33 Cdo 4218/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně České účetní rady, spolku se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1A,
identifikační číslo 26983567, zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 13, proti žalované ABACUS ELECTRIC
spol. s r. o. se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Tvardkova 1822/8,
identifikační číslo 45022828, zastoupené JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem v
Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 36, o určení neplatnosti
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C
645/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 7. ledna 2011, č. j. 8 Co 22/2011-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, na základě které jí
žalovaná dne 13. 2. 2006 vystavila fakturu č. DF/2006/1002671 znějící na částku
145.000,- Kč za dodávku výpočetní techniky. Uvedla, že ústní kupní smlouvu za
ni uzavřel někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 10. 2010, č. j. 34 C
645/2009-61, zastavil řízení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 1. 2011, č. j. 8 Co
22/2011-73, potvrdil usnesení soud prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že v
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 337/2008 soud
rozsudkem ze dne 7. 4. 2010 (který nabyl právní moci dne 28. 5. 2010) uznal
Českou účetní radu, spolek se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1A, identifikační
číslo 26983567, povinnou zaplatit obchodní společnosti ABACUS ELECTRIC spol. s
r. o. se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Tvardkova 1822/8, identifikační
číslo 45022828, částku 145.000,- Kč s příslušenstvím, z titulu nezaplacené ceny
zboží podle faktury č. VF/2006/1002671 ze dne 13. 2. 2006. Stejně jako soud
prvního stupně uzavřel, že projednání věci, v níž je požadováno určení
neplatnosti smlouvy, brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Podle
konstantní judikatury představuje pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění vždy
překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již proto, že jím byla
současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo
práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Odmítl přitom opačný názor autorů L. T.
a J. B., uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 18/2009, s. 639, jehož se
žalobkyně dovolala. Konstatoval, že jde o názor ojedinělý a pro jeho
rozhodování nezávazný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila
závěr soudů, že projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené.
Znovu zdůraznila, že kupní smlouvu se žalovanou neuzavřela a nebylo jí podle ní
poskytnuto žádné plnění. Smlouvu uzavřela jejím jménem fiktivní osoba
vydávající se za její zástupkyni. Žalobkyně prosazuje názor, že naléhavý právní
zájem na požadovaném určení je v daném případě dán tím, že určovací žaloba je
jediným nástrojem, který ji umožňuje žádat o poskytnutí soudní ochrany. Znovu
odkazuje na článek „Představuje protiprávní rozsudek vždy překážku věci
rozsouzené?“ autorů L. T. a J. B., uveřejněný v Právních rozhledech 18/2009, s.
639; v něm se uvádí, že v určitých situacích je nutné umožnit nové projednání
věci i přes existenci pravomocného rozhodnutí, jestliže je toto rozhodnutí
natolik protiprávní, že mimo jakoukoli pochybnost zasahuje elementární vnímání
spravedlnosti nebo zřejmě koliduje s veřejným pořádkem. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
spatřuje v tom, že soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy, jimiž se
snažila prokázat, že na sebe žádný závazek z kupní smlouvy nepřevzala.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní), při splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
zpochybnila žalobkyně závěr odvolacího soudu, že projednání věci brání překážka
věci rozsouzené (rei iudicatae).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. věty první o. s. ř., jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odst. 5).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že o plnění (zaplacení kupní
ceny) z kupní smlouvy, jejíž neplatnost žalobkyně namítá, bylo již dříve soudem
pravomocně rozhodnuto; tato skutečnost je navíc mezi účastnicemi řízení
nesporná. Oproti odvolacímu soudu prosazuje dovolatelka názor, že soudní
rozhodnutí o plnění je nesprávné a netvoří tudíž překážku věci rozsouzené.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4788/2008, které bylo Ústavním soudem shledáno ústavně konformním (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 3279/2010), přijal a
odůvodnil závěr, že překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy,
jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně, a
že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu
řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo
nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze
stejného skutku). Shodně je nastolená právní otázka řešena i v právní
literatuře (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 558 s.), v níž je
dovozováno, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže
skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně anebo došlo-li k nesprávnostem v procesu; přes tuto
skutečnost nelze v budoucnu jakkoli narušovat meze nastolené právní mocí
odchylným rozhodováním nebo posuzováním věci. Od těchto názorů nemá dovolací
soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Dospěl-li tedy odvolací soud
(ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že projednání dané věci brání
překážka věci rozsouzené, rozhodl v intencích rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního
soudu a jeho rozhodnutí je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že soudy neprovedly
všechny jí navržené důkazy, jimiž hodlala prokázat, že nepřevzala závazky z
kupní smlouvy.
Soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků řízení potud, že by byly povinny
provést všechny nabízené důkazy. Jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a
rozhodnout o tom, které z důkazů budou provedeny a které nikoli. Z navrhovaných
důkazů nemusí provést ty, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou
pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné.
Jestliže soudy v posuzovaném případě dospěly shodně k závěru, že projednání
věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a že případná nesprávnost
dřívějšího rozhodnutí ve věci nemůže mít na tento závěr vliv, neměly důvod
zkoumat, zda žalobkyni z předmětné kupní smlouvy závazky vznikly či nikoli.
Ostatně tato skutečnost by byla právně nevýznamná z hlediska primárního
posouzení, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn po
právu. Jiné vady řízení, případně vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebyly v dovolání vytýkány, ani se z
obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované v
souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu