U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou
Zlatohlávkovou ve věci žalobce D. F., zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem,
advokátem se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, proti žalovanému Ing. A. F.,
zastoupenému Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou
1228/38, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Ing. Z. F.,
zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou
1228/38, o zaplacení 506.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 3 C 304/2015, o dovolání žalovaného a vedlejší
účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 22
Co 173/2016-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, č. j. 3 C 304/2015-56,
zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 506.000 Kč s
úrokem z prodlení z částky 253.000 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení ve výši 7,05%
ročně a s úrokem z prodlení z částky 253.000 Kč od 18. 6. 2013 do zaplacení ve
výši 7,05% ročně, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 22 Co 173/2016-85,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci 506.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 253.000 Kč
od 18. 4. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky
253.000 Kč od 18. 6. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a vedlejší účastnice na straně
žalovaného dne 12. 12. 2016 blanketní dovolání, které ve lhůtě pro podání
dovolání nedoplnili. Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka
uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli
určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty
o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní
moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. V posuzovaném případě byl rozsudek Krajského soud v Praze ze dne 30. 8. 2016,
č. j. 22 Co 173/2016-85, žalovanému a vedlejší účastnici na jeho straně Ing. Z. F. doručen dne 21. 10. 2016 a toho dne nabyl právní moci. Dovolání, které proti
němu dne 12. 12. 2016 podali prostřednictvím svého zástupce Mgr. Zdeňka Burdy,
advokáta se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38, trpí vadami, pro něž nelze
v dovolacím řízení pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237
o. s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od
řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která otázka hmotného
nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která
taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena
jinak (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSČR 55/2013 a ze dne 25 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalovaného a vedlejší
účastnice neobsahuje údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (omezili se na pouhou citaci ustanovení § 237 o. s. ř.). Protože uplatněný dovolací důvod posuzuje soud nejen podle toho, jak byl
označen, ale především podle jeho obsahu, musí být v dovolání řádně vylíčen
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo
1060/2003).
Žalovaný a vedlejší účastnice v dovolání rovněž nevymezili dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) způsobem
uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť nevyložili, v čem spočívá
nesprávnost právního závěru odvolacího soudu (že smlouva o postoupení
pohledávky uzavřená 10. 4. 2013 je platným právním úkonem), s nímž „nesouhlasí“. Sluší se připomenout, že Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a
následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu
stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou
při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v
dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není
formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených
požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
2716/13, příp. ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). V posuzované věci nebylo dovolání o chybějící obligatorní údaje ve lhůtě k
podání dovolání doplněno (lhůta k podání dovolání skončila dne 21. 12. 2016) a
jeho vady se staly neodstranitelnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 738/2001). Vyzýval-li soud prvního stupně
žalovaného (dovolatele) k odstranění vytčených vad dovolání usnesením ze dne
23. 1. 2017, činil tak nadbytečně, neboť v době výzvy již uplynula lhůta k
podání dovolání; skutečnost, že k odstranění vad dovolání stanovil žalovanému
lhůtu 15 dnů od doručení výzvy, je za dané procesní situace irelevantní. Vedlejší účastnice vyzývána nebyla pravděpodobně proto, že Nejvyšší soud již v
rozhodnutí ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004, dovodil - a tento výklad pomocí
argumentu e silentio legis je zastáván i v právní teorii - že zákon vedlejšímu
účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.