěžovatelky, že k ochraně svých práv mohla využít pouze ústavní stížnost.

28. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelka nevyužila všech možností, které jí nabízí právní řád k ochraně jejích práv, když i přes řádné poučení městského soudu nebrojila proti jeho rozhodnutí kasační stížností, nýbrž rovnou ústavní stížností, a to i přesto, že jí předestřené námitky týkající se merita věci (právních i skutkových otázek) nebyly v předchozích rozhodnutích Nejvyššího správního soudu posuzovány; její závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti tak neměl oporu v právních předpisech ani judikatuře Nejvyššího správního či Ústavního soudu.

29. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel tedy Ústavní soud předložený návrh jako nepřípustný odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj