32 Cdo 646/2018-369
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobce
Mgr. Petera Podolského, se sídlem v Bratislavě, Náměstí SNP 13, PSČ 811 06,
správce konkurzní podstaty úpadkyně STEEL-MAX, s. r. o., identifikační číslo
osoby 36714739, zastoupeného Mgr. Michalem Bizoněm, jako hostujícím evropským
advokátem, se sídlem v Bratislavě, Hviezdoslavovo náměstí 25, Slovenská
republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Peterem Babišem, advokátem, se
sídlem v Praze 5, Vítězná 125/3, proti žalované Chemoprojekt, a. s., se sídlem
v Praze 10, Strašnice, Třebohostická 3069/14, PSČ 100 00, identifikační číslo
osoby 45273383, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze,
Lazarská 11/6, o zaplacení částky 1 770 774,26 EUR s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 264/2014, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 39 Co 414/2016-322,
ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2018, č. j. 39 Cdo 414/2016-363,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 39 Co 414/2016-322,
ve znění opravného usnesení ze dne 16. 1. 2018, č. j. 39 Cdo 414/2016-363, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 10. 2016, č. j. 6 C
264/2014-261, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2017, č. j. 6 C
264/2014-353, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 15. 10. 2014 se společnost STEEL-MAX, s. r. o., domáhala po
žalované zaplacení částky 1 770 774,26 EUR, sestávající ze třinácti dílčích
pohledávek, se sjednaným úrokem z prodlení ve výši 0,01 % z dlužné částky za
každý den prodlení. Usnesením Okresního soudu Bratislava I ze dne 15. 6. 2016,
sp. zn. 6 K 26/2016, byl na společnost STEEL-MAX, s. r. o., prohlášen konkurz a
správcem konkurzní podstaty byl ustanoven nynější žalobce. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 6 C 264/2014-261,
žalobu zamítl a uložil žalobci uhradit žalované na náhradu nákladů řízení 463
042,80 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že společnost IDS SLOVMONT LEVICE, a. s. (dále jen
zhotovitel), uzavřela se žalovanou jako objednatelem dne 4. 4. 2008 smlouvu o
dílo na montáž strojní a potrubní části pro tam vymezený projekt ve Francii a
dne 25. 6. 2008 smlouvu o dílo na dodávku a montáž aparátů izolací pro tento
projekt. Dílo nebylo předáno v souladu se smlouvou, nebyl vyhotoven předávací
protokol. Zhotovitel dílo vyúčtoval fakturami se splatností v rozmezí od 30. 5. 2009 do 28. 9. 2009, žalovaná tyto faktury nezaplatila. Dne 18. 1. 2011 (podle
obsahu spisu zřejmě 18. 2. 2011) podal zhotovitel na žalovanou insolvenční
návrh a zároveň přihlásil všechny předmětné pohledávky; insolvenční návrh byl
zamítnut rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 8. 1. 2013. Dne 5. 6. 2013
byl na zhotovitele prohlášen konkurs a správce jeho konkursní podstaty podal
dne 7. 1. 2014 návrh na zahájení rozhodčího řízení proti žalované, jehož
předmětem byly mimo jiné i předmětné pohledávky; toto řízení, vedené pod sp. zn. Rsp 14/14, bylo usnesením ze dne 9. 2. 2015 pravomocně skončeno pro
nezaplacení poplatku za rozhodčí řízení. Dne 8. 4. 2014 byly pohledávky
postoupeny na společnost STEEL-MAX, s. r. o. Na tuto společnost byl v průběhu
toho řízení usnesením Okresního soudu v Bratislavě ze dne 15. 6. 2016 prohlášen
konkurz a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že projednání sporu je v pravomoci soudů České
republiky a rozhodným právem je právní řád Slovenské republiky. Právní vztah
mezi účastníky posoudil jako vztah ze smlouvy o dílo podle ustanovení § 536 a
násl. slovenského zákona č. 513/1991 Sb., obchodný zákonník (dále též jen
„slovenský obchodní zákoník“ či „obch. zák. SR“). Dovodil, že oba účastníci
jsou ve sporu věcně legitimováni; žalovaná jako strana smlouvy o dílo, žalobce
pak na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 8. 4. 2014 podle §
524 a násl. slovenského zákona č. 40/1964 Sb., občiansky zákonník (dále též jen
„slovenský občanský zákoník“ či „obč. zák. SR“). V otázce důvodnosti uplatněné námitky promlčení soud prvního stupně v prvé řadě
dovodil, že „zamítnutí insolvenčního návrhu představuje meritorně rozhodnutou
věc“, proto čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. SR u nejdříve
splatné pohledávky běžela od 30. 5. 2009 do 18. 2. 2011, kdy došlo podle § 402
obch. zák. SR v důsledku podání insolvenčního návrhu na žalovanou k jejímu
přerušení, a to až do 8. 1. 2013. Vzhledem k ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák.
SR se prodloužila a měla uplynout dnem 8. 1. 2014. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, jež lze dle jeho mínění
analogicky aplikovat i pro úpravu slovenského obchodního zákoníku, vyjádřil
názor, že ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR je třeba vykládat tak, že po
dobu tohoto řízení promlčecí doba neběží (dojde k jejímu přerušení) jen tehdy,
je-li v řízení řádně pokračováno. Usoudil, že tato podmínka v daném případě
splněna nebyla, neboť rozhodčí řízení bylo zastaveno výlučně pro nezaplacení
poplatku, k jehož úhradě byl účastník opakovaně vyzýván, a Nejvyšší soud v
rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3707/2011 konstatoval, že zastavení řízení úpadce
proti žalovanému pro nezaplacení soudního poplatku nemá vliv na běh promlčecí
doby. Tyto závěry jsou podle mínění soudu prvního stupně plně aplikovatelné i
na slovenské právo. Argumentoval, že jinak by takový účastník neustále podával
návrhy na rozhodčí či jiná řízení s úmyslem „přetržení“ promlčecí doby, a to až
do „definitivní“ desetileté lhůty. Okolnost, zda se tak děje zaviněně s úmyslem
prodlužování promlčecí doby, či z jiných důvodů, neshledal právně významnou,
stejně jako tvrzení, že rozhodčí soud žádosti o prodloužení doby pro zaplacení
rozhodčího poplatku akceptoval, a usoudil, že „taková konání stran“ by byla
obcházením zákona. Na základě toho uzavřel, že nebylo-li v rozhodčím řízení Rsp
14/14 ze strany zhotovitele řádně pokračováno, promlčecí doba se nepřerušila a
dnem 8. 1. 2014, tj. před podáním žaloby (k němuž došlo dne 15. 10. 2014),
marně uplynula a námitka promlčení je tedy důvodná. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a
správným shledal též jeho právní posouzení. V otázce promlčení se ztotožnil s
jeho názorem, že „zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nemá vliv
na běh promlčecí doby“, a argumentoval, že podle § 405 odst. 1 obch. zák. SR
jestliže právo bylo uplatněno před promlčením, avšak v tomto řízení nebylo
rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. Vyjádřil
názor, že na tom nic nemění ani odkaz žalované na komentář k tomuto ustanovení
od A. M., jelikož povolán k výkladu a aplikaci práva je pouze soud. Zdůraznil s
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo
3234/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3707/2011, že na správném
závěru, podle něhož v podmínkách projednávané věci promlčecí doba nepřestala
běžet, nic nemění ani polemika žalobce s důvody zastavení řízení pro
nezaplacení poplatku. Poukázal na to, že otázka řádného pokračování v řízení
byla již judikatorně řešena, jako příklad označil rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1387/2004, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo
3674/2010, usnesení téhož soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 20/2015, a
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a uzavřel, že v posuzovaném případě žalobce aktivně bránil svým
jednáním pokračování v rozhodčím řízení a nakonec zavinil jeho zastavení,
přitom mu nic nebránilo podat tuto žalobu i před pravomocným ukončením
rozhodčího řízení, což ostatně také učinil.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podle dovolací argumentace
však toliko ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jež má za
přípustné pro řešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešené, zda se promlčecí doba (za stavu, kdy ještě neuplynula
objektivní promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. SR) prodlužuje ve
smyslu ustanovení § 405 odst. 2 ve spojení s § 405 odst. 1 obch. zák. SR i na
základě rozhodnutí, kterým bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního
poplatku za podání žaloby, resp. poplatku za rozhodčí řízení.
Dovolatel polemizuje s argumentem odvolacího soudu, že na tuto otázku již
existuje ustálená judikatura dovolacího soudu. Cituje ustanovení § 405 odst. 2
obch. zák. SR a poukazuje na to, že všechny podmínky v něm stanovené byly
splněny. Prosazuje názor, že v posuzovaném případě jde o obchodní závazkový
vztah a ustanovení § 112 obč. zák. SR je neaplikovatelné, neboť právní úprava
promlčení obsažená ve slovenském obchodním zákoníku je ucelená a proto je třeba
vycházet výlučně z tohoto zákona, který povinnost řádně pokračovat v řízení
nezmiňuje. Z toho dovozuje, že nedošlo-li k uplynutí promlčecí doby podle § 408
odst. 1 obch. zák. SR, prodlužuje se promlčecí doba podle § 405 odst. 2 vždy,
když ve skončeném řízení, v němž byl uplatněn nárok ještě nepromlčený, nebylo
rozhodnuto ve věci samé, tj. i v případě zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku. Opačný závěr soudů nižších stupňů nemá podle jeho mínění ve
slovenském obchodním zákoníku oporu. Zdůrazňuje, že autorkou komentáře ke
slovenskému obchodnímu zákoníku, jehož relevanci odvolací soud odmítl, je
soudkyně Nejvyššího soudu Slovenské republiky, a neshledává důvod, proč by se
soudy v situaci, kdy určitá právní otázka není v ustálené judikatuře vyřešena,
nemohly inspirovat odbornou literaturou, zejména je-li autorkou soudkyně
slovenského dovolacího soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož
i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Ztotožňuje se s právním posouzením soudů nižších stupňů, dovolání má za
nepřípustné, protože rozhodná otázka byla dle jejího mínění již vyřešena v
rozhodnutích dovolacího soudu, jejichž závěry mají přednost před komentářovou
literaturou, a odmítá argumentaci dovolatele o jejich nepoužitelnosti. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2 článku
II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. neboť ve své
rozhodovací praxi otázku podmínek aplikace ustanovení § 405 odst. 2 slovenského
obchodního zákoníku dosud neřešil. Byť má toto ustanovení zcela shodnou dikci
jako ustanovení § 405 odst. 2 českého zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), neboť jde o předpis, který
vznikl v době společného státu, je třeba vzít v úvahu, že od 1. 1. 1993 měl
původně společný kodex na území každého z nově vzniklých samostatných států
autonomní vývoj, nejen vzhledem k novelizacím (ty se ustanovení v souzené věci
rozhodných nedotkly), nýbrž i z hlediska interpretace, ať již judikatorní či
doktrinální. Dovolání je též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 402 obch. zák. SR „premlčacia doba prestáva plynúť, keď veriteľ za
účelom uspokojenia alebo určenia svojho práva urobí akýkoľvek právny úkon,
ktorý sa považuje podľa predpisu upravujúceho súdne konanie za jeho začatie
alebo za uplatnenie práva v už začatom konaní“. Ustanovení § 403 obch. zák. SR stanoví, že „premlčacia doba prestáva plynúť, ak
veriteľ začne na základe platnej rozhodcovskej zmluvy rozhodcovské konanie
sp?sobom ustanoveným v rozhodcovskej zmluve alebo v pravidlách, kterými sa
rozhodcovské konanie spravuje“ (odstavec 1). „Ak nemožno určiť začiatok
rozhodcovského konania podľa odseku 1, považuje sa rozhodcovské konanie za
začaté dňom, keď návrh, aby sa rozhodlo v rozhodcovskom konaní, je doručený
druhej strane do jej sídla alebo miesta podnikania, prípadne
bydliska“ (odstavec 2). Podle § 405 obch. zák. SR „ak právo bolo uplatnené před premlčaním podľa § 402
až 404, ale v tomto konaní sa nerozhodlo vo věci samej, platí, že premlčacia
doba neprestala plynúť“ (odstavec 1).
„Ak v čase skončenia súdneho alebo
rozhodcovského konania uvedeného v odseku 1 premlčacia doba už uplynula alebo
ak do jej skončenia zostáva menej ako rok, predlžuje sa premlčacia doba tak, že
sa neskončí sk?r než jeden rok odo dňa, keď sa skončilo súdne alebo
rozhodcovské konanie“ (odstavec 2). Podle § 408 obch. zák. SR (ve znění účinném do 12. 10. 2017) „bez ohľadu na
iné ustanovenia tohto zákona sa skončí premlčacia doba najnesk?r po uplynutí 10
rokov odo dňa, keď začala po prvý raz plynúť (odstavec 1). Ak bolo právo
právoplatne priznané v súdnom alebo rozhodcovskom konaní nesk?r ako tri
mesiace pred uplynutím premlčacej doby alebo po jej uplynutí, možno
rozhodnutie súdne vykonať, ak sa konanie o jeho výkone začalo do troch
mesiacov odo dňa, keď sa mohlo začať“ (odstavec 2). Ustanovení § 265 obch. zák. SR stanoví, že „výkon práva, ktorý je v rozpore so
zásadami poctivého obchodného styku, nepožíva právnu ochranu“. Podle § 112 obč. zák. SR „ak veriteľ v premlčacej dobe uplatní právo na súde
alebo u iného príslušného orgánu a v začatom konaní riadne pokračuje,
premlčacia doba od tohto uplatnenia po dobu konania neplynie. To platí aj o
práve, ktoré bolo právoplatne priznané a pre ktoré bol na súde alebo u iného
príslušného orgánu navrhnutý výkon rozhodnutia“. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se inspiroval výhradně judikaturou českých
soudů (existenci relevantní slovenské judikatury nezkoumal a vzít zřetel na
slovenskou komentářovou literaturu odmítl), je třeba předně zdůraznit, že - tak
jak důvodně argumentuje dovolatel - není předestřená otázka v rozhodovací praxi
dovolacího soudu explicitně řešena ani z pohledu právní úpravy České republiky. Usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 50/2015, na které se v napadeném
rozhodnutí odkazuje, Nejvyšší soud nevydal, a měl-li odvolací soud na mysli
rozsudek ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 ICdo 50/2015 (jenž je stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupný na jeho webových
stránkách), pak v něm Nejvyšší soud danou otázku neřešil; zabýval se otázkou
stavení promlčecí doby v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné
rozhodčí doložky a konstatoval pouze to, že při výkladu ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s
přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v občanském
zákoníku. Otázka, zda je aplikace ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. podmíněna
splněním předpokladu řádného pokračování v řízení, resp. zda je vyloučena v
případě, že řízení uvedené v § 405 odst. 1 bylo zastaveno pro nezaplacení
soudního poplatku, nebyla řešena ani v rozsudku ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28
Cdo 1387/2004, a v usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3674/2010; v
nich se Nejvyšší soud zabýval toliko otázkou, kdy lze postup účastníka
považovat za řádné pokračování v řízení ve smyslu § 112 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, zrušeného v České republice k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“). Bez významu je v tomto ohledu odkaz na rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu Slovenské republiky ze dne 21. 5. 1976, sp. zn.
4 Cz 8/76, uveřejněný
pod číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
(dále též jen „R 32/1978“), jehož závěry se právní úpravy obsažené v obchodním
zákoníku nemohly týkat již proto, že nemohly reflektovat právní úpravu tehdy
ještě neexistující. V usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3707/2011, se Nejvyšší soud
nezabýval výkladem ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák., nýbrž vyjadřoval se
toliko k § 405 odst. 1 a uvedl, že odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout,
dospěl-li k závěru, že zastavení předchozího řízení pro nezaplacení soudního
poplatku nemá vliv na běh promlčecí doby a že na správném závěru, že v
podmínkách projednávané věci promlčecí doba nepřestala běžet, nemění nic ani
polemika dovolatele s důvody zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku. Z těchto závěrů nevyplývá nic, co by bylo využitelné pro řešení
předmětného sporu. To, že zastavení předchozího řízení, tj. jeho skončení
jiným způsobem než rozhodnutím ve věci samé, ať již z jakýchkoliv důvodů, nemá
vliv na běh promlčecí doby, vyplývá výslovně z dikce § 405 odst. 1 obch. zák.,
podle něhož v takovém případě platí, že promlčecí doba nepřestala běžet,
dovolatelka tuto skutečnost nezpochybňuje a řešení této otázky není tedy ve zde
souzené věci otevřeno dovolacímu přezkumu. Otázkou, na jejímž řešení závisí
napadené rozhodnutí, je otázka, zda se v takovém případě promlčecí doba
prodlužuje podle § 405 odst. 2 obch. zák. K tomu se citované usnesení
nevyjadřuje. V usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, pak Nejvyšší soud
řešil primárně otázku, zda promlčecí doba podle § 408 obch. zák. přestává
vzhledem k § 402 obch. zák. běžet po dobu trvání nalézacího řízení, a dospěl k
závěru, že aplikace §§ 402 – 407 obch. zák. je výslovně vyloučena ustanovením
§ 408 odst. 1 obch. zák., jež stanoví konec obecné promlčecí doby bez ohledu na
jiná ustanovení obchodního zákoníku. Pokud v rámci odůvodnění navíc
konstatoval, že ustanovení § 402 obch. zák. upravuje vliv zahájení soudního
řízení na stavení promlčecí doby a že vliv zastavení soudního řízení na běh
promlčecí doby upravuje § 405 obch. zák., podle něhož se výslovně nevyžaduje,
aby věřitel v řízení řádně pokračoval, avšak tuto podmínku z něj lze vyvodit,
pak je zřejmé z navazující argumentace (podle níž pokud by tak nečinil, mělo by
to za následek zastavení soudního řízení, tedy situaci, že nebude rozhodnuto
ve věci samé, a v takovém případě platí, že promlčecí doba nepřestala běžet,
popřípadě může být o jeden rok prodloužena, jestliže v době skončení řízení
již uplynula nebo do jejího uplynutí zbývá méně než rok), že měl na mysli
řádné pokračování v řízení dle § 402 obch. zák. jako podmínku toho, aby
nenastaly účinky předjímané v ustanovení § 405 obch. zák. Dovolací soud zjistil, že dovolatelem předložená otázka nebyla dosud vyřešena
ani v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud odkazoval též na rozhodnutí, v nichž se
Nejvyšší soud České republiky (ve vazbě na R 32/1978) zabýval otázkou výkladu
ustanovení § 112 obč.
zák., je nezbytné vypořádat se v prvé řadě s otázkou
vzájemného vztahu právní úpravy promlčení obsažené ve slovenském obchodním
zákoníku ke slovenskému zákoníku občanskému z pohledu přípustnosti aplikace
ustanovení § 112 obč. zák. SR, v němž je podmínka řádného pokračování v řízení
stanovena, v obchodních závazkových vztazích. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. SR (jehož text je shodný s § 1 odst. 2 obch. zák.)
„právne vzťahy uvedené v odseku 1 sa spravujú ustanoveniami tohto zákona. Ak
niektoré otázky nemožno riešiť podľa týchto ustanovení, riešia sa podľa
predpisov občianskeho práva. Ak ich nemožno riešiť ani podľa týchto predpisov,
posúdia sa podľa obchodných zvyklostí, a ak ich niet, podľa zásad, na ktorých
spočíva tento zákon“. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je ustálena v závěru, že obchodní
zákoník představuje obecně lex specialis vůči zákoníku občanskému, proto otázky
obchodním zákoníkem neupravené se řídí příslušnými ustanoveními zákoníku
občanského; úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní v tom smyslu,
že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob (srov. důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněného pod číslem 105/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecná právní úprava promlčecí doby a
jejího běhu, obsažená v občanském zákoníku, včetně ustanovení § 112, se tudíž v
obchodních závazkových vztazích nemůže uplatnit (srov. usnesení ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3778/2010, navazující na rozsudek ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Slovenská odborná literatura na tuto otázku nahlíží obdobně. A. Moravčíková v
díle Patakyová a kol., Obchodný zákonník – Komentár. 3. vydanie. Praha: C. H. Beck, 2010, ISBN 978-80-7400-314-1, str. 886, vyjadřuje názor, že právní úprava
v obchodním zákoníku, i přes polemiku v odborné literatuře, má charakter
komplexní úpravy a subsidiární použití občanského zákoníku je až na výjimečné
případy vyloučeno. Podle prof. Ovečkové je právní úprava promlčení v obchodním
zákoníku úplná, nemá ovšem absolutní charakter; vyplývá to z ustanovení § 1
odst. 2 obch. zák., podle kterého se obchodní vztahy řídí obchodním zákoníkem,
pokud tento takovou úpravu obsahuje; problematickou otázkou je promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, problematika promlčení
judikovaných pohledávek nebo problematika promlčitelného práva a
nepromlčitelného práva a s tím související aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. (srov. Ovečková, Premlčanie v obchodnom práve, 2015, str. 60-61). Ke stejnému
závěru stran komplexnosti úpravy dospěl i Ď. (Mamojka a kol., Obchodný zákonník
– Veľký komentár, 2016, str. 193). V souzené věci bylo tedy třeba při řešení otázky přerušení a případného
prodloužení promlčecí doby aplikovat výlučně ustanovení slovenského obchodního
zákoníku. Aplikace podmínky „řádného pokračování v řízení“, vyvozené z § 112
obč. zák. SR, resp.
z judikatorních závěrů Nejvyššího soudu České republiky
vztahujících se explicitně k ustanovení § 112 obč. zák. (na které odvolací soud
odkazuje a zhusta o ně opírá svou argumentaci, s tím, že jde o otázku
judikatorně vyřešenou), nemá opodstatnění. Slovenský obchodní zákoník takovou
podmínku v úpravě běhu promlčecí doby na rozdíl od občanského zákoníku
nestanoví. Jestliže pak soudy nižších stupňů považovaly podmínku „řádného
pokračování v řízení“ za opodstatněnou i přímo v rámci aplikace § 405 obch. zák. SR proto, že to podle nich vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, sp. zn. 33 ICdo 50/2015, sp. zn. 32 Cdo
50/2015 a sp. zn. 23 Cdo 3707/2011, jedná se – jak bylo vysvětleno výše – o
vývod mylný. Na takové argumentaci závěr o marném uplynutí promlčecí doby
založit nelze. Úprava § 405 obch. zák. SR je koncipována – pokud jde o naplnění podmínek
hypotézy – poměrně jednoduše; ustanovení spojuje právní následky s množinou
veškerých situací, kdy se „v konaní nerozhodlo vo veci samej“. Text právní
úpravy nerozlišuje, z jakých důvodů se tak stalo, tedy ani nakolik se tak stalo
z příčin, které lze přičítat té které straně sporu. Tak je úprava chápána
standardně i ve slovenské komentářové literatuře, viz Moravčíková, A. in
Patakyová, M. a kol. Obchodný zákonník – komentár. 2. vyd. C. H. Beck, 2008, s. 901, kde se dokonce přímo i jako příklad zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku uvádí: „Konanie m?že skončiť bez rozhodnutia vo věci samej,
napr. v prípade zastavenia konania při nesplnení procesných podmienok (nie je
daná právomoc súdu, nezaplatenie súdneho poplatku, späťvzaite alebo čiastočne
späťvzatie návrhu, překážka litispedencie apod.“ Podobně i v komentáři k Úmluvě
o promlčení při mezinárodní koupi zboží, tedy v přímému inspiračním zdroji
úpravy (viz Sono, K. Commentary on the Convention on the Limitation Period in
the International Sale of Goods, 1978, dostupný na: https://uncitral. un.org/sites/uncitral.un.org/files/media-documents/uncitral/en/vol10-p145-173-e. pdf), nacházíme poměrně široké pojetí případů, na které norma dopadá, aniž se
přitom diferencují důvody, proč ke skončení řízení bez vydání meritorního
rozhodnutí došlo. Doslova se zde uvádí: „…řízení může skončit bez rozhodnutí ve
věci samé i tehdy, pokud věřitel nepokračuje v řízení či pokud vezme žalobu
zpět. Článek 17 pokrývá všechny tyto situace, kdy řízení skončilo bez
rozhodnutí ve věci samé'“. Je pravdou, že žádný z těchto zdrojů nepřináší pro případy zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku cílený rozbor a hlubší argumentaci, a nelze
přehlédnout, že ve slovenské komentářové literatuře lze nalézt i náznaky jiného
přístupu, byť rovněž bez hlubší argumentace, v rámci něhož se zmiňuje, že
ochrana věřitele směřuje na případy, kdy k zastavení řízení došlo bez jeho
„vlastního přičinění“ – viz Suchoža, J. a kol. Obchodný zákonník a súvisiace
predpisy. Komentár. 4. vydanie. Eurounion, 2016, s.
935: „So zreteľom na
ochranu veriteľov, ktorí na jednej strane včas uplatnili svoje nároky
(protinároky) a na druhej strane sa bez vlastného pričinenia ocitli v stave
tzv. procesnej núdze, zákon v záujme zmiernenia tvrdosti zakotvil predĺženie
premlčacej doby."
Nepochybně platí, že výklad právního předpisu nemůže spočívat v pouhém
gramatickém porozumění jeho textu. Soudy se při výkladu právních předpisů
nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též
podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem
neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení,
nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Povinnost soudů nalézat právo
proto neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale
též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o
interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod
číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále např. nález
Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem
13/1997 tamtéž). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je
neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze
prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro
objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod číslem 163/1997 téže
Sbírky). Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s
tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text
může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, uveřejněný tamtéž pod číslem 152/2006). Z těchto
závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. důvody
rozsudku velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 16. 12.1998, sp. zn. 23 Cdo
1460/98, uveřejněného tamtéž pod číslem 43/2000, a důvody rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 téže Sbírky,
a právě při řešení otázek promlčecí doby podle obchodního zákoníku rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod
číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené principy
akcentované v judikatuře soudů České republiky jsou univerzálními principy
uznávanými demokratickými státy a uplatní se proto též tam, kde český soud
vykládá slovenské právo; i Slovenská republika je demokratickým právním státem
a její právní řád spočívá na týchž základech, jako právní řád České republiky. Výchozí široké, v zásadě mechanické pojetí výkladu § 405 obch. zák. SR proto
nutně neznamená, že by zde nebyl prostor pro uplatnění např.
teleologické
redukce, případně k odepření právní ochrany výkonu práva v případech, kdy by
aplikace doslovného znění vedla k neobhajitelným závěrům. Nelze pustit ze
zřetele, že ustanovení § 405 odst. 2 má za účel ochranu věřitele, ochranu jeho
zájmu na úspěšném vynucení uspokojení jeho pohledávky. Prodloužení promlčecí
doby o další jeden rok či dokonce o dobu delší (to v případě, že v době
skončení řízení uvedeného v § 405 odst. 1 promlčecí doba již uplynula) je však
na druhé straně nepochybně zásahem do zájmů dlužníka, kterému jinak svědčí
výhoda omezení vymahatelnosti standardní promlčecí dobou. K tomuto zásahu do
zájmů dlužníka by proto mělo docházet pouze tehdy, je-li ochranný účel normy ve
prospěch věřitele skutečně naplněn a nedojde tedy k tomu, že by byl věřitel v
důsledku svého postupu na úkor dlužníka zvýhodněn nespravedlivě. Odhlédneme-li od odkazů na judikaturu, kterou pro tyto účely využít nelze, je
závěr soudů nižších stupňů o uplynutí promlčecí doby založen na úvaze, že k
jejímu prodloužení nemohlo dojít, neboť by šlo o důsledek zneužití práva ze
strany věřitele, resp. o důsledek obcházení zákona, a proto je zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku vždy, bez ohledu na další okolnosti,
případem, kdy je aplikace § 405 odst. 2 obch. zák. SR vyloučena. Soudy tak
vlastně provedly, aniž to tak označily, poměrně rozsáhlou teleologickou
redukci, vyjímající z dosahu § 405 odst. 2 obch. zák. SR veškeré případy
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K pojmu teleologická redukce lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod číslem 221/2007 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015. Jde o jednu z metod tzv. soudcovského
dotváření práva, o nástroj umožňující řešit situaci, v níž je dikce právního
předpisu z hlediska jazykového vyjádření jednoznačná, avšak jeho mechanická
aplikace na určitý případ by byla v rozporu s jeho účelem a vedla by k
důsledkům neslučitelným s hodnotami a principy, na nichž je založen právní řád
v materiálním právním státě. Dikce právní úpravy je v takovém případě širší,
než odpovídá právním principům, hodnotám a účelu, ze kterých tato právní úprava
vychází, a právní předpis tudíž z pohledu své teleologie (svého smyslu a účelu)
postrádá ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé dikce
(nedostatečně diferencuje, nerozlišuje skupiny případů, které by vzhledem ke
svému smyslu a účelu rozlišovat měl). Nástrojem uzavření této tzv. zakryté
teleologické mezery v právu je právě teleologická redukce jakožto odepření
aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli
však smysl a účel; jde o omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem. Tak široce koncipovaný a paušální závěr o neaplikovatelnosti § 405 odst. 2
obch. zák. SR, jaký v souzené věci přijal odvolací soud, neobstojí. Teleologická redukce jakožto nástroj dotváření práva musí být obhájena (její
užití podepřeno) takovým způsobem, aby jednoznačně obstála při poměřování s
principem právní jistoty.
To se v napadeném rozhodnutí ve vztahu k obecné
neaplikovatelnosti ustanovení § 405 odst. 2 v případě, že řízení podle § 405
odst. 1 bylo zastaveno pro nezaplacení (soudního či rozhodčího) poplatku, bez
zřetele na jakékoliv další okolnosti, nestalo. Pro takovou teleologickou
redukci ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR tu ve skutečnosti dostatečný
důvod není. Již bylo vysvětleno, že ustanovení § 112 obč. zák. SR při posouzení běhu
promlčecí doby v obchodních závazkových vztazích aplikovat nelze, neboť
slovenský obchodní zákoník má svou vlastní komplexní úpravu. Zároveň tu však
není ani dostatečný důvod pro závěr, že absence požadavku na řádné pokračování
v řízení v hypotéze obdobných ustanovení § 402 a § 403 odst. 1 obch. zák. SR,
resp. absence ustanovení, jímž by byly z aplikačního dosahu § 405 odst. 2 obch. zák. SR vyňaty případy, v nichž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního
poplatku, představuje zakrytou teleologickou mezeru, kterou lze a je třeba
řešit cestou teleologické redukce. Ochrana oprávněných zájmů dlužníka,
zakotvená v občanskoprávních vztazích prostřednictvím předpokladu řádného
pokračování v zahájeném řízení, je totiž v prostředí obchodního zákoníku,
vycházejícího z Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží, zajištěna jiným
způsobem, prostřednictvím jiného mechanismu. Případné zvýhodnění věřitele při stavění promlčecí doby, jež mu plyne z
ustanovení § 402 a § 403 odst. 1, je ve slovenském obchodním zákoníku
korigováno ustanovením § 405 odst. 1. Takovou korekci obecného principu, že
uplatněním práva u příslušného orgánu se promlčecí doba staví, představuje ve
slovenském občanském zákoníku úprava podmínky řádného pokračování v řízení
zakotvená v § 112. Každý z uvedených předpisů tedy určitým, specifickým a
autonomním způsobem stanoví pravidla pro stavění promlčecí doby a případné
omezení jeho účinků, tedy jinak nastavuje situace, kdy samotné uplatnění práva
v konečném důsledku nebude mít na běh promlčecí doby vliv. Pak tu ovšem není
legitimní důvod pro „zpřísňování“ pravidel stanovených pro věřitele v obchodním
zákoníku prostřednictvím teleologické redukce, vnášející do systému další
podmínky odpovídající odlišné úpravě obsažené v občanském zákoníku. Obchodní
zákoník má své vlastní mechanismy, které mají zajistit vyvážení ochrany zájmů
věřitele i dlužníka při uplatnění práv v návaznosti na běh času a jejich
chování. Navíc úprava stavení promlčecí doby ve slovenském obchodním zákoníku je pro
věřitele již tak přísnější, než úprava v zákoníku občanském, neboť bude-li v
režimu občanského zákoníku věřitel v řízení řádně pokračovat a řízení přesto
neskončí meritorním rozhodnutím (např. nedojde v adhezním řízení k rozhodnutí o
povinnosti pachatele nahradit škodu), po celou dobu řízení promlčecí doba
nepoběží. Její stavení s trvalým účinkem tedy může svým chováním věřitel
ovlivnit.
V režimu obchodního zákoníku je tomu ale jinak; ať bude řízení
sebedelší a věřitel se v něm bude snažit řádně pokračovat, a přesto řízení
neskončí meritorním rozhodnutím, vždy bude platit, že promlčecí doba nepřestala
plynout (pouze s jejím případným prodloužením v případech uvedených v § 405
odst. 2). Prodloužení promlčecí doby podle ustanovení § 405 odst. 2 má přitom
své zákonem stanovené limity, jejichž účelem je rovněž ochrana zájmů dlužníka,
tj. je relativně krátké a i pro ně se uplatní omezení promlčecí doby stanovené
v § 408 obch zák. SR. Ani z účelu ustanovení § 402 a § 403 odst. 1 obch. zák. SR tedy nelze dovodit,
že by tato ustanovení měla být vykládána v tom smyslu, jak je ve vztahu k běhu
promlčecí doby v režimu občanského zákoníku stanoveno v § 112 obč. zák. SR. Má-
li každý z těchto předpisů určité ustanovení, které má plnit ve vztahu mezi
věřitelem a dlužníkem obdobný účel, pak tu není důvod, proč by měla být úprava
obchodních vztahů „vylepšována“ vnášením prvků úpravy občanského zákoníku. Tím
se mimochodem problematika řešená ve zde souzené věci podstatně liší od otázky,
k níž se Nejvyšší soud vyjadřoval v již zmíněném rozsudku sen. zn. 23 ICdo
19/2015 a též v navazujícím rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sen. zn. 33 ICdo
50/2015, kterým – ovšem v jiné souvislosti – argumentoval odvolací soud. To, že teleologická redukce se tu neuplatní, ovšem neznamená, že by okolnosti
konkrétního případu nemohly založit důvod pro odepření právní ochrany, která
pro věřitele vyplývá z ustanovení § 405 odst. 2 obch. zák. SR, pro rozpor
postupu věřitele se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR. Posouzení, že postup věřitele při uplatnění práv vůči dlužníku byl
zneužívající, tj. že žaloby či návrhy na zahájení rozhodčího řízení byly
podávány účelově jen proto, aby nastoupila výhoda prodloužení promlčecí doby,
nikoliv s úmyslem dosáhnout v takto zahájených řízeních vymožení uplatňovaných
nároků, však musí být spolehlivě opřeno o odpovídající skutkové závěry. K
takovým závěrům soudy nižších stupňů ve zde souzené věci nedospěly a možností
je učinit se dosud ani nezabývaly, neboť - vedeny odlišným právním názorem -
měly příslušné okolnosti za právně nevýznamné. Otázku hmotného práva, pro jejíž řešení bylo dovolání shledáno přípustným, lze
tedy zodpovědět tak, že skutečnost, že řízení uvedené v § 405 odst. 1 obch. zák. SR bylo zastaveno pro nezaplacení soudního či rozhodčího poplatku,
aplikaci ustanovení § 405 odst. 2 tohoto zákona nevylučuje. Je ale třeba v
každém jednotlivém případě zkoumat, zda individuální okolnosti případu
neopodstatňují odepření právní ochrany pro rozpor s pravidly poctivého
obchodního styku podle § 265 obch. zák. SR. Protože je tu vykládáno právo cizího státu, což platí bez zřetele na
specifickou situaci vyvolanou existencí původně společného právního předpisu,
nepovažuje dovolací soud za bezvýznamné, že nalezené řešení konvenuje názoru
vyslovenému v renomované slovenské komentářové literatuře.
Soudům nižších stupňů je třeba z hlediska úplnosti právního posouzení vytknout
též to, že běh promlčení zkoumaly pouze u pohledávky splatné nejdříve (tj. 30. 5. 2009), a ve vztahu k ní konstatovaly, že promlčecí doba uplynula dnem 8. 1. 2014. Předmětem řízení byly nicméně i další pohledávky, splatné v pozdějším
období (poslední z nich dne 28. 9. 2009). Též ve vztahu k nim by rozhodnutí
mělo obsahovat právní posouzení, podepírající příslušný výrok. Zvolený
zjednodušující postup by mohl logicky obstát pouze v případě, že by jako jediná
byla zkoumána pohledávka splatná nejpozději; pak by totiž obstál závěr, že
je-li promlčená ona, pak tím spíše jsou promlčené pohledávky ostatní, s
dřívější splatností. Opačně to samozřejmě neplatí. Z hlediska hospodárnosti dalšího řízení je dále vhodné upozornit na rozporné
závěry v rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud zřejmě převzal. Soud prvního stupně vyjádřil názor, že rozhodnutí insolvenčního soudu o
zamítnutí insolvenčního návrhu je rozhodnutím meritorním (tj. ve věci samé),
následně však aplikoval § 405 odst. 2 obch. zák. SR a vyšel z toho, že po
skončení insolvenčního řízení (dne 8. 1. 2013) došlo k prodloužení promlčecí
doby o jeden rok (do 8. 1. 2014), tj. postupoval naopak, jakoby v insolvenčním
řízení ve věci samé rozhodnuto nebylo. Kdyby skutečně bylo v insolvenčním
řízení rozhodnuto meritorně a promlčecí doba by se tedy po celou dobu jeho
průběhu stavěla (zřejmě od 18. 2. 2011 do 8. 1. 2013), pak by uplatněné nároky
splatné v době od května do září 2009 nemohly být při podání žaloby v říjnu
2014 promlčené. K otázkám běhu promlčecí doby ve vazbě na insolvenční řízení
lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2018,
sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, uveřejněný pod číslem 68/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil,
spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu