21 Cdo 4520/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. O., o 400.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 199/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2006
č.j. 19 Co 128/2006-92, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 4.3.2002) domáhal, aby
mu žalovaný zaplatil 400.000,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě
specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že dne 8.10.1999 uzavřeli účastníci smlouvu
o půjčce, na jejímž základě žalobce půjčil žalovanému částku 400.000,- Kč,
která byla dne 14.10.1999 převedena z bankovního účtu žalobce na bankovní účet
žalovaného. Ačkoliv dohodnutý termín vrácení půjčky byl mezi účastníky sjednán
do 31.12.1999, žalovaný tak dosud neučinil.
Žalovaný namítal, že „ze strany žalobce mu nikdy taková půjčka nebyla
poskytnuta“, že „nikdy žádnou smlouvu o půjčce s žalobcem nesepsal a
nepodepsal, a tedy nesepsal ani nepodepsal smlouvu o půjčce ze dne 8.10.1999“,
a že částka 400.000,- Kč převedená z účtu žalobce na jeho účet představovala
naopak vrácení půjčky, kterou žalovaný poskytl žalobci.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.2005 č.j. 46 C 199/2002-61 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 61.160,- Kč k rukám advokáta Mgr. R. V. a České republice na
nákladech řízení 4.550,- Kč na účet Městského soudu v Brně. Z výsledků
provedeného dokazování soud prvního stupně „vzal za prokázáno, že mezi
účastníky došlo k uzavření smlouvy o půjčce“, podle které „žalobce zapůjčil
žalovanému 400.000,- Kč, kterážto částka bude převedena na běžný účet
žalovaného do 10-ti dnů ode dne podpisu smlouvy“ s tím, že „měla být vrácena do
31.12.1999“ a zároveň „byl sjednán 2% úrok z prodlení“. Ačkoli tato smlouva o
půjčce ze dne 8.10.1999 byla soudu předložena „pouze v notářsky ověřené
fotokopii“ a znaleckým posudkem ani výslechem znalce z oboru písmoznalectví „se
nepodařilo odstranit rozpor mezi účastníky ohledně pravosti podpisu
žalovaného“, soud prvního stupně přesto „vzal za prokázáno, že k uzavření
smlouvy došlo, neboť na účet žalovaného byla z účtu žalobce v souladu s obsahem
smlouvy převedena částka 400.000,- Kč“. Tvrzení žalovaného o tom, že tato
částka představovala vrácení půjčky, kterou on poskytl žalobci, se podle názoru
soudu prvního stupně nepodařilo žalovanému prokázat, neboť „nedokázal ozřejmit,
z jakých prostředků byla částka poskytnuta, jeho tvrzení, že peníze sehnala
manželka od někoho v rodině, přičemž neví od koho, bylo značně nevěrohodné“;
oproti tomu tvrzení žalobce „korespondovala jak s doloženým výpisem z účtu, tak
i s výpovědí svědkyně I. H.“. Za tohoto stavu soud prvního stupně „shledal
žalobu důvodnou, když důvodnost uplatněného nároku vyplývá z ust. § 488 a násl
obč. zák. v návaznosti na ust. § 657 a násl. obč. zák.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem za dne 27.9.2006 č.j. 19 Co
128/2006-92 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že
žalobu zamítl, a žalobci uložil, aby žalovanému zaplatil na nákladech řízení
před soudem prvního stupně 37.950,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. L. a České
republice na účet Městského soudu v Brně „na znalečném“ 4.550,- Kč; současně
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího
řízení 53.950,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. L. Odvolací soud na základě
doplněného dokazování na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce „neprokázal existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a
žalovaným“, neboť své tvrzení o tom, že poskytl půjčku žalovanému, nedoložil
patřičnými důkazy, a tudíž v tomto směru „neunesl důkazní břemeno“. Podle
názoru odvolacího soudu pouze okolnost, že z účtu žalobce šlo dne 14.10.1999 na
účet žalovaného 400.000,- Kč, „nesvědčí o ničem jiném, než že byly poskytnuty
prostředky z účtu žalobce na účet žalovaného, avšak nedokládá to, že mezi
účastníky tohoto řízení byla uzavřena nějaká smlouva o půjčce“. Navíc z
dodatečného výslechu svědkyně I. H., která zpracovávala účetnictví žalobci i
žalovanému, vyplynulo, že smlouva o půjčce „zcela jednoznačně byla vytvořena až
dodatečně“ (až po převedení předmětné částky na účet žalovaného) poté, co
svědkyně žalobci sdělila, že pro zaúčtování uvedené částky „potřebuje nějaký
doklad k tomu, že má jít o půjčku“, přičemž žalovaný „již tehdy popřel
svědkyni, že by na smlouvě šlo o jeho podpis“. Ani podle znaleckého posudku
vypracovaného znalcem z oboru písmoznalectví pak „nelze jednoznačně říci, že
podpis na smlouvě o půjčce by měl být podpisem žalovaného“, a to – jak odvolací
soud zdůraznil - s ohledem na skutečnost, že znalci byla k posouzení předložena
pouze fotokopie smlouvy, a nikoli její originál, který žalobce – jak sám uvedl
– nemá k dispozici a „je tedy v důkazní nouzi“. Jelikož ani z peněžních deníků
žalobce a žalovaného „se nepodařilo prokázat, zda šlo o půjčku či o vrácení
půjčky“, je třeba podle názoru odvolacího soudu „nutno vše shrnout tím“, že za
situace, kdy žalovaný popírá pravost podpisu na žalobcem předloženém opisu
smlouvy o půjčce a kdy znalec nebyl schopen se vyjádřit k pravosti tohoto
podpisu s ohledem na to, nebyl předložen originál smlouvy o půjčce, „neunesl
žalobce důkazní břemeno“, a proto odvolací soud „žalobu žalobce zamítl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a/2 písm. b) o.s.ř.“. Namítal, že v rámci řízení
„splnil svou povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení dle ustanovení
§ 120 o.s.ř.“ a „doložil existenci půjčky i její odevzdání dlužníkovi“, a to
zejména notářsky ověřenou kopií smlouvy o půjčce a originálem výpisu ze svého
účtu, kterým „prokázal, že částka 400.000,- Kč skutečně odešla z účtu žalobce
na účet žalovaného“, a že „naopak žalovaný nedoložil jediným důkazem, že by
dluh ve výši 400.000,- Kč žalobci kdykoliv vrátil“. I když znalec Mgr. et Bc.
P. ve svém posudku uvedl, že celkově nelze z kopie smlouvy o půjčce určit, zda
jde o podpis žalovaného, „v textu konstatuje, že podpis má skutečně shodné
znaky“, což podle názoru dovolatele „rovněž dokládá tvrzení žalobce o tom, že
půjčka byla uzavřena“. Skutečnost, že žalovanému byla ze strany žalobce
poskytnuta půjčka, vyplývá podle jeho mínění též z peněžního deníku žalobce, a
to „i přesto, že tuto listinu (jejíž údaje lze zpětně měnit) nelze považovat za
směrodatný důkaz v této kauze“. Procesní obrana žalovaného založená na tvrzení,
že převedení částky 400.000,- Kč z účtu žalobce na jeho účet představovalo
vrácení půjčky ze strany žalobce (kterou mu žalovaný „poskytl jakožto zálohu na
akci pořádanou J. a.s.“), je podle mínění dovolatele „zcela vykonstruovaná“ a
je v rozporu s vyjádřením žalovaného v odporu ze dne 11.7.2003, kde mimo jiné
tvrdí, že „…ze strany žalobce mu nikdy taková půjčka nebyla poskytnuta a nikdy
ani žádná jiná půjčka a žalovaný nikdy žádnou smlouvu o půjčce s žalobcem
nesepsal a nepodepsal…“. Přesto toto tvrzení žalovaného bylo ze strany
odvolacího soudu „bráno automaticky jako pravdivé“ a odvolací soud – jak mu
dovolatel dále vytýkal - „se vůbec nedomáhal toho, aby žalovaný na prokázání
svého tvrzení předložil vlastní originál výpisu z účtu, ze kterého by jasně
vyplývalo, kdy půjčku žalobci poskytl“. Dovolatel se domnívá, že v projednávané
věci „unesl důkazní břemeno“, jestliže předložil soudu smlouvu o půjčce a výpis
z účtu, „který potvrzuje, že mezi stranami došlo k odevzdání předmětu půjčky“,
přičemž uvedené podle jeho názoru „jednoznačně postačuje k vydání rozsudku ve
prospěch účastníka, který uvedené důkazy předložil“. Dovolatel si je sice
vědom, že nepředložil originál smlouvy o půjčce, avšak má za to, že „soud má
hodnotit důkazy (nejen) jednotlivě, ale zároveň jako celek, kdy právě z
několika důkazů vyplývá zcela jednoznačně, že žalobce poskytl žalovanému půjčku
a ten mu ji nevrátil do dnešního dne“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
půjčka měla být žalovanému ze strany žalobce poskytnuta v říjnu 1999 - podle
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31.3.2000, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 363/1999 Sb., o
pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o
pojišťovnictví) – dále jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je tradičně považována – jak z tohoto správně vycházejí soudy
obou stupňů i sám dovolatel - za smlouvu reálnou, tedy že ke smlouvě o půjčce
nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření
smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku, ke kterému při
peněžité půjčce může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka (k tomu
srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.5.2004 sp.
zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný pod č. 110 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2004).
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým
bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti
a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst.1, § 120
odst.1 o.s.ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný
zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou
ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v
závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na
základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a
důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých
tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu,
které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních
provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl
důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem
vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení
účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst.3 o.s.ř.) jako
procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován
výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká
především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní
svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu
vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná,
nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech,
kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti
této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto
případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho
účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002 sp.
zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002).
Z hypotézy hmotněprávní normy uvedené v ustanovení § 657 obč. zák., která
vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti věřitele, vyplývá, že ve
sporu o vrácení půjčené částky má žalobce jako věřitel břemeno tvrzení, že se
žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že dlužníkovi předmět půjčky
odevzdal a že dlužník půjčené peníze řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene
tvrzení pak pro věřitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o
prokázání tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena a že na základě této
smlouvy předal žalovanému finanční prostředky. Neunese-li věřitel (žalobce)
břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu
vyznít v jeho neprospěch, aniž by se soud musel dále zabývat pravdivostí
tvrzení, které jsou součástí procesní obrany žalovaného dlužníka, a za tímto
účelem provádět dokazování.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že dne 14.10.1999 sice
byla převedena z bankovního účtu žalobce na bankovní účet žalovaného částka
400.000,- Kč, avšak že žalobce „neprokázal“, že mezi účastníky byla uzavřena
smlouva o půjčce. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neunesl důkazní
břemeno, že taková smlouva byla mezi účastníky sjednána, představuje skutkové
zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž
soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).
Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem
uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce uvedl, že dovolání podává „z důvodu uvedeného v ustanovení §
241a/2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů
dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem,
nýbrž že napadá právě skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce
„neprokázal existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným“, ze
kterého napadený rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou námitek
dovolatele je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené
důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje i své vlastní a
od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; žalobce tedy uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý
procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen
podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu, i když
byl nesprávně označen (srov. též § 41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce „neprokázal existenci smlouvy o půjčce
uzavřené mezi žalobcem a žalovaným“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi
žalovaného, který uvedl, že podpis na žalobcem předložené smlouvě o půjčce ze
dne 8.10.1999 není jeho podpisem, z výpovědi svědkyně I. H., která zpracovávala
účetnictví oběma účastníkům, a ze znaleckého posudku znalce z oboru
písmoznalectví se specializací na ruční písmo Mgr. et Bc. K. P.), které
zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř., a vysvětlil, jakými
úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. S ohledem na závěr znalce
Mgr. et Bc. K. P. obsažený v jeho znaleckém posudku ze dne 3.2.2005, že „za
daného stavu předložených materiálů nelze objektivně rozhodnout, zda podpis na
not. ověřené fotokopii smlouvy o půjčce ze dne 8.10.1999 na č.l. 5 spisu je
podpis žalovaného či nikoliv“, přičemž podle názoru znalce „kategorický závěr
zkoumání je možný po předložení originálu sporného podpisu“, odvolací soud
důvodně akcentoval, že žalobce za účelem prokázání svého tvrzení o tom, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, předložil toliko notářsky ověřenou
fotokopii smlouvy o půjčce ze dne 8.10.1999, a že „je tedy žalobce v důkazní
nouzi, jestliže nepředložil originál smlouvy“, který - jak sám uvedl – „nemůže
dohledat“. Odvolací soud též důvodně přihlédl k tomu, že podle výpovědi
svědkyně I. H. smlouva o půjčce „zcela jednoznačně byla vytvořena až dodatečně,
tedy poté, kdy peníze byly z účtu žalobce zaslány žalovanému“, a že žalovaný
„již tehdy popřel svědkyni, že by na smlouvě šlo o jeho podpis“, a rovněž
vysvětlil, proč pouze z okolnosti, že z účtu žalobce šlo dne 14.10.1999 na účet
žalovaného 400.000,- Kč, nelze bez dalšího dovozovat, že „mezi účastníky tohoto
řízení byla uzavřena nějaká smlouva o půjčce“. Náležitě také zdůvodnil, proč se
tuto skutečnost „nepodařilo prokázat“ ani peněžními deníky žalobce a žalovaného
za rok 1999.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 132 o.s.ř., má skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že
žalobce „neprokázal existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a
žalovaným“, oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z
obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před
soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal
v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc,
nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Jestliže závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce „neprokázal existenci smlouvy
o půjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovaným“, zůstal nezpochybněn, nelze
žalobci přiznat ani plnění požadované z tohoto důvodu. Je však skutečností, že
bylo prokázáno, že částka 400.000,- Kč byla dne 14.10.1999 převedena z účtu
žalobce na účet žalovaného. Odvolací soud v této souvislosti pominul, že je-li
žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že
bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti
půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není
prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu
vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované
částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.7.2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek roč. 2004, pod č. 78). Za situace, kdy částka 400.000,- Kč
nepředstavovala půjčku od žalobce a žádný jiný právní důvod tohoto plnění není
dosud prokázán, je třeba odvolacímu soudu vytknout, že nevzal v úvahu možnou
právní kvalifikaci rozhodných skutečností jako bezdůvodného obohacení ve smyslu
ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. a že se tedy tímto jiným (než žalobcem v
průběhu řízení uváděným) v úvahu přicházejícím právním posouzením věci
nezabýval. Vzhledem k tomu proto ani ve smyslu ustanovení § 213b a § 118a
o.s.ř. nezajistil doplnění vylíčení rozhodujících skutečností ze strany
účastníků potřebných pro takovéto odlišné právní posouzení věci, včetně
označení důkazů k tvrzení žalovaného, že právním důvodem poskytnutého plnění
bylo vrácení půjčky, kterou žalovaný předtím poskytl žalobci. Závěry odvolacího
soudu o nedůvodnosti žaloby proto zatím nemohou obstát.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu