33 Cdo 445/2025-826
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Mgr. Petera Podolského,
se sídlem v Bratislavě, Stachanovská 52, Slovenská republika, správce konkursní
podstaty úpadkyně STEEL-MAX, s.r.o., se sídlem v Bratislavě, Račianska 155,
Slovenská republika, identifikační číslo 36 714 739, zastoupeného Mgr. Ondřejem
Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované
Chemoprojekt, a.s., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3069/14, identifikační
číslo 452 73 383, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze
2, Lazarská 11/6, o 1.770.774,26 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 264/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 39 Co 125/2024-802, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 75.733,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Marka
Plajnera, advokáta.
Žalobou podanou dne 15. 10. 2014 se společnost STEEL-MAX, s. r. o., domáhala po
žalované zaplacení částky 1.770.774,26 EUR, sestávající ze třinácti dílčích
pohledávek, se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 0,01 % z dlužné částky za
každý den prodlení. Usnesením Okresního soudu Bratislava I ze dne 15. 6. 2016,
sp. zn. 6 K 26/2016, byl na společnost STEEL-MAX, s. r. o., prohlášen konkurz a
správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
10. 2016, č. j. 6 C 264/2014-261, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 39 Co 414/2016-322, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2018, č. j. 39 Cdo 414/2016-363, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo
646/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 39
Co 414/2016-322, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2018, č. j. 39 Cdo
414/2016-363, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2016,
č. j. 6 C 264/2014-261, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2017, č. j. 6 C 264/2014-353, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Při řešení dovoláním předestřené právní otázky podmínek aplikace § 405 odst. 2
zákona č. 513/1991 Sb., slovenského obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák. SR“), přijal a odůvodnil závěr, podle něhož důsledky § 405 odst. 2 obch. zák. SR nemusí nastat, je-li postup věřitele rozporný se zásadami poctivého
obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. SR. Posouzení, že postup věřitele
při uplatnění práv vůči dlužníku byl zneužívající, tj. že žaloby či návrhy na
zahájení rozhodčího řízení byly podávány účelově jen proto, aby nastoupila
výhoda prodloužení promlčecí doby, nikoliv s úmyslem dosáhnout v takto
zahájených řízeních vymožení uplatňovaných nároků, však musí být spolehlivě
opřeno o odpovídající skutkové závěry. Rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 6 C 264/2014-761, Obvodní soud pro Prahu 10
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly z toho, že společnost IDS SLOVMONT LEVICE, a. s. (dále jen
„zhotovitel“), uzavřela s žalovanou jako objednatelkou dne 4. 4. 2008 smlouvu o
dílo na montáž strojní a potrubní části pro vymezený projekt ve Francii a dne
25. 6. 2008 smlouvu o dílo na dodávku a montáž aparátů izolací pro tento
projekt. Dílo nebylo předáno v souladu se smlouvou, nebyl vyhotoven předávací
protokol. Zhotovitel dílo vyúčtoval fakturami se splatností v rozmezí od 30. 5. 2009 do 28. 9. 2009. Žalovaná faktury nezaplatila. Dne 18. 1. 2011 (podle
obsahu spisu zřejmě 18. 2. 2011) podal zhotovitel na žalovanou insolvenční
návrh a zároveň přihlásil všechny předmětné pohledávky; insolvenční návrh byl
zamítnut rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 8. 1. 2013. Dne 5. 6. 2013
byl na zhotovitele prohlášen konkurs. Do konkursní podstaty byly sepsány i
pohledávky za žalovanou. Správce konkursní podstaty dne 6. 7. 2012 uzavřel se
společností MH CIRUS SERVIS s.r.o. smlouvu o postoupení pohledávek, úplata za
postoupení však nebyla uhrazena a nedošlo tak k přechodu práv. Správce
konkursní podstaty podal dne 7. 1. 2014 návrh na zahájení rozhodčího řízení
proti žalované, jehož předmětem byly mimo jiné i předmětné pohledávky; řízení
vedené pod sp. zn. Rsp 14/14 bylo usnesením ze dne 9. 2.
2015 pravomocně
skončeno pro nezaplacení poplatku za rozhodčí řízení. V průběhu řízení byly
pohledávky správcem postoupeny MVCH GROUP, s.r.o. smlouvou ze dne 27. 1. 2014,
tato společnost však pro pochybnosti o nepromlčení pohledávek a taktéž proto,
že nedisponovala finančními prostředky na zaplacení rozhodčího poplatku
uzavřela se správcem dohodu dne 2. 4. 2014 o zrušení smlouvy o postoupení
pohledávek. Následně dne 2. 4. 2014 došlo k postoupení pohledávek správcem na
společnost Bratislava-In, a.s. Dne 8. 4. 2014 byly pohledávky postoupeny na
společnost STEEL-MAX, s. r. o. Na tuto společnost byl usnesením Okresního soudu
v Bratislavě ze dne 15. 6. 2016 prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty
byl ustanoven žalobce. Soudy dospěly k závěru, že správce konkursní podstaty podal žalobu k rozhodčímu
soudu před promlčením nejstarší pohledávky, avšak jeho postup shledaly jako
zneužívající, odporující § 265 obch. zák. SR. Jediným účelem bylo prodloužení
promlčecí doby ve smyslu § 404 odst. 1 obch. zák SR. Rozhodčí řízení bylo
pravomocně ukončeno 9. 2. 2015 pro nezaplacení rozhodčího poplatku. Ačkoli
úkolem správce konkursní podstaty je „udržet pohledávky nepromlčené“ a zároveň
být vázán pokyny věřitelského výboru, nelze tímto postupem prodlužovat
promlčecí dobu téměř do nekonečna, a v situaci, kdy správce ví, že nabyvatelé
pohledávek nedisponují finančními prostředky k úhradě poplatku za rozhodčí
řízení, dospěl soud k závěru, že ze strany zhotovitele a jeho nástupců šlo o
postup vedoucí ke zjevnému poškození žalované, v důsledku čehož by prodloužení
promlčecí doby podle § 405 obch. zák. SR bylo v rozporu s pravidly poctivého
obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR. Nelze-li přihlížet k přerušení běhu
promlčecí doby v souvislosti s podáním rozhodčího návrhu, pak promlčecí doba po
skončení insolvenčního řízení počala běžet ve smyslu § 405 odst. 2 obch. zák. SR v roční délce u každé pohledávky, tj. nejstarší pohledávka se stala
promlčenou dne 8. 1. 2014 a nejmladší dne 28. 9. 2014. Byla-li žaloba podána až
dne 15. 10. 2014, stalo se tak v době, kdy pohledávky již byly promlčené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení se napadené rozhodnutí
odvolacího soudu odchyluje od závěrů předchozího kasačního rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 646/2018; odvolací soud nezohlednil § 23 zákona
č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v důsledku čehož nezjišťoval
obsah slovenského práva. Má za to, že výkon jeho práva nedosahoval takové
intenzity, který by naplňoval rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve
smyslu § 265 obch. zák. SR. S tímto odůvodněním navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 věty první o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn
zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Ačkoli dovolatel ohlašuje přípustnost dovolání pro rozpor rozsudku odvolacího
soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ve skutečnosti (obsahově
- § 41 odst. 2 o. s. ř.) namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud
nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018. Vady řízení nemohou samy o sobě založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K nim – pokud by jimi řízení skutečně
trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v
posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K přípustnosti dovolání pro řešení právní otázky, jež podle přesvědčení
dovolatele nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, tj. zda
výkon jeho práva nedosahoval takové intenzity, která by naplňovala definici
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. SR,
je nezbytné odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn.
32 Cdo 646/2018, podle nichž je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat,
zda individuální okolnosti případu neopodstatňují odepření právní ochrany pro
rozpor s pravidly poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR. Odvolací soud při formulaci svého závěru vycházel z individuálních okolností
nyní souzeného případu, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z
provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; jeho úvaha odpovídá
zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není
tedy v tomto směru zjevně nepřiměřená. Je potřebné zdůraznit, že skutkový stav věci, k němuž dospěl odvolací soud
hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů
je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu
mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti výroku o nákladech
řízení však není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).