33 Cdo 4404/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců
a) J. Š. a b) R. Š., zastoupených Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem
ve Velkém Meziříčí, Hornoměstská 400/28, proti žalovaným 1) F. Š. a 2) M. Š.,
zastoupeným JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí,
Vrchovecká 74/2, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, eventuálně o zaplacení
částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou pod sp. zn. 11 C 103/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. května 2008, č. j. 15 Co 361/2006-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2008, č. j. 15 Co
361/2006-220, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10.
července 2006, č. j. 11 C 103/99-196, jímž bylo ve výroku I. rozhodnuto o
povinnosti žalovaných uzavřít s žalobci kupní smlouvu blíže uvedeného znění a
ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou (v konečné podobě) domáhali, aby žalovaným byla uložena
povinnost uzavřít s nimi v příloze žaloby obsaženou kupní smlouvu o prodeji
bytové jednotky č. 1250/5 nacházející se v druhém nadzemním podlaží domu č. p.
1250 postaveného na pozemku p. č. 1669/3, spoluvlastnického podílu ve výši
980/9008 ke společným částem domu č. p. 1250 a spoluvlastnického podílu ve výši
980/9008 k pozemku p. č. 1669/3, vše zapsáno v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, katastrální pracoviště Velké
Meziříčí, na LV č. 4061 pro obec a katastrální území V. M., za cenu 120.411,-
Kč. Dále se domáhali, aby jim žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku
29.589,- Kč představující rozdíl mezi složenou zálohou na budoucí kupní smlouvu
(150.000,- Kč) a kupní cenou, za kterou byt nabyli od původního vlastníka
(120.411,- Kč). Pro případ, že by žalobě nebylo vyhověno, požadovali, aby
žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jim společně a nerozdílně částku
150.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně od 19. 2. 1999 do zaplacení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 28. února 2001, č. j. 11 C
103/99-101, žalobu zamítl, a poté, co usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
12. prosince 2003, č. j. 15 Co 200/2001-117, byl tento rozsudek zrušen, a věc
byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 26. března 2004, č. j. 11 C
103/99-126, žalobu opět zamítl. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22.
listopadu 2005, č. j. 15 Co 213/2004-154, byl i tento v pořadí druhý ve věci
vydaný rozsudek zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud jej zavázal právním názorem, podle něhož je smlouva o budoucí
smlouvě kupní ze dne 25. 8. 1994 (dále jen „smlouva“ nebo „dotčená smlouva“) co
do předmětu budoucí koupě, ujednání o době, v níž má být uzavřena realizační
smlouva, a o ceně budoucí koupě určitá, a tedy platná.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 10. července 2006, č. j. 11 C 103/99-196, uložil žalovaným povinnost
uzavřít s žalobci kupní smlouvu ve znění specifikovaném ve výroku rozsudku
(výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům
oprávněným společně a nerozdílně 29.589,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že smlouvou ze dne 25. 8. 1994
se žalovaní - jako budoucí prodávající - zavázali uzavřít do sedmi dnů od
přechodu vlastnického práva k předmětu smlouvy z města V. M. s žalobci - jako
budoucími kupujícími - kupní smlouvu, jejímž předmětem bude byt II. kategorie o
čtyřech pokojích s kuchyní a příslušenstvím ve druhém patře domu č. p. 1250/5
ve V. M., za kupní cenu, která bude shodná s cenou, za kterou předmětný byt
žalovaní nabudou do vlastnictví. Žalovaná byla ve smlouvě označena chybným
křestním jménem, neboť místo „M.“ byla označena za „D.“. Mimo to byla
identifikována rodným číslem a bydlištěm. Smluvní strany se dohodly, že
nedojde-li v dohodnuté lhůtě k uzavření kupní smlouvy, mohou se ve lhůtě do
jednoho roku od uzavření smlouvy domáhat u soudu nahrazení prohlášení vůle. Na
základě smlouvy ze dne 25. 9. 1998 uzavřené mezi městem V. M. a žalovanými je v
jejich prospěch v katastru nemovitostí na LV č. 4061 pro k. ú. V. M. zapsáno
vlastnické právo k bytové jednotce č. 1250/5 včetně spoluvlastnického podílu ke
společným částem domu č. p. 1250 a pozemku parc. č. 1669/3. Tento byt (bytovou
jednotku) užívali žalobci na základě podnájemní smlouvy v letech 1993 až 1999,
přičemž v ní podnájemné nebylo sjednáno. Žalobci platili žalovaným měsíční
částky podle rozpisu SIPO, spotřebovanou elektřinu, poplatky za rozhlas a
televizi a v období, kdy žalovaní nebyli vlastníky bytové jednotky, i částku
odpovídající nájemnému. Žalovaní přestali sporný byt užívat z toho důvodu, že
stavěli vlastní rodinný dům v O. B. Koupí předmětného bytu chtěli žalobci řešit
svou bytovou situaci, jelikož bydleli u rodičů žalobce, kde měli k dispozici
jen jednu místnost. V únoru roku 1996 byla u dcery žalovaných Š. Š. diagnostikována cukrovka prvního typu, po dobu deseti let si čtyřikrát denně
píchá inzulín, jednou za dva měsíce jezdí na kontroly do nemocnice v Brně a
navštěvuje praktického lékaře ve V. B., kde je pohotovostní lékařská služba a
ordinace diabetologie. V době rozhodování soudu prvního stupně tato svědkyně
studovala na gymnáziu v T., kam denně dojížděla. Vázán právním názorem
odvolacího soudu o určitosti smlouvy o smlouvě budoucí, jde-li o
nezaměnitelnost předmětu budoucí koupě, vymezení doby, v níž mělo dojít k
uzavření hlavní (realizační) smlouvy, a jednoznačnost dohody o ceně, uzavřel,
že závazek žalovaných ve smyslu § 50a odst. 3 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) nezanikl a bylo jejich povinností uzavřít kupní smlouvu ve lhůtě do 30. 9. 1998. Za změnu poměrů nelze považovat zdravotní stav jejich dcery. Nelze
pominout, že dcera žalovaných denně dojížděla do školy mimo své bydliště a
pravidelně navštěvovala svého odborného lékaře v B. s tím, že v místě svého
bydliště (O. B.) je lékařská péče zajištěna dvakrát týdně a po zbývající dny v
nedaleké V. B., kde funguje i ordinace diabetologie. Žalovaní ani Š. Š. v
předmětném bytě nebydlí po dobu patnácti let.
Jelikož smlouva o smlouvě budoucí
není podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, nemusí být předmět budoucí
koupě vymezen tak, aby vyhovoval požadavkům zákona o vlastnictví bytů případně
zákona o zápisech do katastru nemovitostí. Předmět budoucího převodu byl
smluvními stranami identifikován nezaměnitelným způsobem, tj. určitě, a smlouva
není neplatná ani v důsledku chyby v křestním jméně žalované; na základě
dalších údajů (příjmení, rodného čísla a bydliště) bylo všem zúčastněným jasné,
že smluvní stranou je právě žalovaná. Pochybnosti o určitosti nevzbuzuje ani
ujednání o době, v níž má být budoucí smlouva uzavřena (do sedmi dnů od převodu
vlastnického práva z města V. M. na žalované). I přes záměnu slova „převod“ za
slovo „přechod“ je nepochybné, že kupní smlouva mezi účastníky řízení měla být
uzavřena do sedmi dnů po vkladu vlastnického práva žalovaných na základě
smlouvy uzavřené s původním vlastníkem (tzn. do sedmi dnů po 30. 9. 1998). Určitým způsobem byla dohodnuta rovněž kupní cena, neboť byla objektivně
zjistitelná z kupní smlouvy uzavřené žalovanými s městem V. M. S odkazem na §
49a větu třetí obč. zák. soud prvního stupně uzavřel, že omyl v pohnutce
žalovaných (že žalobci byt budou užívat pro vlastní bytovou potřebu) smlouvu
nečiní neplatnou. Navíc žalovaní neprokázali, že žalobce veřejně prohlašoval,
že zakoupený byt hodlá se ziskem prodat. Soud prvního stupně neuvěřil
žalovaným, že částka 150.000,- Kč představuje úplatu za užívání předmětného
bytu, nýbrž vzal za prokázané, že šlo o zálohu na budoucí kupní cenu. Tento
závěr přijal na základě výpovědí žalobců a žalovaného, jakož i písemných dohod
o podnájmu; vyšel přitom z toho, že podnájemní vztah nebyl sjednán úplatně. Jelikož uložil žalovaným povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvu ve výroku
blíže uvedeného znění, přičemž částka 150.000,- Kč představovala zálohu na
budoucí koupi a „dohodnutá“ cena činila 120.411,- Kč, uložil jim současně
povinnost zaplatit žalobcům částku 29.589,- Kč představující rozdíl mezi
zálohou a skutečnou kupní cenou. Nepřisvědčil námitce promlčení ani námitce
započtení. Promlčení práva na zaplacení částky 29.589,- Kč se totiž řídí
ustanovením § 107 obč. zák. V rozsahu této částky k bezdůvodnému obohacení
dojde až okamžikem uzavření kupní smlouvy s tím, že před tímto datem promlčecí
doba nezačne běžet. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 15 Co 361/2006-220,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vycházeje z totožných skutkových zjištění vyslovil právní názor, že se
vůči kogentnímu ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. nemůže prosadit dohoda
účastníků smlouvy o smlouvě budoucí, že lhůta jednoho roku, v níž se lze
domáhat nahrazení prohlášení vůle druhé (neochotné) smluvní strany, začne běžet
nikoli uplynutím „dohodnuté doby k uzavření smlouvy“, ale již okamžikem
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Nedal za pravdu žalovaným, že soud prvního
stupně pominul nesprávné označení jedné smluvní strany (M. Š.) v dotčené
smlouvě.
Tato žalovaná byla sice označena jako „D.“, avšak dalšími údaji
(rodným číslem a bydlištěm) byla identifikována natolik nezaměnitelně, že
nebylo pochyb o tom, kdo smlouvu uzavírá; ostatně žalovaná smlouvu podepsala
jako „M. Š.“. Odvolací soud zcela odkázal na skutkové (i právní) závěry soudu
prvního stupně o charakteru částky 150.000,- Kč, která byla zálohou na budoucí
kupní cenu, a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Pouze dodal,
že nebylo zjištěno, že by šlo o odměnu za sjednaný podnájem, jelikož podnájemní
vztah trval nejen v letech 1993 a 1994, ale i v dalších letech, přičemž nebylo
prokázáno, že by za toto další období žalovaní po žalobcích požadovali odměnu
za užívání bytu. Odvolací soud převzal argumentaci soudu prvního stupně, že
nedošlo ke změně poměrů, v důsledku nichž by jejich závazek uzavřít kupní
smlouvu zanikl.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovozují z § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu
soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nadále jsou přesvědčeni o tom, že smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne
25. 8. 1994 (dále jen „smlouva“) je neplatná, neboť neobsahuje náležitosti
požadované § 50a odst. 1 obč. zák., tedy určení doby, do které bude realizační
kupní smlouva uzavřena, neurčitá je dohoda o výši kupní ceny a nedostatečně je
vymezen předmět budoucí smlouvy o prodeji bytové jednotky. S odkazem na § 50a
odst. 1 obč. zák. prosazují názor, že je neurčité ujednání, podle něhož měla
být budoucí kupní smlouva uzavřena do „… sedmi dnů od přechodu vlastnického
práva k předmětu smlouvy z města V. M. na budoucí prodávající“. Mimo tento
nedostatek nelze za určité považovat ujednání o předmětu budoucího převodu,
neboť ten není identifikován žádným z údajů vyžadovaných § 6 odst. 1 a 2 zákona
č. 72/1994 Sb. Absence těchto podstatných náležitostí má za následek neplatnost
smlouvy. Mimo to - odkazujíc na § 37 odst. 1 obč. zák. - mají zato, že neurčitá
je i dohoda o výši budoucí kupní ceny. Je sice možné určit cenu uvedením
metody, jež ji umožní vypočítat, přitom ale současně platí, že je nezbytné, aby
kupní cenu bylo možno tímto způsobem zjistit jak v době uzavření smlouvy o
smlouvě budoucí, tak i kdykoli v průběhu platnosti této smlouvy. V okamžiku
uzavření smlouvy žádný z účastníků řízení nevěděl, jak vysoká bude kupní cena
dohodnutá mezi žalovanými a městem V. M. S ohledem na čl. V. smlouvy namítají,
že došlo k prekluzi práva domáhat se u soudu uložení povinnosti uzavřít kupní
smlouvu. Počátek běhu této lhůty byl smluvními stranami dohodnut tak, že se
tohoto práva lze domáhat „… do jednoho roku u soudu ode dne uzavření této
smlouvy“ (žaloba byla podána dne 10. 5. 1999), přestože taková dohoda odporuje
zákonu, jenž její běh váže na uplynutí dohodnuté doby k uzavření realizační
smlouvy; toto smluvní ujednání je nutno respektovat. Z důvodu procesní
opatrnosti vznesli současně námitku promlčení práva domáhat se u soudu
povinnosti uzavřít kupní smlouvu. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně
se nevypořádal s jejich námitkou nesprávného označení jedné ze smluvních stran,
kdy žalovaná byla označena jako „D.“, ačkoli její jméno je správně „M.“, a
nesprávně vyhodnotil výpověď svědkyně Š. Š., ačkoliv mluvila pravdu a
vypovídala naprosto spontánně. Za chybný považují závěr, že se nezměnily
okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena; nadále prosazují názor, že jejich
závazek uzavřít kupní smlouvu zanikl. Změnu spatřují ve skutečnosti, že je
žalobci při uzavírání smlouvy ujistili, že dotčený byt využijí k uspokojení
vlastní bytové potřeby, a až dodatečně se od svědka J. B. dozvěděli, že jej
žalobci hodlají obratem výhodně prodat. Jelikož šlo o skutečnost, která pro ně
byla při uzavírání smlouvy rozhodující, byli jejich jednáním uvedeni úmyslně v
omyl a smlouva je tak neplatná podle § 49a obč. zák.
Při uzavření smlouvy navíc
vycházeli z předpokladu, že jejich tehdy nezletilá dcera Š. Š. bude zdráva, a
že tedy byt nebudou potřebovat. Krátce po uzavření smlouvy však u ní bylo
zjištěna cukrovka, přičemž toto onemocnění vyžaduje bezprostředně dostupnou
lékařskou péčí, která je zajištěna v lokalitě, v níž se nachází dotčená bytová
jednotka. Jelikož jde o okolnost zásadní a závažnou, nelze po nich spravedlivě
požadovat uzavření předjednané kupní smlouvy. Žalovaní nejsou srozuměni se
závěrem, že částka 150.000,- Kč představovala zálohu na budoucí kupní cenu, a
prosazují, že šlo o zálohu na úhradu podnájemného podle smlouvy o podnájmu bytu
mezi účastníky řízení. S tímto odůvodněním žalovaní navrhli, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. Žalovaní nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzenými
dovolacími důvody. Dovolatelé považují za chybný závěr odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě
budoucí je neplatným právním úkonem z hlediska určitosti předmětu budoucí
koupě, ujednání o době, do které má být realizační kupní smlouva uzavřena, a
určitosti dohody o výši kupní ceny; neobstojí-li přitom jeden z těchto závěrů,
nemůže být uvedená smlouva z pohledu § 37 odst. 1 obč. zák. platná. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do
dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích
podstatných náležitostech. Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty
smluvní (kontraktační) povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy
spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností
písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou
smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout.
Není-li do
dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na
uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle
předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se oprávněný subjekt
do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena domáhat
ochrany u soudu (§ 50a odst. 2 obč. zák.). Děje se tak žalobou podle § 80 písm. b) o. s. ř., aby bylo smluvní prohlášení druhého subjektu, který odmítá
realizační smlouvu uzavřít buď vůbec nebo podle předjednaných náležitostí,
nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s .ř.). Smlouva o smlouvě
budoucí musí obsahovat všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí
smlouvy odpovídající smluvnímu typu, ke kterému se vztahuje, což znamená, že v
případě (budoucí) kupní smlouvy musí být dosaženo dohody o předmětu koupě a
kupní ceně (§ 588 obč. zák.). Již v rozsudku ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, Nejvyšší soud
dovodil, že účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na
základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí
kupní smlouvy, a proto postačuje, aby předmět této smlouvy byl označen tak, aby
nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Podle čl. II. smlouvy „předmětem této
smlouvy je závazek obou smluvních stran uzavřít kupní smlouvu na prodej a koupi
a to: bytu II. kategorie o 4 pokojích s kuchyní a příslušenstvím v II. patře
domu čp. 1250/5 ve V. M.“. Předmět budoucího převodu byl smluvními stranami
dostatečně (nezaměnitelně) identifikován, a lze proto přisvědčit závěru
odvolacího soudu, že smlouva není z tohoto důvodu neurčitá. Na tomto závěru
nemůže nic změnit okolnost, že závazek uzavření budoucí kupní smlouvy výslovně
nezahrnuje povinnost převodu spoluvlastnického podílu ke společným částem domu,
neboť v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. přechází v souvislosti s
převodem či přechodem spoluvlastnický podíl ke společným částem domu na nového
nabyvatele. Článek III. smlouvy obsahuje ujednání smluvních stran, podle něhož „podstatnými
náležitostmi budoucí smlouvy bude cena, kterou se smluvní strany zavazují
dohodnout ve stejné výši a za stejných podmínek, za kterých předmět smlouvy
nabudou do vlastnictví budoucí prodávající.“ Ujednání o ceně budoucí koupě
odvolací soud považoval za určité, přesto, že v okamžiku uzavření smlouvy o
smlouvě budoucí nebyla výše kupní ceny zřejmá, neboť se účastníci dohodli (a
toto jejich ujednání respektoval), že její výše bude odpovídat tomu, za kolik
předmět budoucího převodu žalovaní získají od města V. M. Shora předestřenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s dosavadní
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ten v rozsudku ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 (srov. i usnesení ze dne 12. srpna 2008, sp. zn.
30 Cdo
2446/2007), zaujal názor, že sice není vyloučeno, aby kupní cena byla ve
smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak
stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v
době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení
shody o jejích podstatných náležitostech. Tomuto požadavku by samozřejmě
vyhovoval odkaz na konkrétní již existující znalecký posudek o ceně prodávané
věci, jelikož ze závěrů tohoto posudku by bylo možno v okamžiku uzavření
smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu
pokud by určení kupní ceny ve smlouvě bylo omezeno odkazem na znalecký posudek,
který bude teprve v budoucnu vypracován, nemohlo by jít o určitý, a tedy platný
právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť ani samotným účastníkům smlouvy by
v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a
tento nedostatek by nebylo možno překlenout ani výkladem. Jelikož smlouva o
budoucí smlouvě musí obsahovat podstatné náležitosti hlavní smlouvy, tj. kupní
smlouvy (o převodu nemovitostí), je výše uvedený závěr o určitosti ujednání
použitelný i v projednávané věci (srov. § 50a odst. 1, § 588 obč. zák.). Jak v
případě smlouvy ze dne 25. 8. 1994, tak i ve věci sp. zn. 22 Cdo 1625/2002,
nebylo dosaženo dohody o konkrétní výši či mechanismu určení kupní ceny, na
jejímž základě by ji bylo možno jednoznačně zjistit v okamžiku uzavření smlouvy
o smlouvě budoucí popř. v období jejího trvání. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl žalovanými
uplatněn důvodně. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu platí – v důsledku vázanosti (nesprávným) právním názorem - i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a
věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože zbývající výhrady dovolatelů byly - s přihlédnutím k důvodu, pro který
bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno - bezvýznamné, jejich
podstatou se dovolací soud nezabýval. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.