33 Cdo 4337/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Spalovny Praha-Vysočany a. s. se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, identifikační číslo 45273774, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 2, U Nemocnice 2, identifikační číslo 00064165, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov l, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 171/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 51 Co 565/2009-120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bohuslava Hubálka, advokáta.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. září 2009, č. j. 9 C 171/2008-94, zamítající žalobu o nahrazení prohlášení vůle žalované uzavřít s žalobkyní ve výroku blíže specifikovanou kupní smlouvu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou dovolatelky, že soud neprovedl důkazy, jimiž hodlala prokázat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, a výtkou, že se jí nedostalo poučení podle § 118a o. s. ř., v důsledku čehož byla pro ni rozhodnutí obou soudů překvapující. Protože se odvolací soud nezabýval tím, jaké důsledky námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem (zda mu taková námitka vůbec náleží), veden úvahou o důsledcích námitky promlčení uplatněné žalovanou, není jeho rozhodnutí na řešení této otázky založeno. Se zřetelem k tomu, že o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující, nemůže otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71). Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (per analogiam) měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 7 písm. e), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) částkou 2.000,- Kč, paušální částka náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20% DPH ve výši 460,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 22. listopadu 2012 JUDr. Václav Duda předseda senátu