USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalovaným 1) P. H. a 2) A. U., zastoupené Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o 1 096 108,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 306/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2022, č. j. 49 Co 14/2020-997, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k žalované odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 730 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Dany Cigánkové, advokátky.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 43 C 306/2004-890, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2019, č. j. 43 C 306/2004-903, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 920 988,10 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 10 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 135 843,30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 27 480 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, 1 102,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a 395 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 49 Co 14/2020-997, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 21. 3. 1995 získal žalobce živnostenský list pro předmět podnikání úklidové práce. Na základě živnostenského oprávnění žalobce vykonával v době od roku 1996 do roku 1999 činnost spočívající v provádění úklidových prací fakticky žalovaný. Pokračoval tímto způsobem ve svém dřívějším podnikání v úklidových pracích pro SPT Telecom, neboť jako vedoucí pracovník této společnosti pro ni již nemohl úklidové práce v rámci vlastní podnikatelské činnosti vykonávat.
Na základě dohody s žalobcem podnikal tímto způsobem bez jeho účasti. Sám organizoval práci zaměstnanců, uzavíral pracovní smlouvy, vedl účetnictví, podával všechna daňová přiznání a sám disponoval s finančními prostředky získanými podnikáním; měl dispoziční právo k bankovním účtům žalobce využívaným k provozování této podnikatelské činnosti. Žalobce se o výsledky faktického podnikání žalovaného nezajímal, neinkasoval z něj žádný příjem (neuskutečnil žádný výběr z bankovních účtů či na pokladně), neboť byl srozuměn s tím, že příjmy z takové podnikatelské činnosti bude inkasovat výlučně žalovaný.
Žalobce žalovanému pouze propůjčil své jméno a živnostenské oprávnění k tomu, aby mohl přes zákaz svého zaměstnavatele vykonávat činnost v úklidových pracích. Solidární odpovědnost žalované žalobce dovozoval z toho, že byla manželkou žalovaného a jako manželé neměli zúžené společné jmění; nadto věděl, že žalovaný na žalovanou převedl a nechal opravit vozidlo zakoupené z firemních prostředků. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně neobohatili.
Vztah žalobce jako podnikatele a žalovaného coby osoby použité k podnikatelské činnosti byl pouze „na oko“, sloužil k prezentaci navenek (vůči třetím osobám) a ve skutečnosti žalovaný po dohodě s žalobcem vykonával podnikatelskou činnost za účelem dosažení vlastního zisku. Použil-li proto žalovaný finanční prostředky získané touto podnikatelskou činností pro svoji potřebu, nikterak se na úkor žalobce neobohatil. Na úkor žalobce se potažmo neobohatila ani žalovaná, která peníze z uvedené činnosti svého tehdejšího manžela (žalovaného) konzumovala.
Nad rámec
tohoto závěru (jako obiter dictum) soud prvního stupně uvedl, že pokud by byl prokázán vznik bezdůvodného obohacení žalovaných (k čemuž v dané věci nedošlo), byla by důvodná jejich námitka promlčení práva na jeho vydání; tříletá objektivní promlčecí doba totiž běžela u jednotlivých položek vždy již ode dne odčerpání peněz bez ohledu na vědomost žalobce. Odvolací soud upřesnil právní závěry soudu prvního stupně, dovodil-li, že vztah mezi žalobcem a žalovaným byl založen ústní nepojmenovanou smlouvou, v níž bylo sjednáno, že žalovaný bude na podkladě živnostenského oprávnění žalobce (IČO 62092812) provádět úklidové práce, resp. veškerou činnost, kterou by jinak v rámci živnostenského podnikání konal žalobce, a to se všemi ekonomickými důsledky s tím spojenými (žalovaný po dohodě s žalobcem prováděl fakticky veškerou činnost spojenou s provozováním úklidových prací samostatně, bez účasti žalobce a živnostenský list žalobce mu sloužil pouze ke krytí činnosti).
Použil-li žalovaný nebo přisvojil-li si peněžní prostředky získané touto podnikatelskou činností pro své soukromé účely (tedy i pro žalovanou), činil tak v intencích smlouvy a nemohl se na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Protože svým jednáním žalovaný neporušil žádnou právní ani smluvní povinnost, nemohl žalobci ani způsobit škodu. Námitkou promlčení práva na zaplacení žalovaných částek se proto odvolací soud již blíže nezabýval, pouze vyjádřil názor, že případná povinnost žalovaných vydat žalobci bezdůvodné obohacení, popř. nahradit mu škodu, by se promlčovala v objektivní desetileté, nikoli subjektivní tříleté lhůtě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prosazuje, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009, odvolací soud řešil otázku, zda v případě závazkového vztahu vyplývajícího z příkazní smlouvy je příkazník povinen vydat příkazci veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal, a zda je povinen po provedení příkazu předložit příkazci vyúčtování.
Připomíná, že žalovaný mu nepředložil po provedení příkazu, tedy po ukončení závazkového vztahu vyplývajícího z jejich smlouvy, vyúčtování ve smyslu § 727 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a nepřevedl (nevydal) mu veškerý užitek, který na základě své činnosti vykonávané podle příkazní smlouvy získal. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že ani žalovaná se na jeho úkor neobohatila; namítá, že ani tento závěr neodpovídá v řízení provedeným důkazům. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „je stiženo vadou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“.
Dále je přesvědčen, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, posoudil otázku důkazního břemene, rozhodl-li v jeho neprospěch zejména proto, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaný nebyl podle zmocnění oprávněn ponechat si pro sebe finanční prostředky získané z podnikatelské činnosti. Žalovaná ve vyjádření k dovolání akcentuje, že žalovaný žalobu nezaložil na tom, že jeho nárok plyne z příkazní smlouvy a jeho dovolací argumentace je ryze účelová.
Stran důkazního břemene se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). O dovolání ve vztahu k žalovanému Nejvyšší soud nerozhodoval; řízení proti žalovanému je okamžikem zveřejnění (1. 9. 2020 v 12.56 hodin) usnesení ze dne 1. 9. 2020, č.j. KSBR 44 INS 17395/2020-A-7, kterým Krajský soud v Brně jako insolvenční soud zjistil úpadek a zároveň povolil oddlužení žalovaného, přerušeno (§ 140a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání není s to založit dovolací námitka, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009, jestliže uzavřel, že žalovaný (jako příkazník) nemusel veškerý užitek z příkazu vyplývajícího z jimi uzavřené smlouvy vydat žalobci (jako příkazci), a že po provedení příkazu nebyl povinen předložit žalobci vyúčtování. Především tyto závěry na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť odvolací soud neposoudil smlouvu, kterou žalobce s žalovaným ústně uzavřel, jako smlouvu příkazní.
Dovolatel svou kritiku staví na vlastní skutkové verzi, kdy oproti odvolacímu soudu, který skutkově uzavřel, že v ústní (nepojmenované) smlouvě se žalobce s žalovaným dohodli, že žalovaný bude fakticky provádět veškerou činnost, kterou by jinak v rámci živnostenského oprávnění pod IČO 62092812 prováděl žalobce, přičemž peněžní prostředky získané touto činností použije pro své účely, žalobce prosazuje, že se žalovaný smluvně zavázal vydat mu veškerý užitek z provedeného příkazu a po provedení příkazu mu předložit vyúčtování.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad.
Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že žalovaní na jeho úkor získali majetkový prospěch (žalovaný tím, že si ponechal finanční prostředky z podnikání náležející žalobci, a žalovaná tím, že tyto finanční prostředky spolu s ním konzumovala) nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov.
nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce žalovanému podle jimi uzavřené dohody (nepojmenované smlouvy) pouze propůjčil své živnostenské oprávnění k tomu, aby mohl přes zákaz svého zaměstnavatele vykonávat podnikatelskou činnost v úklidových pracích, a byl srozuměn s tím, že veškeré příjmy z takové činnosti bude žalovaný inkasovat pro sebe, má oporu v provedeném dokazování a nenese znaky libovůle. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž nejedná. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka důkazního břemene. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst.1, § 120 odst.1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru.
Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka.
Zákon vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst.3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Aby mohla být aplikována právní norma, musí být v řízení dosaženo určité míry důkazu. Pro míru důkazu je zásadní vnitřní přesvědčení soudce o tom, zda byly naplněny skutkové předpoklady pro aplikaci určité právní normy.
Přesvědčení soudce musí být zároveň objektivizováno, což se projevuje v odůvodnění jeho úvah. Skutkové tvrzení lze považovat za prokázané, pokud soudce nemá rozumné pochybnosti o jeho pravdivosti (LAVICKÝ, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, str. 30 a 36).
Žalobci tak lze
přisvědčit pouze v tom, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, přičemž jde o účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nelze však již souhlasit s tím, že odvolací soud tuto zásadu nerespektoval, dovodil-li, že žalobce neunesl své procesní břemeno ve vztahu k prokázání jím tvrzeného obsahu dohody ohledně dispozice s finančními prostředky získanými z podnikání v oboru úklidových služeb, zatímco žalovaní své obranné tvrzení prokázali (soudy obou stupňů po provedeném dokazování dospěly k vnitřnímu přesvědčení, že se žalobce s žalovaným dohodli, že žalovaný bude na podkladě živnostenského oprávnění žalobce pod IČO 62092812 fakticky provádět činnost, kterou by v rámci živnostenského podnikání měl provádět žalobce, a že peněžní prostředky získané touto činností použije pro své účely).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu