33 Cdo 3923/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré v právní věci
žalobkyně Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s. se
sídlem v Praze 8, Za Poříčskou branou 6/256, PSČ 18600, identifikační číslo
osoby 49241494, zastoupené JUDr. Petrem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze
8, IBC, Pobřežní 8, proti žalovanému Ing. V. K., zastoupenému JUDr.
Pravoslavem Svobodou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Palachova 39, o
zaplacení 24,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 1407/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2008, č. j. 9 Cmo 178/2007-128, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2008, č. j. 9 Cmo
178/2007-128, ve výroku III., jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 14. února 2007, č. j. 19 Cm 1407/1998-110, ve vyhovujícím
výroku tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 24,500.000,- Kč s 15%
úrokem z prodlení od 21. 11. 2004 do zaplacení, a ve výroku IV., se ruší a v
tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím
ve věci vydaným rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 19 Cm 1407/1998-110,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25,445.000,- Kč s 15%
úrokem z prodlení od 21. 11. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Jeho předchozí rozsudky ze dne 8. prosince 2003, č. j. 19 Cm 1407/98-36, a ze
dne 23. února 2005, č. j. 19 Cm 1407/98-83, byly usneseními Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 9 Cmo 106/2003-68, a ze dne 31. října 2006,
č. j. 9 Cmo 127/2005-100, zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně listinou ze dne 22. 4. 1997
prohlásila, že ručením zajišťuje závazek žalovaného vůči Investiční a Poštovní
bance, a. s. z titulu úvěru poskytnutého věřitelem na základě úvěrové smlouvy,
která bude uzavřena mezi dlužníkem a věřitelem za předpokladu, že celková výše
jistiny poskytnutého úvěru bude činit nejvýše 30.000 tisíc Kč. Ručitelský
závazek se vztahoval jen na 85% jistiny, tj. 25.000 tisíc Kč a nevztahoval se
na nesplacené úroky z úvěru. Žalovaná jako ručitelka se zavázala uspokojit
věřitele v případě, že mu dlužník nesplatí poskytnutý úvěr nebo jeho část v
termínech podle smlouvy o úvěru ani ve stanovené lhůtě poté, co byl k plnění
věřitelem vyzván. Ručitel měl plnit věřiteli nejpozději do 30 kalendářních dnů
ode dne doručení písemné výzvy k plnění. Žalobkyně byla vyzvána bankou k plnění
dopisem ze dne 1. 12. 1997 s odůvodněním, že žalovaný neuhradil žádnou splátku
v požadovaném termínu a je v prodlení i s úhradou řádných úroků, přičemž řádné
splácení úvěru je nepravděpodobné. Přesvědčení o neschopnosti žalovaného
splácet úvěr nabyla banka na základě jeho dopisu ze dne 9. 10. 1997. Ke dni 20.
11. 1997 dlužil žalovaný 2,700.000,- Kč na mimořádné splátce, 1,000.000,- Kč na
řádné splátce a na úrocích cca 3,407.250,- Kč. Mimo to byl žalovaný povinen
podle smlouvy o dotaci úroků z 2. 6. 1997 zaplatit 13% tj. 442.942,50 Kč.
Odkazuje na § 308 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), uzavřel, že se ručitel (žalobkyně) stal věřitelem dlužníka v rozsahu, v
jakém uhradil jeho závazek; právo vymáhat celou zaplacenou pohledávku je dána
neschopností dlužníka splnit závazek z úvěrové smlouvy.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2008, č. j. 9 Cmo 178/2007-128,
rozsudek soudu prvního stupně co do částky 47.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení
od 8. 2. 2008 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.),
potvrdil jej, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 898.000,- Kč s
15% úrokem z prodlení od 21. 11. 2004 do zaplacení (výrok II.), a změnil jej
tak, že žalobu o zaplacení částky 24,500.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od
21. 11. 2004 do zaplacení zamítl (výrok III.); současně rozhodl o nákladech
řízení (výrok IV.). Vzal za prokázané, že k datu 7. 1. 1998 byl žalovaný v
prodlení pouze s první splátkou úvěru ve výši 1,000.000,- Kč, jež byla splatná
dne 20. 11. 1997. Plnila-li žalobkyně jako ručitelka na výzvu banky částku
25,000.000,- Kč poté, co žalovaný dal najevo, že z ekonomických důvodů se
zaplacení úvěru jeví jako nereálné, pak podle § 306 odst. 1 obch. zák. plnila
za žalovaného po právu jen do výše 1,000.000,- Kč. Na základě § 309 obch. zák.
nabyla jen v tomto rozsahu, včetně požadavku na zaplacení úroků z prodlení,
postavení věřitele. V rozsahu částky 24,500.000,- Kč dospěl odvolací soud k
závěru, že jde o plnění, které bylo žalobkyní poskytnuto bez právního důvodu;
bezdůvodně se obohatil příjemce této částky, neboť přijal plnění na dosud
nesplatný dluhu. Odvolací soud uzavřel, že „typickým rysem takto poskytnutého
plnění je, že nemůže nikdy v budoucnu dojít ke změně kvalifikace plnění na
plnění důvodné“. V daném případě se tedy nemohl celý dluh z úvěru stát splatným
ani v důsledku marného uplynutí splatnosti poslední splátky.
V dovolání, směřujícímu obsahově (§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu - dále
„o. s. ř.“) výlučně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož
přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) opírá o § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje závěr, že plnění ručitele před splatností závazku dlužníka je
plněním bez právního důvodu. Má zato, že existoval-li závazek ručitele k
plnění, které nebylo dosud splatné, plnil ručitel za dlužníka, neboť právním
důvodem bylo ručitelské prohlášení žalobkyně. Prosazuje názor, že plnění
ručitele v takové situaci lze srovnat s plněním dosud nesplatného dluhu
samotným dlužníkem, které z pohledu § 343 obch. zák. není považováno za plnění
bez právního důvodu. Výkladem ustanovení § 308 obch. zák. dospívá k závěru, že
ani regresní postih ručitele vůči dlužníkovi není podmíněn splněním splatného
závazku a že nastupuje vždy, jestliže ručitel „splní závazek, za který ručí“. Při právním posouzení věci odvolací soud pominul, že ve smyslu § 332 obch. zák. není-li plnění závazku vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen
přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník
souhlasí. Souhlasu není zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo
jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil. V souladu
s § 309 obch. zák. dlužník může vůči ručiteli namítat skutečnosti, které mohl
namítat vůči věřiteli, tj. i nesplatnost ručením zajištěného závazku, ovšem jen
do okamžiku, než se závazek stane splatným. V okamžiku, kdy odvolací soud
naposledy ve věci rozhodoval, byly již všechny dohodnuté splátky úvěru splatné. Oproti odvolacímu soudu má dovolatelka zato, že nedostatek splatnosti lze
uplynutím času zhojit. Z pohledu důsledků, které dovoláním napadený rozsudek
navodil, byla v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku
poskytnuta soudní ochrana žalovanému, který byl takto oddlužen a již nikdy
nebude muset vrátit poskytnutý úvěr. Odkazujíc na § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovotelka namítá, že jí nebylo poskytnuto poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., ačkoli v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu se jí mělo
poučení dostat. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl dovolání zamítnout. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 242 odst. 4 věty první o. s. ř. účastníci mohou po dobu trvání lhůty k
dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu
napadají.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že vázanost dovolacími důvody se projevuje
nejen v tom, který z důvodů obecně uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl
uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých
okolnostech dovolatel spatřoval jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní
posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není
dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srov. Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha C.H.Beck 2003, s. 1078; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo
1739/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23 pod č. C
1691). Z toho pak ovšem dále plyne, že dovolatel nemůže po uplynutí dovolací
lhůty úspěšně měnit konkrétní vylíčení dovolacích důvodů obsažené v původním
(ve lhůtě podaném) dovolání. V takovém případě dovolání sice lze opravit či
doplnit, ale toliko ve smyslu opravy a doplnění dovolacích důvodů, které už
dříve byly uplatněny. Doplnit dovolání uplatněním důvodů, jež dosud v dovolání
uvedeny nebyly, oproti tomu možné není; nelze-li dovolací důvody po lhůtě k
dovolání měnit, nelze je logicky ani nově uplatnit (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 738/2001, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 3 pod č. C 279).
Z uvedených příčin dovolací soud nemohl přihlížet k dovolacímu důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř. (že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování - závazek ručitele k plnění celého úvěrového dluhu na jistině nebyl
splatný bez předchozí výzvy věřitele dlužníkovi) nově uplatněnému dovolatelkou
v podání ze dne 17. 3. 2010 nad rámec těch, které byly uplatněny v původním
dovolání ze dne 21. 5. 2008. Žalobkyně dovoláním zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že plnění
ručitele za dlužníka před splatností závazku dlužníka je plněním bez právního
důvodu. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu
vyplývá, že žalobkyně prohlášením ze dne 22. 4. 1997 převzala ručitelský
závazek za žalovaného (dlužníka) vůči Investiční a Poštovní bance, a. s. (věřiteli) z titulu úvěrové smlouvy, která mezi nimi bude uzavřena za
předpokladu, že celková výše jistiny poskytnutého úvěru bude činit nejvýše
30,000.000,- Kč. Ručitelský závazek se vztahoval jen na 85% jistiny, tj. 25,000.000,- Kč a nevztahoval se na nesplacené úroky z úvěru. Žalobkyně jako
ručitelka se zavázala uspokojit věřitele v případě, že mu dlužník nesplatí
poskytnutý úvěr nebo jeho část v termínech podle smlouvy o úvěru ani ve
stanovené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem vyzván. Podle ručitelského
prohlášení měla plnit věřiteli nejpozději do 30 kalendářních dnů ode dne
doručení písemné výzvy k plnění. Dne 13. 5. 1997 žalovaný a IPB, a. s. (dále
jen „banka“) uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou se banka zavázala poskytnout
dlužníkovi dlouhodobý úvěr v částce 30,000.000,- Kč, který se dlužník zavázal
splácet v období od 20. 11. 1997 do 20. 11. 2004 formou mimořádné splátky z
vrácené DPH a v dohodnutých pololetních splátkách vždy 20. června a 20. listopadu příslušného roku. Dopisem ze dne 1. 12. 1997 byla žalobkyně vyzvána
bankou k plnění „ze záruky“, neboť žalovaný neuhradil žádnou splátku v
požadovaném termínu a je v prodlení i s úhradou řádných úroků, přičemž řádné
splácení úvěru je – s přihlédnutím k důvodům uvedeným ve výzvě -
nepravděpodobné. Dne 7. 1. 1998 žalobkyně bance uhradila částku 25,500.000,-
Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že v rozsahu částky
24,500.000,- Kč nebyl závazek dlužníka splatný, ručitel tak neměl povinnost v
tomto rozsahu věřiteli plnit, čímž se nemůže podle § 309 obch. zák. domáhat
náhrady za takto poskytnuté plnění. O tuto částku se totiž bezdůvodně obohatil
její příjemce – banka. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Podle § 303 obch.
zák., kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže
dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem. Podle § 306 odst. 1 obch. zák. věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku
na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené
době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba,
jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník
svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu. Podle § 308 obch. zák. ručitel, jenž splní závazek, za který ručí, nabývá vůči
dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady a pomůcky,
které má věřitel, a jež jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku. Podle § 309 věty prvé obch. zák. uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí
dlužníka, může dlužník uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl
oprávněn uplatnit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Již v rozsudku ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, uveřejněném pod
číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, že ručení je subsidiární a akcesorický právní
vztah mezi ručitelem (tj. osobou odlišnou od dlužníka) a věřitelem, který
slouží k zajištění věřitelovy pohledávky z hlavního právního vztahu (mezi
věřitelem a dlužníkem) a jehož obsahem je závazek ručitele uspokojit konkrétní
(ručením zajištěnou) pohledávku věřitele, jestliže ji neuspokojí dlužník. Tím,
že ručitel splní věřiteli dlužníkův dluh, zaniká právo věřitele domáhat se dále
úhrady této pohledávky a to nejen vůči dlužníku, nýbrž (případně) i vůči dalším
osobám, které tuto pohledávku svým majetkem zajišťovaly; jinak řečeno zanikla
tím věřitelova pohledávka vůči dlužníku. Ručitel, který uhradil závazek
dlužníka, se stává namísto „uspokojeného“ věřitele „novým“ věřitelem dlužníka v
rozsahu, v jakém uhradil závazek, a současně „vzniká ručiteli nové právo vůči
věřiteli“. Plnivší ručitel tak nenabývá nárok, který měl věřitel vůči dlužníku,
nýbrž nárok „nový“ na náhradu plnění poskytnutého věřiteli. Přestože ručitel uhradil částku 25,500.000,- Kč bance v rozporu se smlouvou o
úvěru předčasně, závazek žalovaného (dlužníka) ze smlouvy o úvěru (vrátit
peněžní prostředky) vůči bance v rozsahu této částky (jako jistiny), zanikl. Právním důvodem takového plnění byl platný ručitelský závazek. Žalobkyně
uvedenou částku neplnila bance bez právního důvodu, nýbrž jako ručitel; i když
dluh nebyl ještě zcela splatný, vzniká jí právo následného regresu proti
dlužníkovi modifikované smluvními podmínkami vrácení úvěru. O plnění bez
právního důvodu jde totiž tehdy, jestliže právní důvod k plnění od počátku
vůbec neexistoval; např. plnění poskytnuté omylem tomu, kdo nebyl věřitelem,
plnění poskytnuté v domnění, že je jím plněn dluh, ačkoli žádný neexistoval
(tzv. plnění nedluhu), apod. Protože zbývající výhrady dovolatelky byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich
podstatou se dovolací soud nezabýval. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2011
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu