33 Cdo 3738/2023-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Praha 9, Davidovičova 1675/4, proti žalované J. S., zastoupené JUDr. Denisou Rajdovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o 145 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 355/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 17 Co 155/2023-369, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalované zaplacení částky 145 200 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 145 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 11. 4. 2020 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl či odmítl, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné.
5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Dovolání není přípustné.
10. Dovolatelka namítá, že odvolacím soudem byla nesprávně posouzena otázka, zda „ustanovení o zajištění závazku zájemce k uzavření kupní smlouvy je nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „o. z.“)“, neboť jí citovaná judikatura přiznává možnost sjednání utvrzení závazku spotřebitele i v případě, že není explicitně sjednáno zajištění závazku podnikatele.
11. Uvedená dovolací námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelkou zmiňovaná rozhodnutí se netýkala posouzení přiměřenosti ujednání o zajištění závazku, tudíž závěry v nich uvedené nelze pro skutkovou i právní odlišnost v této věci aplikovat.
12. Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. SDEU vyložil v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. (…) Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu a tuto povinnost spotřebitele do adhézní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy.
13. Závěr odvolacího soudu v této projednávané věci je s výše uvedeným v souladu.
14. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) posoudil otázku, zda „je ustanovení rezervační smlouvy zakotvující povinnosti mezi převodcem a zájemcem možné výkladem podle § 1812 o. z. rozšířit tak, že se práva a povinnosti zakotvené v tomto ustanovení vztahují i na žalovanou jako zprostředkovatele“. Brojí proti závěru odvolacího soudu, který dovodil, že smlouva žalobci k uzavření smlouvy o převodu poskytuje dodatečnou lhůtu po uplynutí rezervace, která váže i ostatní smluvní strany, a pokud v této dodatečné lhůtě nebude uzavřena smlouva o převodu z důvodů na straně převodce, bude žalobci rezervační záloha vrácena. Podle dovolatelky tím, že se nezabýval námitkou, že žalovaná nebyla po uplynutí rezervační doby oprávněna ani povinna cokoliv činit, se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 864/2008.
15. Tato výhrada však přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o námitku skutkové povahy, jejímž prostřednictvím dovolatelka prosazuje odlišný náhled na soudy zjištěný obsah smlouvy (prosazuje, že po uplynutí rezervační lhůty nebyla podle smlouvy povinna cokoliv činit). Tato argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Nadto uvedená námitka směřuje vůči toliko jednomu z vícero samostatných důvodů, na nichž odvolací soud svůj právní závěr o nepřiměřenosti dotyčného smluvního ujednání založil; právní závěr odvolacího soudu tak obstojí i při absenci dovolatelkou zpochybněného důvodu.
16. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalobci vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelkou tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze shrnuje v předchozím řízení učiněná skutková tvrzení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu