33 Cdo 378/2024-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JIMAZI INVESTMENT LIMITED, se sídlem v Kyperské republice, Kermia Building, 6th floor, 1097 Flat/Office 601 (zahraniční osoba registrovaná pod č. 245284), zastoupené Mgr. Lenkou Mikolášovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Letenské náměstí 76/3, proti žalované A. K., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o povolení obnovy řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 83/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 18 Co 192/2020-141, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Lenky Mikolášové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. 3. 2020, č. j. 28 C 83/2018-75, zamítl žalobu, jíž se žalovaná domáhala obnovy řízení (výrok I), odkladu vykonatelnosti rozsudku ze dne 28. 3. 2019, č. j. 28 C 83/2018-27 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Usnesením ze dne 31. 8. 2020, č. j. 18 Co 192/2020-141, Městský soud v Praze potvrdil ve výrocích I a III rozhodnutí soudu prvního stupně a žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 3.600 Kč. Odvolací soud uzavřel, že nejsou dány důvody obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
s. ř.“). Tvrzení, že „bez své viny nemohla použít v původním řízení“ skutečnosti a důkazy existující již v roce 2016, tj. před podáním žaloby, opřela žalovaná o to, že žije trvale v XY, ale soud jí doručoval na adresu trvalého pobytu v České republice, takže o probíhajícím řízení nevěděla. Pro řádné doručení rozhodnutí soudu je podstatné, že bylo doručováno na adresu pro doručování, jíž byla v daném případě adresa trvalého pobytu žalované vedená podle zvláštního předpisu - zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů /zákon o evidenci obyvatel/, ve znění pozdějších předpisů.
Doručení stejnopisu rozhodnutí na adresu svého trvalého pobytu v České republice žalovaná nezpochybnila a nevyužila možnosti namítnout neúčinnost doručení (§ 50d o. s. ř.). K námitce porušení práva na spravedlivý proces odvolací soud uvedl, že právní úprava doručování na evidenční adresu není založena na skutečnosti, zda se na této adrese adresát zdržuje či nikoli, ale vychází ze zásady, že každý evidovaný občan České republiky je odpovědný za existenci adresy pro doručování. Chránit vlastní zájmy si přitom může i ten, kdo žije v zahraničí, a žalovaná tak mohla učinit jednoduchým oznámením doručovací adresy v příslušném registru (§ 46b písm. a/ o.
s. ř.), případně si mohla zřídit datovou schránku, která je přístupná i ze zahraničí. Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Žalobou na obnovu řízení doručenou 27. 8.
2019 se žalovaná domáhala vydání rozhodnutí, kterým soud povolí obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 83/2018, v němž rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 28 C 83/2018-27, žalované uložil zaplatit žalobkyni 125 000 EUR s 8,5 % úroky z prodlení od 1. 1. 2018 do zaplacení, a to z titulu plnění plynoucího ze smlouvy o zápůjčce. Rozsudek nabyl 26. 6. 2019 právní moci. V žalobě odkázala na „nové“ skutečnosti a důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a namítla, že o probíhajícím řízení nevěděla, neboť je státní občankou Kanady a trvale žije mimo území České republiky.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, pak otázku, zda v případě zjištění, že účastník je občan cizího státu, má soud postupovat při doručování formalisticky podle dikce zákona či má zkoumat skutečnou adresu, na níž se účastník zdržuje, za dosud neřešenou považovat nelze. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, ze dne 11.
1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 813/2016, či ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1989/2019) vyplývá, že právní úprava doručování písemností platná od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, je úpravou přísnější než úprava předchozí a vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit sám. Adresát je proto odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje.
Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení § 46b písm. a/ o. s. ř., z něhož vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje.
Uvedené závěry jsou aprobovány rovněž v rozhodovací činnosti Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této otázce v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a výhrady dovolatelky nepřesvědčily dovolací soud, aby se od těchto závěrů odchýlil. Dovolatelka se dále mýlí, tvrdí-li, že se odvolací soud při posouzení toho, co je možné považovat za „nové“ skutečnosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn 28 Cdo 321/2003, Nejvyšší soud vyložil, že „[P]ro posouzení “novosti” takové skutečnosti je rozhodující, že ji účastník nemohl včas použít v původním řízení bez své viny, tj.
že o ní nevěděl a že ani jinak nesplnění své povinnosti tuto skutečnost tvrdit a nabízet o ní důkazy z procesního hlediska nezavinil.“ Žalovaná v dovolání opakovaně uvádí, že o původním řízení nevěděla, proto bez své viny nemohla podstatné skutečnosti v řízení tvrdit a prokázat. Pro posouzení toho, co je možné považovat za „nové“ skutečnosti, není rozhodující to, že účastník neví o probíhajícím řízení, ale to, že bez své viny v průběhu řízení neví o skutečnostech podstatných pro rozhodnutí ve věci.
Jen na okraj lze uvést, že s ohledem na závěry uvedené v předchozích odstavcích nelze souhlasit s žalovanou, že o původním řízení nevěděla bez své viny. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3603/2010, není přiléhavý. Jestliže účastník neuplatňuje nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (viz výše), je nerozhodné, zda by jím uplatňované námitky byly způsobilé přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. K namítaným vadám řízení, které – pokud by jimi bylo řízení skutečně zatíženo - mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.) přihlédnout nelze, není-li (jako v projednávané věci) dovolání přípustné. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu