33 Cdo 3880/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců
a) B. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově,
Masarykovo náměstí 102, b) J. P., c) J. P., a d) D. P., zastoupeného zákonným
zástupcem J. P., proti žalovaným 1) H. S., a 2) V. S., zastoupeným JUDr.
Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 321/22, o zaplacení
částky 350.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 6 C 94/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2010, č. j. 23 Co 531/2009-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl
„změněn“ rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. června 2009, č. j. 6 C
94/2008-63, tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobcům smluvní pokutu za dobu od 1. 11. 2004 do 31. 1. 2010 ve výši 670.950,-
Kč, a jímž byl ve zbývajícím rozsahu potvrzen ve výroku o věci samé a bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přestože odvolací soud formálně dílem
změnil a dílem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, obsahově v rozsahu
smluvní pokuty za dobu od 1. 11. 2004 do 31. 1. 2010 ve výši 670.950,- Kč jej
potvrdil. Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí
odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §
219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je
obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva
a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti
dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto
není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí (k tomu srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Námitkou, že postupem soudu prvního stupně byla žalovaným odňata
možnost jednat před soudem (a odvolací soud tento postup toleroval), uplatnili
dovolatelé zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Pomíjí přitom, že ke
zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takové vady, i kdyby byly
dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. nezakládají. K
posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003).
Namítanými vadami řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícími v
neposkytnutí poučení žalovaným podle § 118a odst. 2, 3 a § 119a odst. 1 o. s.
ř. a v nedostatcích odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, se dovolací soud
nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jak vyplývá z § 242
odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li
dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Tvrzené vady řízení - i kdyby byly opodstatněné - nejsou bezprostředním
důsledkem řešení otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí
spočívalo; nemůžou proto splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní spojují s – podle
nimi v rozhodovací praxi dovolacího soudu – dosud neřešenou otázkou
nepřiměřenosti výše smluvní pokuty z hlediska její celkové výše.
Dovolací soud již vícekrát ve svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu
sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100% zajištěné
pohledávky ročně lze - právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu -
považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9.
srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, rozsudek ze dne 26. ledna 1999 sp. zn. 29
Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
6/2000). K otázce přiměřenosti se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne
23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, v němž přijal a odůvodnil závěr, že
na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li
důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou
„denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých
důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil,
tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní
pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§
243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měli proti žalovaným právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu