33 Cdo 3805/2018-190
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně
Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v Praze, s.r.o. se sídlem v Praze 6, U
Hadovky 1544/11 (identifikační číslo 271 41 284), zastoupené JUDr. Klárou
Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6,
proti žalovaným 1) J. Z., bytem XY, a 2) I. Z., bytem tamtéž, zastoupeným Mgr.
Vladimírem Pavlisem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o 99.900
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C
14/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
3. 2018, č.j. 62 Co 407/2017-166, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č.j. 62 Co
407/2017-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2017, č.j.
14 C 14/2017-111, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 vrací k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 7. 2017, č.j. 14 C
14/2017-111, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala 99.900 Kč s
8,05% úroky z prodlení z částky 49.950 Kč od 24. 1. 2016 do zaplacení a s 8,05%
úroky z prodlení z částky 49.950 Kč od 16. 11. 2016 do zaplacení a smluvní
pokuty ve výši 20.529,45 Kč; na náhradě nákladů řízení přiznal žalovaným
106.765,56 Kč.
Rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č.j. 62 Co 407/2017-166, Městský soud v
Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že smlouva o studiu je
spotřebitelskou smlouvou, pro kterou platí princip vyváženosti vzájemných práv
a povinností (§ 1810, § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Ujednání článku III písm. d/, e/
a článku IV (posledního odstavce) posoudil jako neplatná ve smyslu § 1813 a §
588 o. z., neboť žalovaní se zavázali zaplatit sjednané školné i tehdy, když
žák ke studiu „z objektivních příčin“ vůbec nenastoupí a rodiče od smlouvy
(„nezaviněně“) včas a řádně v souladu se smlouvou odstoupí. Stejné platí i pro
zajištění řádné platby školného; žalovaní se zavázali zaplatit smluvní pokutu i
v případě, kdy žalobkyně neplnila, „neboť sjednaná výuka konkrétního žáka ke
dni odstoupení od smlouvy ještě ani nezačala.“ Právo na zaplacení školného ani
právo na smluvní pokutu tedy žalobkyni nevzniklo.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost shledává v posouzení ujednání o zaplacení školného soukromé
základní škole v případě, kdy žák do školy ke studiu nenastoupí, z pohledu
ustanovení § 1813 o. z., jež – podle jejího názoru – nemělo být vůbec
aplikováno. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn.
IV. ÚS 4361/12, připomíná, že byla připravena vzdělání jejich dítěti
poskytnout, ale žalovaní po třech měsících od uzavření smlouvy od ní
odstoupili. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení
právního vztahu založeného smlouvou o poskytování základního vzdělání jako
spotřebitelského), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
resp. výstupy k dané problematice dosud nelze označit za již ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu (§ 237 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ustanovení § 1810 o. z. vymezuje spotřebitelské smlouvy prostřednictvím
subjektů, které právně jednají, tj. jako smlouvy, které se spotřebitelem
uzavírá podnikatel.
Podle § 2 odst. 1, písm. f/ a g/ zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve znění účinném do 31. 1. 2016, je výrobkem věc, která je určena
k nabídce spotřebiteli, včetně práv a závazků s touto věcí souvisejících, a
službou jakákoli podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli,
včetně práv a závazků s touto činností souvisejících.
Podle článku 50 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen
„Smlouva“) se za služby pokládají úkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud
nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. Služby
zahrnují zejména:
a/ činnosti průmyslové,
b/ činnosti obchodní,
c/ činnosti řemeslné a
d/ činnosti v oblasti svobodných povolání. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. 12. 2006,
o službách na vnitřním trhu (dále jen „směrnice 2006/123/ES“), definuje v
kapitole I. článku 4 pojem „služby“ jako jakoukoli samostatnou výdělečnou
činnost poskytovanou zpravidla za úplatu ve smyslu článku 50 Smlouvy. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyšel z
toho, že syn žalovaných M. Z. byl rozhodnutím žalobkyně z 2. 12. 2015 přijat od
1. 9. 2016 k pětiletému studiu. Podle článku III smlouvy o studiu z 8. 1. 2016
(„Povinnosti rodičů“), kterou uzavřeli žalovaní s žalobkyní, sjednali účastníci
školné za jeden školní rok částkou 99.900 Kč. Za prodlení s platbou školného
(splátek školného) se žalovaní zavázali zaplatit smluvní pokutu 5% z dlužné
částky jednorázově a 0,05% z dlužné částky za každý započatý den prodlení
(článek III písm. d/ smlouvy). V článku III písm. e/ smlouvy strany sjednaly,
že „povinnost rodičů zaplatit školné dle této smlouvy není předčasným ukončením
smlouvy, zejm. odstoupením od smlouvy některé ze smluvních stran, nebo
případem, kdy žák/žákyně studium nenastoupí či v něm nepokračuje, dotčena;
zaplacené školné ani jeho část se v případě předčasného ukončení smlouvy nebo v
případě, kdy žák/žákyně studium nenastoupí či v něm nepokračuje, nevrací. Smluvní strany si výslovně sjednávají, že pokud žák /žákyně nenastoupí, ukončí
nebo přeruší studium v průběhu prvého pololetí školního roku, jsou rodiče
povinni uhradit prvou i druhou splátku školného za příslušný školní rok.“ Podle
článku IV („Podmínky ukončení studia“), poslední odstavec, „rodiče mohou od
smlouvy jednostranně písemně odstoupit z jakéhokoliv důvodu. V případě
odstoupení od smlouvy jsou však povinni sdělit toto rozhodnutí škole nejpozději
do 31. 5. příslušného školního roku; v případě nedodržení této lhůty jsou
rodiče povinni uhradit škole školné za celý jeden následující školní rok, tj. obě splátky školného za následující jeden školní rok. Odstoupením rodičů od
smlouvy není dotčeno ustanovení čl. III písm. e/ této smlouvy.“ Žalovaní – pro
nespokojenost s výukou a pochybnosti o zabezpečení budoucí řádné výuky syna –
odstoupili od smlouvy e-mailovým sdělením z 23. 3. 2016, následně písemně
doporučeným dopisem z 23. 3. 2016, který žalobkyně obdržela 30. 3. 2016 („s
předstihem 5 měsíců před zahájením školního roku“). „Stanovení podmínek studia za úplatu v souladu s obecně závaznými
právními předpisy ČR“ – předmět smlouvy o studiu – byl konkretizován závazkem
žalobkyně poskytnout žáku v době školního roku vzdělání odpovídající
legislativním požadavkům pro první stupeň základních škol, tj. po dobu povinné
školní docházky ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.
Zřizovat jiné
školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na
takových školách lze vzdělání poskytovat za úplatu, která je příjmem právnické
osoby vykonávající činnost dané školy (článek 33 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., § 123 odst. 1, 4
zákona č. 561/2004 Sb.). Bez zřetele k tomu, zda převažujícím předmětem její
činnosti je soustavná výdělečná činnost za účelem dosažení zisku, je žalobkyně
právnickou osobou zapsanou ve školském rejstříku, předmětem jejíž činnosti je
poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle zákona č. 561/2004 Sb. (srov. § 8 odst. 6, § 141 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.). Finanční prostředky
na činnost škol a školských zařízení, které nezřizuje stát, kraj, obec, svazek
obcí nebo registrovaná církev nebo náboženská společnost, které bylo přiznáno
oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, poskytuje na
zvláštní účet kraje ministerstvo (§ 162 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb.). Krajský úřad poskytuje právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských
zařízení, které nejsou zřizovány státem, krajem, obcí, svazkem obcí nebo
registrovanou církví nebo náboženskou společností, které bylo přiznáno
oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, dotaci v rozsahu a
za podmínek stanovených jiným právním předpisem a kontroluje její využití (§
162 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací
soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších
předpisů). Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 zabýval povahou úplaty za vzdělání poskytované obecně prospěšnou
společností (§ 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných
společnostech a o změně a doplnění některých zákonů) v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Zdůraznil, že „studiem na vysoké [ať již
veřejné (§ 5 zákona č. 111/1998 Sb.), státní (§ 94 zákona č. 111/1998 Sb.) nebo
soukromé (§ 39 zákona č. 111/1998 Sb.)] škole občané realizují ústavně
garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních
práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje,
že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách,
podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.“
Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia,
nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby
(zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na
vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v
přístupu ke vzdělání. Výklad pojmu „služba“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu
unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující
pochybnosti.
Podle bodu 34 odůvodnění směrnice 2006/123/ES musí být posouzení toho,
zda určité činnosti, zejména činnosti financované z veřejných prostředků nebo
poskytované veřejnými subjekty, představují „službu,“ provedeno případ od
případu s ohledem na všechny její vlastnosti, zejména pak na způsob jejich
poskytování, organizace a financování v daném členském státě. Soudní dvůr
uzavřel, že podstatným znakem úplaty je skutečnost, že představuje protiplnění
za dotyčné služby, a uznal, že v případě činností prováděných bez protiplnění
státem nebo z pověření státem v rámci jeho povinností v sociální, kulturní,
vzdělávací a soudní oblasti, jako jsou kursy poskytované v rámci vnitrostátního
vzdělávacího systému nebo správa systémů sociálního zabezpečení, které nejsou
spojeny s hospodářskou činností, charakteristický znak úplaty chybí. Úhrada
poplatku příjemci, například školné nebo zápisné hrazené studenty za účelem
určitého příspěvku na úhradu provozních nákladů systému, sama o sobě úplatu
nepředstavuje, neboť daná služba je stále v zásadě financována z veřejných
prostředků. Na tyto činnosti se tak nevztahuje definice „služby“ v článku 50
Smlouvy a nespadají proto do oblasti působnosti směrnice. V rozsudku ze dne 11. 9. 2007, ve věci C-76/05, Herbert Schwarz a Magda
Gootjes-Schwarz proti Finanzamt Bergisch Gladbach, Soudní dvůr poznamenal, že v
případě kurzů nabízených institucemi, které jsou součástí veřejného
vzdělávacího systému a jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných
prostředků, přestože někdy musí být hrazeny poplatky nebo školné za účelem
přispění na náklady fungování vnitrostátního vzdělávacího systému, neexistuje
úplata, a tedy ani „služba“ podle unijního práva. Naopak vzdělávání poskytované
vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých
prostředků – žáky a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního
práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu. V rozsudcích ze dne 27. 9. 1988, ve věci C-263/86, Belgický stát proti
René Humbel a Marie-Thérese Edel, a ze dne 7. 12. 1993, ve věci C-109/92,
Stephan Max Wirth proti Landeshauptstadt Hannover, Soudní dvůr dospěl k závěru,
že studijní program institutu vyššího vzdělání, který je součástí sekundárního
vzdělání poskytovaného v rámci státního vzdělávacího systému, nelze považovat
za službu ve smyslu článku 50 Smlouvy. Zdůraznil, že podstatný znak úplaty
spočívá v tom, že „představuje protiplnění za předmětnou službu, na níž se
poskytovatel a příjemce služby obvykle dohodnou. Tato charakteristika však
chybí v případě studijních programů v rámci státního vzdělávacího systému. V
první řadě stát při zřizování a udržování takového systému neusiluje o
výdělečnou činnost, ale plní své povinnosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v
sociální, kulturní a vzdělávací oblasti. Zadruhé, dotčený systém je zpravidla
financován z veřejných zdrojů, a nikoli žáky nebo jejich rodiči.
Povaha
činnosti není ovlivněna skutečností, že žáci nebo jejich rodiče musí někdy
platit poplatky za výuku nebo za zápis, aby mohli určitým způsobem přispět na
provozní náklady systému.“
Při posouzení smlouvy o studiu z 8. 1. 2016 z hlediska § 1810 o. z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí – jak uzavřel odvolací soud – jen
zjištění, že žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě
společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem
podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při
právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované
právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je – také – poskytování
vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3
zákona č. 561/2004 Sb. Dalším kriteriem je způsob financování právnické osoby
(žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo
hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem
na vzdělávání a školské služby. Zdůraznit je třeba i naléhavost státního zájmu
na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého; zde platí zásada,
že „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání
neziskovou a skutečně sociální povahu.“
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalobkyně po
právu, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se
vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu