U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem 2 Boulevard
Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační
číslo B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně,
Koliště 55, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Ing. I. L., 2) MUDr. P. W., a 3)
MUDr. M. W., všem zastoupeným JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem, se sídlem v
Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 9,000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 Cm 1285/1995,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna
2010, č. j. 4 Cmo 85/2010-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
17. prosince 2009, č. j. 6 Cm 1285/1995-264, jímž Krajský soud v Ostravě uložil
žalovaným zaplatit žalobkyni částku 7,425.000,- Kč se 17% úrokem od 1. dubna
1994 do zaplacení, dále částku 1,575.000,- Kč s 35% úrokem od 1. dubna 1994 do
zaplacení a částku 1,321.756,20 Kč jako neuhrazené úroky s tím, že plněním
jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních
žalovaných, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud po doplnění dokazování smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou
29. července 2003 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“) mezi Českou
spořitelnou, a. s. (jež byla původní žalobkyní, dále jen „spořitelna“) a
žalobkyní, považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle
nichž spořitelna poskytla společnosti FEBER spol. s r. o. (dále jen „dlužník“)
na základě smlouvy o úvěru z 23. března 1993 č. 025312-8156-798 (dále jen
„smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), úvěr ve výši 9,000.000,- Kč,
který se dlužník zavázel vrátit v dohodnutých splátkách spolu s úroky, odměnami
a náhradami do 15. prosince 1996. V článku V smlouvy o úvěru bylo dohodnuto, že
opožděná úhrada splátky nebo úroku je považována za porušení podmínek smlouvy a
že k úhradě splátky nebo úroku v prodlení spořitelna poskytne dlužníku na účtě
č. 040395-8156-798 krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních
prostředků s úrokovou sazbou +23 % nad základní sazbu spořitelny (dále jen
„překlenovací úvěr“). Překlenovací úvěr byl dlužníku poskytnut na úhradu
splátek jistiny ve výši 1,575.000,- Kč. K zajištění pohledávky ze smlouvy o
úvěru uzavřeli všichni tři žalovaní se spořitelnou 23. března 1993 smlouvu o
zřízení zástavního práva k nemovitostem a téhož dne byla podepsána tři
prohlášení označená jako „Prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě“. Obsahem těchto listin je prohlášení ručitele, že přejímá ručení za závazek
dlužníka vzniklý na základě smlouvy o úvěru č. 025312-8156-798 ve výši
9,000.000,- Kč včetně příslušenství a zavazuje se uhradit všechny finanční
závazky dlužníka vzniklé na základě smlouvy o úvěru, nesplní-li je dlužník. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že
ručitelská prohlášení jsou platným právním úkonem podle ustanovení § 303 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jimiž se všichni tři
žalovaní zavázali uspokojit spořitelnu jako věřitelku, nesplní-li dlužník své
závazky ze smlouvy o úvěru. Nepřisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanými,
kteří měli za to, že za řádné uplatnění práva žalobkyní lze považovat až
doplnění žaloby došlé soudu prvního stupně 11. června 2007. Žaloba podaná 29. dubna 1994 splňuje všechny náležitosti stanovené v § 42 odst. 4 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jsou v ní vylíčeny rozhodující
skutečnosti pro uplatnění nároku.
Výzva soudu prvního stupně k odstranění vad
žaloby byla nad rámec povinností žalobce vylíčit v žalobě skutek, na jehož
základě uplatňuje svůj nárok, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho
jednoznačnou individualizaci a nemožnost záměny s jiným skutkem. Odvolací soud
nepřisvědčil názoru prvního žalovaného, že promlčení lze dovodit ve smyslu
ustanovení § 112 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ze skutečnosti, že
žalobkyně po dobu 10 let neučinila žádné kroky k tomu, aby bylo nařízeno
jednání. Nelze totiž vytýkat žalobkyni, že se nedomáhala nařízení jednání,
nejednal-li soud prvního stupně ve věci po dobu 10 let, neboť zastával názor
(byť nesprávný, ale v té době rozšířený), že řízení je v důsledku prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, který byl jedním ze žalovaných, ze zákona
přerušeno jako celek, jak bylo žalobkyni sděleno přípisem soudu. Neplatnost smlouvy o úvěru nelze spatřovat v tom, že podle tvrzení žalovaných
nebyl dlužník seznámen s ustanoveními všeobecných obchodních podmínek
spořitelny o základní úrokové sazbě, od níž se sjednaný úrok odvíjel, když
článek VII obsahuje jeho prohlášení, že se „podrobuje obchodním podmínkám a
zvyklostem spořitelny“. Neplatným neshledal ani ručitelská prohlášení,
zdůrazňuje, že ručením byly zajištěny výslovně všechny závazky dlužníka ze
smlouvy o úvěru bez jakýchkoli výhrad či podmínek. Označení prohlášení o
ručitelském závazku jako prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě
považoval z hlediska obsahu tohoto právního úkonu za bezvýznamné, vyjadřující
pouze skutečnost, že podepisující vedle zástavní smlouvy zajišťuje tam uvedený
závazek ještě ručením. Námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání pohledávky z
překlenovacího úvěru odůvodněnou tvrzením, že smlouvou o postoupení pohledávky
byla postoupena jen pohledávka ze smlouvy o úvěru, a nikoliv pohledávka ze
smlouvy o překlenovacím úvěru, a nedostatku pasivní legitimace žalovaných ve
vztahu k závazku z překlenovacího úvěru, když ručitelskými prohlášeními
zajistili jen závazek ze smlouvy o úvěru, nepovažoval za důvodnou s tím, že
ujednání o poskytnutí tzv. překlenovacího úvěru ve smlouvě o úvěru tvoří
nedílnou součást této smlouvy a nelze je vykládat izolovaně tak, že jde o další
smlouvu o úvěru. Výše překlenovacího úvěru nebyla a nemohla být ve smlouvě
stanovena, když byla závislá na plnění podmínek smlouvy hradit včas splátky a
úroky sjednaného úvěru. Z překlenovacího úvěru vedeného na účtu číslo
040395-8156-798 věřitel poskytl dlužníku 1,575.000,- Kč na úhradu splatných
splátek jistiny úvěru, čímž se jistina na účtu č. 025312-8156-798 snížila na
žalobou nárokovanou částku 7,425.000,- Kč. K identifikaci smlouvy o úvěru je ve
smlouvě o postoupení pohledávky i v ručitelských prohlášeních použito číslo
účtu 025312-8156-798, na němž je úvěr veden, jako číslo smlouvy o úvěru, což je
běžnou zvyklostí. Odvolací soud nepřisvědčil ani výhradě o neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky pro absenci ujednání o výši nebo způsobu stanovení úplaty.
Obsahuje-li článek II smlouvy o postoupení pohledávky ujednání o tom, že
postupník zaplatí postupiteli za postoupení pohledávky úplatu ve výši a za
podmínek stanovených dohodou o úplatě, jakož i o tom, že sjednaná úplata byla
uhrazena před podpisem smlouvy, je zřejmé, že smlouva byla sjednána v souladu s
ustanovením § 524 obch. zák. (správně obč. zák.) jako úplatná a je bezvýznamné,
že podání a přednesy žalobkyně neobsahují tvrzení o existenci a obsahu této
dohody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelé namítají, že z obsahu smlouvy o úvěru i ze žaloby vyplývá, že
spořitelna poskytla dlužníkovi dva úvěry, které se lišily nejen svým číselným
označením, ale též účelem, výší, úrokovou sazbou i splatností s tím, že
spořitelna měla překlenovací úvěr poskytnout dlužníku až v případě prodlení s
úhradou splátek střednědobého úvěru. Okolnost, že byly poskytnuty dva úvěry, je
podstatná pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně, když předmětem postoupení
podle smlouvy o postoupení pohledávky byla pouze pohledávka z úvěru č. 025312-8156-798 a z žádného ustanovení této smlouvy nelze dovodit, že by byla
postoupena i pohledávka z překlenovacího úvěru. Žalobkyně tak věřitelkou
pohledávky ze smlouvy o překlenovacím úvěru není a v tomto rozsahu není ve věci
aktivně legitimována. Rovněž ručitelská prohlášení se vztahují pouze k úvěru
č. 025312-8156-798 a jeho příslušenství a překlenovací úvěr nelze za
příslušenství považovat. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají nesprávnost závěru o platnosti smlouvy o
postoupení pohledávky, i když neobsahuje ujednání o výši úplaty za postoupení,
a dovozují, že tato smlouva je neurčitá podle ustanovení § 37 obč. zák. Některá
ujednání lze sice učinit odkazem na jinou listinu, ovšem pouze za předpokladu,
že v této listině je příslušné ujednání vymezeno zcela nezaměnitelným způsobem,
a je objektivně seznatelné. V té souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího
soudu „sp. zn. 3 Cdon 227/96, sp. zn. 22 Cdo 2574/98 a sp. zn. 29 Odo 221/2005“. Nesouhlasí rovněž se závěrem o platnosti ručitelských prohlášení a zdůrazňují,
že v záhlaví všech tří ručitelských prohlášení je výslovně uvedeno, že jde o
prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě a tento údaj činí obsah
prohlášení nesrozumitelným a neurčitým. Za neplatné pro nedostatek určitosti a
srozumitelnosti považují rovněž ujednání o výši úroku ve smlouvě o úvěru,
byla-li sjednána úroková sazba ve výši 5 % nad základní sazbu spořitelny, která
však ve smlouvě uvedena nebyla, byť z ustanovení článku VII smlouvy o úvěru
vyplývá, že dlužník se podmínkám a zvyklostem spořitelny podrobuje. Dovolatelé setrvávají na názoru o promlčení pohledávky, opakujíce námitky
uplatněné v odvolání, tj. že původně podaná žaloba byla neprojednatelná, a že
žalobkyně po dobu více než 10 let neučinila žádné kroky k odstranění vad
žaloby, ani k tomu, aby bylo dosaženo nařízení jednání a projednání věci. Soudům obou stupňů vedle toho vytýkají, že ačkoliv byla žaloba podána již v
roce 1994, žalovaní se o jejím podání dozvěděli až po více než deseti letech,
přičemž za tuto dobu došlo k nárůstu pohledávky téměř o částku 30,000.000,- Kč. Postupem soudu prvního stupně tak bylo porušeno jejich právo na projednání věci
v přiměřené lhůtě. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, může být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c)
o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, jelikož podmínky tohoto
ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež
bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání
označili, případně jejichž řešení zpochybnili. Na zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat z hlediska námitek
zpochybňujících výklad článku V smlouvy o úvěru, s nímž dovolatelé spojují i
nesprávnost závěru o aktivní legitimaci žalobkyně (k pohledávce ve výši
1,575.000,- Kč) založené smlouvou o postoupení pohledávky, a o pasivní
legitimaci dovolatelů (k závazku ve výši 1,575.000,- Kč), když ručitelskými
prohlášeními byla zajištěna jen pohledávka z úvěru. Jak vyplývá ze skutkových
zjištění odvolacího soudu, předmětem cesse (podle článku I smlouvy o postoupení
pohledávky) nebyla pouze pohledávka z úvěru, ale pohledávky vyplývající ze
smlouvy o úvěru (včetně pohledávky z překlenovacího úvěru). Pro řešení otázky
aktivní legitimace žalobkyně tak není rozhodné, kolik úvěrů původní žalobkyně
poskytla (kolik úvěrových smluv s dlužníkem uzavřela), nýbrž jaké pohledávky
byly předmětem cesse. Prohlásili-li ručitelé v ručitelských prohlášeních, že
přejímají ručení za závazek dlužníka vůči věřitelce vzniklý na základě úvěrové
smlouvy ve výši 9,000.000,- Kč včetně příslušenství, je
nerozhodné, kolik úvěrů bylo dlužníkovi úvěrovou smlouvou poskytnuto. Posouzení ručitelských prohlášení jako platných právních úkonů a posouzení
platnosti ujednání o výši úroků je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (k
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo
350/2006, rozsudek ze dne 17. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1415/2006, dále
rozsudek ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 1653/2006, usnesení ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn.
20 Cdo 1291/2003, jež jsou veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolateli zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení
platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, neobsahovala-li smlouva výši nebo
způsob výpočtu úplaty za postoupenou pohledávku, ale pouze odkaz na dohodu o
ceně, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu
je v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem
61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž ujednání o tom,
zda je pohledávka postupována úplatně či bezúplatně, popř. ujednání o výši
úplaty, není ve smyslu ustanovení § 524 obč. zák. podstatnou náležitostí
smlouvy o postoupení pohledávky. Přitom otázku, zda pohledávka byla skutečně
postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi
postupitelem a postupníkem. Dovolací námitky, jimiž dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
pohledávka není promlčena, odůvodněné argumentací, že původně podaná žaloba
byla neprojednatelná a že žalobkyně řádně nepokračovala v řízení ve smyslu
ustanovení § 112 obč. zák., rovněž neotvírají žádnou otázku zásadního právního
významu. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a
pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo
je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický
rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21
Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002,
pod číslem 209 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25
Cdo 973/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod
číslem 135). I kdyby žalobkyně v žalobě neuvedla tvrzení o všech skutečnostech,
které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje
nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen
tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, uveřejněné
v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2005, s. 215). Výše uvedenými závěry se
odvolací soud řídil a nelze mu v tomto směru ničeho vytknout. K otázce, kdy účastník řádně pokračuje v řízení ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák., se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 22. července 2004, sp. zn. 28 Cdo 1387/2004, v němž se přihlásil k závěrům rozhodnutí uveřejněného pod
číslem 32/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v zahájeném řízení
řádně pokračuje i ten účastník občanského soudního řízení, který součinnost se
soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho
skončení rozhodnutím ve věci. Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada, že
soud prvního stupně doručil žalovaným žalobu až po více než deseti letech. Výhradu vady řízení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., nemá
dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici, jestliže tvrzené vady nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Nadto
dovolatelé v rámci námitky procesní vady žádnou otázku zásadního právního
významu nevymezili (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července
2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní
otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně
formulována). Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96, sp. zn. 22 Cdo 2574/98 a sp. zn. 29 Odo 221/2005, není
přiléhavý, neboť v těchto rozhodnutích se dovolací soud náležitostmi smlouvy o
postoupení pohledávky nezabýval. Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení
občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných
bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu