33 Cdo 3978/2019-135
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně REALITNÍ FOND PRAHA a.s., se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, identifikační číslo osoby 030 71 740, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalované J. C., bytem XY, o zaplacení 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 45/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 137/2019-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 137/2019-103 se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 250.000 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za zprostředkování.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. 6. 2018, č. j. 15 C 45/2018-18, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 250.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 5. 9. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 54 Co 137/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že po vydání elektronického platebního
rozkazu dne 12. 1. 2018 žalovaná proti němu podala dne 31. 1. 2018 odpor a podáním z 1. 2. 2018 požádala o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. Protože nereagovala na výzvu soudu ze dne 9. 2. 2018, aby doložila své osobní, majetkové a výdělkové poměry, soud návrh žalované na ustanovení zástupce usnesením ze dne 27. 3. 2018, které nabylo právní moci dne 8. 5. 2018, zamítl a na den 27. 6. 2018 nařídil jednání. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv jí bylo předvolání doručeno do vlastních rukou dne 4.
6. 2018, a proto soud prvního stupně vycházeje z tvrzení uvedených v žalobě ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání s odůvodněním, že se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír a nárok uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní normou. Odvolací soud - dovolávaje se judikatury, v níž se Nejvyšší soud a Ústavní soud vyjadřovaly ke splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání - nepřisvědčil soudu prvního stupně, že bylo namístě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Akcentoval, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě, že musí brát v úvahu jak procesní aktivitu účastníka řízení (například, zda se vyjádřil k žalobě a navrhl důkazy ke své obraně), tak povahu sporu.
Uzavřel, že žalovaná podáním odporu a návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů vyvinula takovou procesní aktivitu, z níž lze usuzovat, že má zájem aktivně se podílet na soudním procesu. Z toho, že na výzvu soudu neosvědčila své poměry, pročež byl její návrh na ustanovení zástupce zamítnut, nelze dovozovat úmysl žalované protahovat řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoliv tuto otázku výslovně neformuluje a rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl podle jejího přesvědčení odvolací soud při svém rozhodování odchýlit, nekonkretizuje, z obsahu dovolání lze dovodit, že jde o otázku podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Tomu ostatně nasvědčují odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. US 49/10 a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2921/13. Sluší se připomenout, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, uvede-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II.
ÚS 2000/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17). Dovolatelka nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná vyvinula takovou procesní aktivitu, z níž lze usuzovat na zájem aktivně se podílet na soudním procesu.
Žalovaná na soudním řízení řádně neparticipovala a podání nezdůvodněného odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ani ničím nepodložená žádost o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, nemůžou založit závěr, že byla v řízení procesně aktivní. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu