33 Cdo 445/2025-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Mgr. Petera Podolského, se sídlem v Bratislavě, Stachanovská 52, Slovenská republika, správce konkursní podstaty úpadkyně STEEL-MAX, s.r.o., se sídlem v Bratislavě, Račianska 155, Slovenská republika, identifikační číslo 36 714 739, zastoupeného Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované Chemoprojekt, a.s., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3069/14, identifikační číslo 452 73 383, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o 1.770.774,26 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 264/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 39 Co 125/2024-802, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 75.733,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Marka Plajnera, advokáta.
Žalobou podanou dne 15. 10. 2014 se společnost STEEL-MAX, s. r. o., domáhala po žalované zaplacení částky 1.770.774,26 EUR, sestávající ze třinácti dílčích pohledávek, se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 0,01 % z dlužné částky za každý den prodlení. Usnesením Okresního soudu Bratislava I ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 6 K 26/2016, byl na společnost STEEL-MAX, s. r. o., prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
10. 2016, č. j. 6 C 264/2014-261, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 39 Co 414/2016-322, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2018, č. j. 39 Cdo 414/2016-363, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 39 Co 414/2016-322, ve znění opravného usnesení ze dne 16.
1. 2018, č. j. 39 Cdo 414/2016-363, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2016, č. j. 6 C 264/2014-261, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2017, č. j. 6 C 264/2014-353, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Při řešení dovoláním předestřené právní otázky podmínek aplikace § 405 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., slovenského obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák. SR“), přijal a odůvodnil závěr, podle něhož důsledky § 405 odst. 2 obch. zák. SR nemusí nastat, je-li postup věřitele rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. SR.
Posouzení, že postup věřitele při uplatnění práv vůči dlužníku byl zneužívající, tj. že žaloby či návrhy na zahájení rozhodčího řízení byly podávány účelově jen proto, aby nastoupila výhoda prodloužení promlčecí doby, nikoliv s úmyslem dosáhnout v takto zahájených řízeních vymožení uplatňovaných nároků, však musí být spolehlivě opřeno o odpovídající skutkové závěry. Rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 6 C 264/2014-761, Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly z toho, že společnost IDS SLOVMONT LEVICE, a. s. (dále jen „zhotovitel“), uzavřela s žalovanou jako objednatelkou dne 4. 4. 2008 smlouvu o dílo na montáž strojní a potrubní části pro vymezený projekt ve Francii a dne 25. 6. 2008 smlouvu o dílo na dodávku a montáž aparátů izolací pro tento projekt. Dílo nebylo předáno v souladu se smlouvou, nebyl vyhotoven předávací protokol. Zhotovitel dílo vyúčtoval fakturami se splatností v rozmezí od 30. 5. 2009 do 28. 9. 2009. Žalovaná faktury nezaplatila.
Dne 18. 1. 2011 (podle obsahu spisu zřejmě 18. 2. 2011) podal zhotovitel na žalovanou insolvenční návrh a zároveň přihlásil všechny předmětné pohledávky; insolvenční návrh byl zamítnut rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 8. 1. 2013. Dne 5. 6. 2013 byl na zhotovitele prohlášen konkurs. Do konkursní podstaty byly sepsány i pohledávky za žalovanou. Správce konkursní podstaty dne 6. 7. 2012 uzavřel se společností MH CIRUS SERVIS s.r.o. smlouvu o postoupení pohledávek, úplata za postoupení však nebyla uhrazena a nedošlo tak k přechodu práv.
Správce konkursní podstaty podal dne 7. 1. 2014 návrh na zahájení rozhodčího řízení proti žalované, jehož předmětem byly mimo jiné i předmětné pohledávky; řízení vedené pod sp. zn. Rsp 14/14 bylo usnesením ze dne 9. 2.
2015 pravomocně skončeno pro nezaplacení poplatku za rozhodčí řízení. V průběhu řízení byly pohledávky správcem postoupeny MVCH GROUP, s.r.o. smlouvou ze dne 27. 1. 2014, tato společnost však pro pochybnosti o nepromlčení pohledávek a taktéž proto, že nedisponovala finančními prostředky na zaplacení rozhodčího poplatku uzavřela se správcem dohodu dne 2. 4. 2014 o zrušení smlouvy o postoupení pohledávek. Následně dne 2. 4. 2014 došlo k postoupení pohledávek správcem na společnost Bratislava-In, a.s.
Dne 8. 4. 2014 byly pohledávky postoupeny na společnost STEEL-MAX, s. r. o. Na tuto společnost byl usnesením Okresního soudu v Bratislavě ze dne 15. 6. 2016 prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce. Soudy dospěly k závěru, že správce konkursní podstaty podal žalobu k rozhodčímu soudu před promlčením nejstarší pohledávky, avšak jeho postup shledaly jako zneužívající, odporující § 265 obch. zák. SR. Jediným účelem bylo prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 404 odst. 1 obch. zák SR.
Rozhodčí řízení bylo pravomocně ukončeno 9. 2. 2015 pro nezaplacení rozhodčího poplatku. Ačkoli úkolem správce konkursní podstaty je „udržet pohledávky nepromlčené“ a zároveň být vázán pokyny věřitelského výboru, nelze tímto postupem prodlužovat promlčecí dobu téměř do nekonečna, a v situaci, kdy správce ví, že nabyvatelé pohledávek nedisponují finančními prostředky k úhradě poplatku za rozhodčí řízení, dospěl soud k závěru, že ze strany zhotovitele a jeho nástupců šlo o postup vedoucí ke zjevnému poškození žalované, v důsledku čehož by prodloužení promlčecí doby podle § 405 obch. zák. SR bylo v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR.
Nelze-li přihlížet k přerušení běhu promlčecí doby v souvislosti s podáním rozhodčího návrhu, pak promlčecí doba po skončení insolvenčního řízení počala běžet ve smyslu § 405 odst. 2 obch. zák. SR v roční délce u každé pohledávky, tj. nejstarší pohledávka se stala promlčenou dne 8. 1. 2014 a nejmladší dne 28. 9. 2014. Byla-li žaloba podána až dne 15. 10. 2014, stalo se tak v době, kdy pohledávky již byly promlčené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od závěrů předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 646/2018; odvolací soud nezohlednil § 23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v důsledku čehož nezjišťoval obsah slovenského práva. Má za to, že výkon jeho práva nedosahoval takové intenzity, který by naplňoval rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. SR.
S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné. Ačkoli dovolatel ohlašuje přípustnost dovolání pro rozpor rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ve skutečnosti (obsahově - § 41 odst. 2 o. s. ř.) namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018. Vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K nim – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). K přípustnosti dovolání pro řešení právní otázky, jež podle přesvědčení dovolatele nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, tj. zda výkon jeho práva nedosahoval takové intenzity, která by naplňovala definici rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. SR, je nezbytné odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn.
32 Cdo 646/2018, podle nichž je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda individuální okolnosti případu neopodstatňují odepření právní ochrany pro rozpor s pravidly poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR. Odvolací soud při formulaci svého závěru vycházel z individuálních okolností nyní souzeného případu, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; jeho úvaha odpovídá zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není tedy v tomto směru zjevně nepřiměřená.
Je potřebné zdůraznit, že skutkový stav věci, k němuž dospěl odvolací soud hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech řízení však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).