33 Cdo 437/2025-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ZONAS a.s.
(její právní předchůdkyně FVE 28 s.r.o. zanikla fúzí sloučením), identifikační
číslo 27826309, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, zastoupené JUDr.
Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8,
za účasti EG.D Holding, a.s. (dříve E.ON Distribuce, a.s.), identifikační číslo
28085400, se sídlem v Brně, Lidická 1873/36, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem
Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 1096/8, o žalobě podle části
páté občanského soudního řádu ? o nahrazení rozhodnutí Rady Energetického
regulačního úřadu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 09457-30/2015-ERU, o zaplacení 3
355 008 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C
73/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.
10. 2024, č. j. 18 Co 143/2024-162 , t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí správního orgánu dle
páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to rozhodnutí Rady Energetického regulačního
úřadu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 09457-30/2015-ERU, kterým byl zamítnut rozklad
žalobkyně proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze
dne 12. 12. 2019, č. j. 09457-18/2015-ERU, a prvoinstanční rozhodnutí bylo
potvrzeno. Předmětem správního řízení byla úhrada částky 3 355 008 Kč
odpovídající ceně za elektřinu, kterou žalobkyně dodala v období září 2012
podle smlouvy o dodávce elektřiny ze dne 21. 1. 2011. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2024,
č. j. 18 Co 143/2024-162, potvrdil rozsudek ze dne 4. 4. 2024, č. j. 116 C
73/2021-126, kterým Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl
žalobu a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení; současně uložil
žalobkyni povinnost nahradit náklady odvolacího řízení zúčastněné osobě. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že
rozhodnutím ERÚ ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERÚ, byla společnosti
FVE 28 s.r.o. (identifikační číslo 291 97 597), jakožto právní předchůdkyni
žalobkyně (která 1. 4. 2015 zanikla fúzí sloučením), udělena pod č. 111018292
licence pro fotovoltaickou elektrárnu Mrlínek II (dále jen „licence“). Právní
předchůdkyně žalobkyně uzavřela se zúčastněnou osobou jakožto provozovatelkou
regionální distribuční soustavy dne 21. 1. 2011 smlouvu o dodávce elektřiny
vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do
elektrizační soustavy č. 2010-S711004 (dále jen „Smlouva“). V rámci Smlouvy se
právní předchůdkyně žalobkyně zavázala vyrábět a dodávat do distribuční sítě
elektřinu a zúčastněná osoba se zavázala tuto elektřinu za sjednanou výkupní
cenu odebírat. Právní předchůdkyně žalobkyně dodávala elektřinu dle Smlouvy a
dne 5.10.2012 vystavila k úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu v období
září 2012 fakturu FV/212010 znějící na částku 3 355 008 Kč, která se stala
splatnou 19.10.2012. Zúčastněná osoba sdělila právní předchůdkyni žalobkyně, že
s účinností od 1. 1. 2013 není v návaznosti na novou právní úpravu povinným
subjektem k vyplácení zákonné podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných
zdrojů. Předžalobní výzvou ze dne 21.1. 2015 žalobkyně zúčastněnou osobu
vyzvala k úhradě ceny elektřiny. V rámci právního posouzení věci se odvolací soud nejprve zabýval otázkou věcné
legitimace. Vycházel přitom ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (jako
výrobce energie z obnovitelného zdroje) a zúčastněná osoba (jako provozovatel
regionální distribuční soustavy) uzavřely smlouvu o dodávce elektřiny v souladu
s § 4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
(dále jen „Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“). Zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů byl ke dni 1. 1. 2013 zrušen a nahrazen zákonem
č.
165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů
(dále jen „POZE“), který v ustanovení § 54 odst. 13 upravil přechod práv a
povinností provozovatele regionální distribuční soustavy, čímž je třeba myslet
všechny nároky výrobců na podporu za elektřinu vyrobenou v období do 31. 12. 2012 včetně, na operátora trhu společnost OTE a. s. (dále jen „OTE“), a to ke
dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1. 1. 2013), přičemž podmínkou přechodu bylo
odmítnutí nebo částečné odmítnutí přiznání nároku na podporu výrobci
(žalobkyni). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jelikož
ani forma (ani lhůta) tohoto odmítnutí není uvedeným ustanovením nijak
specifikována, bylo zcela na účastnici (provozovatelce distribuční soustavy),
jakou formu, včetně neformálního jednání, si zvolí. Neuhrazení faktury z její
strany je tak třeba vykládat jako odmítnutí nároku žalobkyně na zaplacení
výkupní ceny energie. Nabytím účinnosti POZE (1. 1. 2013) tak podle odvolacího
soudu přešla práva a povinnosti ze smlouvy ze zúčastněné osoby na OTE a
zúčastněná osoba není v daném sporu pasivně věcně legitimovaná. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že právní otázka, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu,
konkrétně otázka, „Jaké požadavky lze dovodit pro právní jednání odmítnutí
nároku na výkupní cenu dle přechodného ustanovení 54 odst. 13 POZE, a to s
ohledem na jeho obsah a lhůtu, ve kterém je nutné jej učinit“, má být dovolacím
soudem posouzena jinak (odlišně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 414/2024). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
reflektujícím závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2024,
sp. zn. 33 Cdo 414/2024, a brojí proti výkladu § 54 odst. 13 POZE, na němž je
postaven právní závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace zúčastněné osoby. Tvrdí – stejně jako v řízení před soudy nižších stupňů i ve správním řízení –,
že odmítnutí nároku na výkupní cenu podle citovaného ustanovení musí být
učiněno výslovně, nebo alespoň tak, aby byl jeho obsah seznatelný, určitý a
srozumitelný. Pouhé nezaplacení faktury není právním jednáním splňujícím
uvedené podmínky. Zúčastněná osoba se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb. práva a závazky provozovatele
přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé
do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo
provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo
zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně
elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a nebo vyrobené z druhotných
zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu. Otázkou, zda odmítnutím přiznat výrobci nárok na výkupní cenu může být pouhé
nezaplacení faktury, se zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 414/2024 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
usnesením ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. I ÚS 2840/24, odmítl). Citované rozhodnutí
navázalo na závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 19/2021, akcentující, že jelikož „forma“ odmítnutí není zákonem nijak
stanovena (a není-li sjednána ani smluvně), je zcela na osobě zúčastněné, jakým
způsobem odmítnutí provede. Nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky, že se tak
mělo stát výslovně, neboť z ničeho neplyne, není ničím podloženo. Nezaplatila-li zúčastněná osoba vystavenou fakturu, lze toto její chování ve
světle výše uvedeného posoudit jako „odmítnutí nároku“. I přesto, že v daném případě nedošlo k výslovnému napadení a zpochybnění
podkladů pro úhradu podpory, došlo k faktickému odmítnutí přiznání nároku
výrobci již samotným nezaplacením faktury (a tím je dán i spor o důvodnost
nároku mezi stranami). Je přitom bezpředmětné, jaké důvody k tomuto odmítnutí
vedly, jelikož zákon nestanoví povinnost, aby odmítnutí přiznání nároku na
výkupní cenu výrobci bylo současně odůvodněné. Byly-li splněny také ostatní
podmínky vyžadované citovaným ustanovením, přešel závazek k zaplacení faktury k
1. 1. 2013 na OTE a závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace zúčastněné
osoby je správný. Dovolací soud neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní rozhodovací praxe. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu