Judikát 33 Cdo 442/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:33 Cdo 442/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.442.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 33 Cdo 442/2026-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Trafo CZ, a.s., se sídlem v Hradci Králové, Koutníkova 208/12, identifikační číslo osoby 273 36 224, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, proti žalované Ivette Meggi Bišonce, se sídlem v Praze 9, Čihákova 1823/34, identifikační sílo osoby 707 51 960, zastoupené JUDr. Ing. Petrou Dolečkovou, LL.M, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jičínská 1786/49, o 1.708.711 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 107/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 15 Co 234/2025-142, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 863,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Kuhna, advokáta. Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2025, č. j. 24 C 107/2024-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.708.711 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 15 Co 234/2025-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně v období od 15. 4. 2021 do 2. 5. 2022 provedla platby ve prospěch bankovního účtu žalované v celkové výši 1.708.711 Kč. V situaci, kdy žalovaná řádně a úplně netvrdila právní důvod, na základě kterého od žalobkyně přijala získané plnění, byla soudem prvního stupně při jednání dne 21.
3. 2025 poučena v smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. aby doplnila tvrzení 1) kdy a za jakých okolností měla být mezi žalovanou a předsedou představenstva žalobkyně uzavřena žalovanou tvrzená rámcová smlouva; 2) kdy a jakým způsobem mělo dojít k dodatečnému schválení předmětné žalovanou tvrzené rámcové kupní smlouvy dalším členem představenstva tak, aby jednání odpovídalo jednání statutárního orgánu žalobkyně zapsaného k rozhodnému dni v obchodním rejstříku a zároveň, aby k takto doplněným tvrzením označila a soudu předložila důkazy, jinak se vystaví riziku neúspěchu ve věci.
Soud doplněné tvrzení – že smlouva měla být uzavřena někdy v březnu roku 2017 v areálu žalobkyně a že obchodní vazby mezi žalovanou a žalobkyní byly již před rokem 2020, a k druhému bodu pouze právní argumentaci s citací judikatury Nejvyššího soudu – shledal zcela nedostatečným, a proto žalovanou opětovně totožně poučil na jednání dne 16. 5. 2025. Žalovaná pouze zopakovala svoji argumentaci a k výslovnému dotazu ohledně okolností uzavření předmětné rámcové smlouvy explicitně uvedla, že žádné další skutečnosti uvést nechce.
Odvolací soudu ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. ohledně existence právního důvodu pro přijetí předmětné částky. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř., spojuje s tím, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že dodatečná ratihabice právního jednání je možná, musí být ovšem učiněna takovou osobou, která je podle zápisu v obchodním rejstříku oprávněna, a to způsobem, který odpovídá způsobu zapsaného v obchodním rejstříku.
Na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3134/2024. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka ve skutečnosti nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., nýbrž toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní ohledně existence konkrétního právního jednání, které by zakládalo právní důvod pro ponechání si sporných plateb, a současně že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno žádné konkrétní jednání představenstva žalobkyně, které by mohlo představovat dodatečné schválení takového právního jednání.
Jinými slovy, soudy uzavřely, že nebyl objasněn ani samotný základ tvrzeného právního důvodu, ani skutkový podklad pro tvrzenou ratihabici. Dovolatelka oproti tomu staví svou argumentaci na tom, že takový právní důvod i následná ratihabice dány byly, ačkoliv takový skutkový závěr soudy neučinily. Tím však dovolatelka pouze prosazuje vlastní skutkovou verzi věci (srov.
zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1515/2022, ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1978/2023, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 493/2022 a ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2774/2023). V poměrech projednávané věci soudy neřešily situaci, kdy by byl skutkový základ tvrzené ratihabice zjištěn a šlo by jen o jeho právní kvalifikaci, nýbrž uzavřely, že žádné konkrétní schvalovací jednání tvrzeno ani prokázáno nebylo. Ostatně žalovaná v řízení netvrdila ani to, jakým konkrétním jednáním alespoň dvou členů představenstva mělo k údajnému schválení dojít.
Za tohoto stavu dovolatelka nebrojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, ale proti tomu, jak soud vyhodnotil obsah tvrzení a výsledky dokazování. V dovolatelkou citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3134/2024, Nejvyšší soud připustil, že ratihabice může být i konkludentní, avšak tento závěr nic nemění na tom, že i konkludentní ratihabice musí mít konkrétní skutkový podklad, tj. musí být tvrzeno a prokázáno konkrétní chování osoby či orgánu oprávněného za právnickou osobu jednat, z něhož by bylo možno dovodit vůli právní jednání schválit.
V nyní projednávané věci však soudy dospěly právě k opačnému skutkovému závěru, totiž že takové tvrzení ani důkaz v řízení předložen nebyl. Dovolatelka se proto ani zde nepohybuje v rovině právní, nýbrž skutkové. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Václav Duda předseda senátu