33 Cdo 3900/2008

33 Cdo 3900/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci

žalobkyně VICTORIA CORPORATION realitní kancelář s. r. o. se sídlem

Ostrava-Zábřeh, U Mostu 1160/3, zastoupené Mgr. Martinem Brudným, advokátem se

sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Škroupova 1114/4, proti žalovaným 1) S. M. a

2) I. M., zastoupeným Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem Nový Jičín, K

Nemocnici 18, o zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 204/2005, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2008, č. j. 42 Co

544/2007-108, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

7. ledna 2008, č. j. 42 Co 544/2007-108, se zamítá.

II. Dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 7. ledna 2008, č. j. 42 Co 544/2007-108, se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů

dovolacího řízení 23.030,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

Mgr. Lukáše Stočka, advokáta se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6. srpna 2007, č. j. 12 C

204/2005-88, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní

moci rozsudku společně a nerozdílně částku 160.000,- Kč spolu se smluvní

pokutou ve výši 0,1 % z částky 160.000,- Kč za každý den prodlení ode dne 1. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu

zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky

II. a III.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci dne 2. 10. 2003 uzavřeli

smlouvu (označenou jako smlouva příkazní), v níž se žalobkyně zavázala zajistit

pro žalované prodej jejich nemovitostí za minimální kupní cenu 4,000.000,- Kč a

žalovaní se jí za to zavázali zaplatit sjednanou provizi ve výši 4 % ze

stanovené kupní ceny do 3 pracovních dnů „ode dne převodu“ (bod 15. smlouvy). V

bodě 18. smlouvy se účastníci pro případ odstoupení od této smlouvy v průběhu

plnění dohodli, že žalovaní zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši provize. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 2. 1. 2004. Účastníci se dne 19. 1. 2004 dohodli na prodloužení účinnosti smlouvy do 31. 5. 2004 (příloha č. 1 ke

smlouvě) a dne 16. 3. 2004 konstatovali, že žalobkyně zajistila kupujícího

město P. (příloha č. 2 ke smlouvě). Žalovaní a město P. uzavřeli dne 9. 4. 2004

kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitostem žalovaných za kupní

cenu 4,000.000,- Kč. Protože se účastníci kupní smlouvy dohodli, že návrh na

vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem bude podán až po úplné

úhradě kupní ceny, uzavřeli téhož dne smlouvu o zajišťovacím převodu práva,

kterou byl zajištěn závazek žalovaných převést nemovitosti na kupujícího po

úhradě kupní ceny. Vklad vlastnického práva na základě smlouvy o zajišťovacím

převodu práva nebyl do katastru nemovitostí zapsán a řízení o povolení návrhu

na vklad bylo dne 14. 4. 2004 přerušeno, neboť na nemovitostech vázl zápis

nařízené exekuce na majetek žalovaných; exekuce byla zapsána v důsledku záměny

povinných exekutorem. Od provádění exekuce prodejem nemovitostí žalovaných

exekutor následně upustil. Žalovaní dne 13. 5. 2004 od kupní smlouvy uzavřené s

městem P. odstoupili, neboť kupující neuhradil první splátku kupní ceny ve

sjednané lhůtě. Poté, co vyhledali pomoc advokáta JUDr. R., za jeho součinnosti

uzavřeli s městem P. dne 8. 12. 2004 novou kupní smlouvu o prodeji nemovitostí,

na základě níž byl povolen vklad vlastnického práva k nemovitostem města P. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že

účastníci uzavřeli smlouvu zprostředkovatelskou ve smyslu § 774 a násl. zákona

č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Podle ujednání účastníků vznikl žalobkyni nárok na provizi jednak při splnění

sjednaných podmínek a jednak při odstoupení od smlouvy v průběhu plnění (bod

18. smlouvy).

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na

provizi, protože žalovaní dosáhli toho, k čemu smlouva směřovala, a protože od

smlouvy odstoupili poté, co sice katastrální úřad řízení přerušil, avšak nic

nebránilo tomu, aby byl povolen vklad podle původní smlouvy po odstranění vady. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně pouze v tom, že účastníci

uzavřeli smlouvu zprostředkovatelskou podle § 774 obč. zák.; s ostatními jeho

právními závěry se neztotožnil. Především konstatoval, že žalobkyně se

nedomáhala zaplacení smluvní pokuty podle bodu 18. smlouvy, nýbrž provize podle

bodu 15. smlouvy. Výkladem ujednání obsaženého ve smlouvě dospěl k závěru, že

závazek zaplatit žalobkyni provizi byl v bodě 15. vázán na převod nemovitostí. Žalobkyni by příslušel nárok na provizi, jestliže by splnila podmínky

vyplývající z bodů 1. a 13. smlouvy, tj. zajistit prodej nemovitostí,

zabezpečit vypracování kupní smlouvy a realizovat vklad vlastnického práva do

katastru nemovitostí. Jelikož žalobkyně kupní smlouvu ze dne 8. 12. 2004

nevypracovala a nezajistila ani vklad nabývaného vlastnického práva do katastru

nemovitostí, sjednané podmínky smlouvy pro vznik nároku na provizi nesplnila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm.

b/ a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že jí

nevznikl nárok na provizi, neboť byl vázán na závazek vypracovat kupní smlouvu

a realizovat návrh na vklad nabývaného práva do katastru nemovitostí. Je

přesvědčena, že tato povinnost ve smlouvě (bod 13.) pregnantně sjednána nebyla.

Prosazuje názor, že podstata zprostředkovatelské smlouvy spočívá jen v závazku

zprostředkovatele vyvíjet činnost, která má vést k uzavření smlouvy mezi

zájemcem a třetí osobou; přitom zde musí existovat příčinná souvislost mezi

činností zprostředkovatele a dosaženým výsledkem. Připomíná, že po uzavření

smlouvy inzerovala nabídku prodeje nemovitostí a následně žalovaným vytvořila

možnost uzavřít s městem P. kupní smlouvu. Má tedy za to, že podmínky pro vznik

nároku na provizi splnila. Výklad pojmů „zabezpečuje“ a „realizuje“ odvolacím

soudem považuje za striktní a poukazuje na to, že žalovaní jí neposkytovali

součinnost a věc řešili sami. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že

se zabýval chybným právním názorem soudu prvního stupně, který nárok vyhodnotil

jako nárok vyplývající z bodu 18. smlouvy, ač se takového plnění nedomáhala.

Odvolacímu soudu vytýká formální pochybení týkající se výroků o nákladech

řízení, z nichž není zřejmé, k jakému stupni řízení se povinnost hradit náklady

řízení vztahuje. Z uvedených důvodů a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 30 Cdo 1593/2000 navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu

zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní sdílí právní závěry odvolacího soudu. Zdůrazňují, že kupní smlouva, na

jejímž základě byl povolen vklad do katastru nemovitostí, nebyla uzavřena v

důsledku aktivního jednání žalobkyně, která nesplnila povinnost zabezpečit

zpracování návrhu této kupní smlouvy a realizaci návrhu na vklad nabývaného

práva do katastru nemovitostí podle bodu 13. smlouvy; nesplnila tudíž povinnost

zajistit prodej nemovitostí vyplývající z bodu 1. smlouvy. Prodej nemovitostí

byl totiž účastníky při uzavírání smlouvy o zprostředkování chápán jako stav,

kdy oni obdrží kupní cenu a kupující bude zapsán jako vlastník v katastru

nemovitostí. Protože v tomto smyslu nebyl prodej nemovitostí realizován

přičiněním žalobkyně, nevznikl jí nárok na provizi. Tento závěr koresponduje i

s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1593/2000, neboť

žalobkyně nebyla v závěru aktivní a na jejich výzvy k součinnosti nereagovala. Museli se proto obrátit na JUDr. R., aby dosáhli cíle, který sledovala

zprostředkovatelská smlouva. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej

článek II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu

oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240

odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.). Dovolání proti měnícímu výroku ve věci

samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a

o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence zmatečností z obsahu spisu nevyplývá a žalobkyně je ani netvrdí. Námitka, že se odvolací soud zabýval chybným právním názorem soudu prvního

stupně, který nárok vyhodnotil jako nárok vyplývající z bodu 18. smlouvy, ač se

smluvní pokuty nedomáhala, vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tento dovolací důvod však žalobkyně neuplatnila opodstatněně;

odvolací soud postupoval v souladu s § 212 o. s. ř. a věc projednal v mezích, v

nichž se odvolatelé domáhali přezkumu napadeného rozhodnutí, a poté, co převzal

skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dospěl k odlišnému právnímu

závěru. Výhrady žalobkyně proti výkladu obsahu smlouvy ze dne 2. 10.

2003 odvolacím

soudem, konkrétně proti jeho závěru, že vůlí účastníků vyjádřenou ve smlouvě

bylo vázat vznik nároku na provizi na zajištění prodeje nemovitostí,

vypracování návrhu kupní smlouvy a realizaci návrhu na vklad nabývaného práva

do katastru nemovitostí, jsou podřaditelné jedině pod dovolací důvod podle §

241a odst. 3 o. s. ř. (srovnej rozsudek ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon

1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, v

němž Nejvyšší soud vysvětlil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy /jiného

právního úkonu/, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní

práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na

zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně rozhodl v rozsudku ze

dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní

judikatura pod označením SJ 46/2002).

Prostřednictví dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se nepojí s

každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení

jsou významné jen ty výtky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění,

ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném

dokazování v podstatné části oporu. Podstatnou částí se přitom rozumí takové

skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro

rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva.

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může

vzniknout pochybnost; pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která

ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména

gramatickým, logickým či systematickým, ale též podle vůle toho, kdo právní

úkon učinil, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k tvrzené vůli je to, aby nebyla

v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu

právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. však nemůže měnit či

nahrazovat již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel

směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili

účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval

v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán

písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.

Stěžejní pro právní závěr, zda žalobkyně má právo na provizi (§ 774 obč. zák.),

bylo zjištění, na splněním kterého jejího závazku byl ve smlouvě vznik tohoto

práva vázán a zda jej žalobkyně splnila. Smlouva uzavřená účastníky obsahuje v bodě 1. ujednání smluvních stran, podle

něhož se žalobkyně zavazuje pro žalované „zajistit prodej“ jejich blíže

specifikovaných nemovitostí. V bodě 10. smlouvy žalovaní zmocnili žalobkyni,

aby za ně jednala s třetími osobami ohledně všeho, co může napomoci k prodeji. Podle bodu 11. smlouvy se žalobkyně zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu,

aby žalovaní měli příležitost uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou. V bodě 13. smlouvy si účastníci sjednali, že v případě, že dojde k dohodě o prodeji mezi

žalovanými a třetí osobou, „zabezpečuje žalobkyně zpracování návrhu kupní

smlouvy a realizaci návrhu na vklad nabývaného práva do příslušného katastru

nemovitostí“. V bodě 15. smlouvy se účastníci dohodli, že se žalovaní zavazují

uhradit žalobkyni dohodnutou provizi ze stanovené prodejní ceny ve výši 4 %

včetně DPH nejpozději do tří pracovních dnů ode dne „převodu“ (viz bod 1

smlouvy). Ujednání účastníků smlouvy uzavřené dne 2. 10. 2003 o tom, za splnění jakých

předpokladů náleží žalobkyni provize, není - pokud jde o význam jednotlivých

použitých pojmů - zcela jednoznačné. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že

dohodly-li se smluvní strany, že žalobkyně zajistí žalovaným za odměnu prodej

zde specifikovaných nemovitostí třetí osobě při výčtu jejích činností (tj. zabezpečit zpracování návrhu kupní smlouvy a realizaci návrhu na vklad

nabývaného vlastnického práva do katastru nemovitost) a že jí odměna (provize)

náleží do tří dnů ode dne jejich převodu, pak nelze než výkladem z hlediska

vzájemné návaznosti použitých pojmů a jejich řazení ve struktuře celé smlouvy

dovodit, že předpokladem vzniku práva žalobkyně na odměnu nebylo jen vyvíjet

činnost směřující k tomu, aby žalovaní měli příležitost uzavřít kupní smlouvu s

třetí osobou (bod 11. smlouvy), nýbrž to, aby za účinnosti zprostředkovatelské

smlouvy (tj. do 31. 5. 2004) kromě toho, že vyhledá zájemce o koupi, s nímž

žalovaní uzavřou kupní smlouvu, také zabezpečila jak zpracování návrhu kupní

smlouvy, tak realizaci návrhu na vklad nabývaného vlastnického práva do

katastru nemovitostí podle této kupní smlouvy (body 10. a 13. smlouvy). Jinými

slovy gramatickým, systematickým a teleologickým výkladem ujednání zachyceného

ve smlouvě lze dospět k jedinému závěru, že smluvní strany v ní projevily

shodnou vůli, podle níž žalobkyni vznikne nárok na provizi, jestliže jejím

přičiněním (v důsledku jejího aktivního konání specifikovaného v bodě 13. smlouvy) žalovaní nejenže uzavřou kupní smlouvu s jí vyhledanou třetí osobou,

ale na základě této kupní smlouvy bude též vloženo nabývané vlastnické právo do

katastru nemovitostí. Kdyby tomu tak nebylo, postrádalo by logiku ujednání v

bodě 15. smlouvy (navazující na jeho bod 13.), podle něhož závazek žalovaných

zaplatit žalobkyni provizi je spojován s převodem (vlastnického práva).

Pojmy

použité v jazykovém vyjádření obsahu zprostředkovatelské smlouvy jsou natolik

zřetelné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli žalobkyně usuzovat

na záměr stran učinit předpokladem vzniku práva na provizi toliko

zprostředkování příležitosti k uzavření kupní smlouvy s třetí osobou. Jak bylo

zjištěno, žalobkyně sice vyhledala kupujícího, se kterým žalovaní uzavřeli dne

9. 4. 2004 kupní smlouvu, jejíž návrh žalobkyně vypracovala, ovšem podání

návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve lhůtě do 31. 5. 2004 již nezajistila a vlastnické právo kupujícího nebylo podle této smlouvy

vloženo. Předmětné nemovitosti žalovaní prodali, resp. vlastnické právo na

téhož kupujícího bylo převedeno až podle další kupní smlouvy uzavřené s delším

časovým odstupem (dne 8. 12. 2004) za součinnosti advokáta JUDr. R., kterého k

tomu zmocnili. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nesplnila podmínky, na něž

byl vázán vznik práva na provizi, je proto správný. Z uvedeného vyplývá, že

žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. neuplatnila opodstatněně. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze

vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně

polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, že jí nevznikl nárok na provizi,

argumentací, že jejím přičiněním byla uzavřena kupní smlouva. Není srozuměna s

jeho právním názorem, že ve zprostředkovatelské smlouvě lze vázat vznik nároku

na provizi na závazek vypracovat kupní smlouvu a zajistit vklad vlastnického

práva do katastru nemovitostí. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy,

jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval. Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucích ke vzniku

občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v

občanskoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní

autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných

subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude

její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku

zvolí (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS

387/99, publikovaný pod č. 1 ve svazku č. 17 Sb. n. u. US). Podle § 774 obč. zák. se zprostředkovatelskou smlouvou zprostředkovatel

zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje

zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním

zprostředkovatele. Podstata zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 obč. zák. spočívá v závazku

zprostředkovatele za odměnu vyvíjet aktivně činnost, jíž vytvoří zájemci

příležitost uzavřít určitou smlouvu se třetí osobou, a v závazku zájemce

poskytnout zprostředkovateli odměnu, dojde-li přičiněním zprostředkovatele k

uzavření smlouvy.

Činnost zprostředkovatele lze charakterizovat tak, že vyhledá

osoby se zájmem o uzavření smlouvy, že seznámí zájemce s třetí osobou a umožní

jim vyjednávat o smlouvě. Není-li jiné dohody ve zprostředkovatelské smlouvě,

není zprostředkovatel povinen se těchto kontraktačních jednání účastnit. Není

oprávněn za zájemce jednat nebo cokoli přijímat, pokud mu k tomu zájemce

neudělil plnou moc (§ 777 obč. zák.). Zprostředkovateli zásadně vzniká právo na

odměnu v dohodnuté výši (§ 775 obč. zák.) při kumulativním splnění dvou

podmínek, a to, že zájemce uzavřel s třetí osobou zprostředkovávanou smlouvu a

že tuto smlouvu strany uzavřely přičiněním zprostředkovatele. Není-li tedy

odchylného smluvního ujednání, vzniká zprostředkovateli právo na odměnu až

samotným uzavřením smlouvy. Zprostředkovateli proto nenáleží odměna za

zprostředkování, jestliže k uzavření smlouvy nedošlo, přestože k tomu vytvořil

podmínky. Zprostředkovatel nemá právo na odměnu ani tehdy, byla-li sice smlouva

uzavřena, avšak zprostředkovatel se o to svou aktivní činností nezasloužil. Tak

tomu je i v případě, kdy zájemce a třetí osoba uzavřou zprostředkovatelskou

smlouvu až po dlouhé době a za jiných skutkových okolností (srovnej Švestka,

J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 - 880

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2284 a n.). Nejvyšší soud v

žalobkyní zmiňovaném rozsudku ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1593/2000,

dovodil, že existence příčinné souvislosti mezi jednáním zprostředkovatele a

uzavřením zprostředkovávané smlouvy předpokládá, že nebýt snahy a úsilí

zprostředkovatele, směřující k zajištění příležitosti pro zájemce uzavřít

smlouvu s třetí osobou, by k tomuto výsledku nedošlo. V rámci smluvní

autonomie není vyloučeno, aby si účastníci smlouvy sjednali ohledně vzniku

nároku na provizi odlišný režim v souvislosti s dalšími závazky, jež

zprostředkovatel převzal v rámci své činnosti směřující k uzavření

zprostředkovávané smlouvy, a jejichž splnění smluvní strany učinily

předpokladem vzniku práva na provizi. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě,

kdy závazek žalobkyně nespočíval pouze ve vyhledání zájemce o koupi, ale též v

aktivním konání při uzavírání kupní smlouvy a při nabývání vlastnického práva

kupujícím vkladem do katastru nemovitostí. Jestliže žalovaní bez aktivní účasti a působení žalobkyně převedli vlastnické

právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli šest měsíců

poté, co uplynula doba, na kterou byla zprostředkovatelská smlouva uzavřena, a

co závazek z této smlouvy zanikl uplynutím doby (§ 578 obč. zák.), je správný

právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nárok na provizi podle bodu 15. smlouvy nevznikl, neboť k převodu vlastnického práva kupní smlouvou ze dne 8. 12. 2004 došlo bez jejího ve smlouvě specifikovaného přičinění. Protože ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl

uplatněn opodstatněně, dovolací soud dovolání směřující proti výroku napadeného

rozsudku ve věci samé zamítl (§ 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně směřující proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu

není přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek). Dovolací soud je proto v tomto rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5 věta

první a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž

dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady dovolacího

řízení, jež jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání

prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši

22.430,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a §

19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad

hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené

povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou

oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).