33 Cdo 444/2025-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a
soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) V. I.
a b) M. I., proti žalované STASYPRO CZ s.r.o., se sídlem Kosmonosy, U
masokombinátu 1242, identifikační číslo osoby 02712628, zastoupené JUDr.
Terezou Folprechtovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, 17. listopadu 1477,
o zaplacení 502 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn.
15 C 286/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 30. 1. 2024, č. j. 23 Co 259/2023-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
22. 8. 2023, č. j. 15 C 286/2021-235, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne
12. 12. 2023, č. j. 15 C 286/2021-261, zamítl žalobu, kterou se žalobci po
žalované domáhali zaplacení 502 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č.
j. 23 Co 259/2023-288, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil
žalované povinnost zaplatit žalobcům 304 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu zamítavý
výrok o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jako
objednatelé a žalovaná jako zhotovitelka uzavřeli dne 10. 5. 2017 smlouvu o
dílo, jejímž předmětem bylo dokončení stavby rodinného domu žalobců ve
specifikovaném rozsahu.
4. Po právní stránce odvolací soud dovodil, že žalovanou provedené dílo
vykazovalo vadu spočívající v „nekvalitní pokládce PVC“, kterou žalobci řádně a
včas uplatnili, a protože žalovaná byla s odstraněním této vady v prodlení,
vzniklo žalobcům právo na smluvní pokutu. Právo na smluvní pokutu však žalobcům
nevzniklo ve vztahu k prodlení žalované s provedením fasády.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
6. Žalobci podali vyjádření k dovolání.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost
dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
10. Žalovaná výslovně uvedla, že její dovolání směřuje proti všem
výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti části výroku o věci samé, jíž
byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen.
11. K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240
odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu
[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v
němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích, např. usnesení ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti výroku
o věci samé v části, jíž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
potvrzen, je subjektivně nepřípustné.
12. Dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
13. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání v části směřující
vůči vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 o. s.
ř.
14. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího
soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
15. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
(předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být
splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti
dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně
bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno
označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti
dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a
závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
16. Uvádí-li dovolatelka s poukazem na § 237 o. s. ř., že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím
soudem vyřešeny jinak, a protože se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, uplatnila současně vícero předpokladů
přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují.
17. V dovolání použitá formulace otázky, zda je „zjevně nepřiměřená
smluvní pokuta v soudem přiznané výši 304 000 Kč“ nepředstavuje řádné vymezení
přípustnosti dovolání v intencích § 237 o. s. ř., protože žalovaná neuvedla, od
jakého rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil a v čem. Navíc
nejde o otázku, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, jestliže
žalovaná v průběhu odvolacího řízení návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu
§ 2051 o. z. (tzv. moderační námitku) neuplatnila a odvolací soud neměl důvod
se touto otázkou zabývat. Platí, že prosté popření existence (právního základu)
nároku na smluvní pokutu samo o sobě nepostačuje k tomu, aby takový úkon
dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu
vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k
přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka
takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve
skutečnosti nevyplývají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp.
zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 29/2024).
18. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na
němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro
dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.),
jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy,
nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Dovolatelčiny námitky, že vady díla „nebyly vytknuty řádně, když nebyly
dostatečně, jasně a nezaměnitelně specifikovány“, že vada spočívající v
nekvalitní pokládce PVC „musela být žalobcům zřejmá již v okamžiku předání díla
a jde tak o vadu zjevnou“, a že „ve stavebním deníku upozorňovala na nevhodný
výběr PVC“ mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. To
platí i o tvrzení ohledně „nevhodného výběru PVC“, pakliže z provedeného
dokazování (znaleckého posudku) vyplynulo, že použité PVC bylo vhodné pro
zatížení provozem na střední úrovni a jeho deklarovaná odolnost proti
opotřebení je relativně vysoká (srov. bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně). Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23
Cdo 3168/2013, není přiléhavý pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných
kauz.
19. Lze shrnout, že dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř.
20. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst.
1 o. s. ř.).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu