Nejvyšší soud Usnesení občanské

33 Cdo 4520/2014

ze dne 2014-12-16
ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.4520.2014.1

33 Cdo 4520/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně

FRAME100R s. r. o. se sídlem Praha 8, Františka Kadlece 1259/8, zastoupené

JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Praha 2 Nové Město, Botičská

1936/4, proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D.,

advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 400.000,- Kč, vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 277/2011, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2014, č. j. 51 Co

145/2014-215, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 28 C

277/2011-186, zamítl žalobu o zaplacení 400.000,- Kč a rozhodl o nákladech

řízení tak, že žalované ani České republice se jejich náhrada nepřiznává. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2014, č. j. 51 Co

145/2014-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a

změnil jej ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil povinnost k

náhradě nákladů řízení žalované i státu. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu

se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje

splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se

dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěr, že žalobkyně nemá právo na zaplacení smluvní pokuty, odvolací soud

založil na zjištění, že nebyly splněny podmínky, na které byl vznik tohoto

práva vázán. Účastnice uzavřely dne 20. 7. 2011 smlouvu o vystoupení v

televizním pořadu, v níž se žalovaná zavázala zúčastnit se natáčení a vystoupit

v pořadu typu reality show. V čl. 4.8 smlouvy si sjednaly smluvní pokutu ve

výši 400.000,- Kč pro případ, že se žalovaná nedostaví ve sjednaném čase k

vystoupení nebo nebude-li schopna vlastní vinou řádného plnění s tím, že

nedostaví-li se z důvodů hodných zvláštního zřetele (nemoc, úraz, velmi vážné

rodinné důvody atd.), zavazuje se žalobkyni o tom neprodleně vyrozumět a řádně

doložit důvod nepřítomnosti; v případě řádné omluvy nebude žalobkyně smluvní

pokutu po ní požadovat. Žalovaná, která se dne 24. 7. 2011 (po prvním natáčecím

dnu, jehož se zúčastnila) dozvěděla, že bude vykonávat profesi „Dog dancing“,

odmítla pokračovat v pořadu ze zdravotních důvodů, které jí neumožnily

realizovat natáčení podle pokynů žalobkyně, a žalobkyni o tom předložila

lékařské zprávy. Žalovaná se před natáčením pořadu zmínila, že trpí psychickými

potížemi, že dochází na psychoterapii, ale že nemá žádné zdravotní omezení. Odvolací soud dovodil, že žalovaná se nedostavila k vystoupení z důvodu svého

psychického stavu představující důvod hodný zvláštního zřetele, který žalobkyni

sdělila a také doložila.

Žalobkyně sice zpochybňuje správnost právního závěru, že jí nevzniklo právo na

smluvní pokutu, její argumentace je však - posuzováno podle jejího obsahu (§ 41

odst. 2 o. s. ř.) - založena na nesouhlasu se skutkovým zjištěním, že žalovaná

nemohla splnit své povinnosti ze zdravotních důvodů spočívajících v potížích

psychického rázu, a na polemice se závěry obsaženými ve znaleckém posudku, z

nějž odvolací soud při zjišťování skutkového stavu vyšel. Dovoláním uplatněné

námitky tak nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají

nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný

právní závěr. Uplatněním jediného v úvahu přicházejícího dovolacího důvodu

podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-

li z jiného skutkového stavu (tj. že zdravotní stav žalované nebránil plnit

pokyny při natáčení a že si lékařské zprávy obstarala účelově jen proto, že se

chtěla vyhnout smluvnímu plnění, k němuž se zavázala). Skutková zjištění jsou v

dovolacím řízení nezpochybnitelná a jejich správnost proto dovolací soud nemůže

posuzovat. Věnuje-li žalobkyně prostor úvahám stran způsobilosti fyzické osoby

k právním úkonům, přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího

soudu nespočívá; nárok na smluvní pokutu odvolací soud shledal neopodstatněným

pro nenaplnění podmínek, na něž byl vznik tohoto nároku smluvně vázán. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu

žalobkyně spojuje s tím, že procesní otázka použití § 150 o. s. ř. nebyla v

daných skutkových souvislostech dosud dovolacím soudem řešena. Důvodnost

dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 150 o. s. ř., jestliže za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nemusí soud

výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nepovažoval okolnosti, jež ji vedly k

podání žaloby (konkrétně že nemohla posoudit, zda žalovaná skutečně trpí

psychickou poruchou, a že tato otázka musela být vyřešena znaleckým posudkem -

obzvlášť za situace, kdy žalovaná před ní prohlásila, že udělá vše pro to, aby

se ze smlouvy „vyvlíkla“). Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se dovolací soud zabýval v řadě svých

rozhodnutí. V nich vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je

obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle

§ 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se

rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě

nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci

úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném

účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (srov.

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, a

ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013).

Důvody zvláštního zřetele hodné nemohou být ani subjektivní přesvědčení

žalobkyně o opodstatněnosti uplatněného nároku ani jí zmíněné další okolnosti,

a to, že nemohla - z hlediska oprávněnosti požadavku na zaplacení smluvní

pokuty - posoudit, zda žalovaná skutečně trpí psychickou poruchou, a že tato

otázka musela být vyřešena až znaleckým posudkem v soudním řízení, zejména s

přihlédnutím k prohlášení žalované. Odvolací soud náležitě vyložil, proč

okolnosti daného případu nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné

umožňující výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř. Při rozhodování o náhradě nákladů

řízení vyšel totiž ze zjištění, že žalobkyně o zdravotním stavu žalované věděla

již před zahájením řízení, neboť žalovaná jí neprodleně po skončení své účasti

na natáčení doložila lékařská potvrzení o svém zdravotním stavu; žalobkyni se

tak prvotní informace o této skutečnosti nedostalo až ze znaleckého posudku.

Rozhodnutí žalobkyně, zda žalobu podá či nikoliv, spočívalo výhradně na její

úvaze při zvážení všech rizik s tím spojených, přičemž žalovaná podání samotné

žaloby nemohla nijak ovlivnit. Nadto prosazuje-li žalobkyně, že důvody pro

použití § 150 o. s. ř. dány byly, tvrzením, že žalovaná splnění pokynů

žalobkyně odmítla jen proto, že se jí nelíbily, a že si lékařské potvrzení

obstarala účelově, činí tak procesně neregulérním způsobem, tj. argumentací

založenou na vlastní skutkové verzi, která v řízení nebyla prokázána.

Lze uzavřít, že odvolací soud správně jako nedostatečné posoudil skutečnosti,

na základě kterých se žalobkyně dovolávala použití § 150 o. s. ř. V řízení

přitom nevyšly najevo ani žádné další okolnosti, jež by činily rozhodnutí o

nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s.

ř. nespravedlivým.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.

s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.

ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2014

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu