Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 21 Co 203/2008-145, změnil rozsudek Okresní soud v Kolíně dne 30. ledna 2008, č. j. 13 C 169/2006-121, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 43.750,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že v rozsahu částky 1.500,- Kč za vypracování znaleckého posudku sloužícího ke zjištění příčin vad motoru prodaného (použitého) motorového vozidla nelze žalobě vyhovět, neboť tento nárok nebyl uplatněn v prekluzivní lhůtě podle § 599 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tj. do 6 měsíců po převzetí věci.
Ve věci nároku na zaplacení částky 25.000,- Kč za zakoupení náhradního motoru vozidla a částky 17.250,- Kč za provedení jeho výměny uzavřel, že tyto nároky nemohou obstát, neboť se jedná o náklady na odstranění vad předmětu kupní smlouvy, jež lze uplatnit jen v rámci odpovědnosti za vady a nelze je přiznat z titulu odpovědnosti za škodu. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jímž obsahově (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.], je-li založeno na závěru, že uplatněný nárok není možno poměřovat ustanoveními občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - je zjevně bezdůvodné.
Již v rozsudku ze dne 10. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod č. 34, Nejvyšší soud uzavřel, že právní institut náhrady škody je od nároku z titulu odpovědnosti řádně odlišen. Ačkoliv oba tyto nároky obstojí samostatně a lze tak uplatňovat nárok na náhradu škody nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady, nelze přehlédnout, že nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody [srov. zhodnocení rozhodování soudů bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20.
října 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikované pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), ročník 1989, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), svazek 25, pod C 1865, rozsudek ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007, a rozsudek ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, publikovaný ve Sbírce pod č. 17/2007]. Právě o takový případ se jedná v dané věci.
Nezbývá než dodat, že odvolací soud dovoláním vytýkané právní posouzení věci založil na ustálené judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto zjevně bezdůvodné dovolání odmítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2011
JUDr. Václav Duda, v. r. předseda senátu